|
AXIOM MARIE PROROKYNĚ
(Hypotéza)
Podobnosti (1) 2005, nakl. Sagittarius (c). Použito se svolením autora.
Pro indiv. studijní účely. Bez souhlasu autora nelze jinde přetiskovat ! “Úkol, který alchymisté splnit nedokázali, stojí znovu před námi, a zní:
jak lze pojmout hluboké rozdvojení v člověku a ve světě, jak na ně lze odpovědět a případně je překonat?” C. G. Jung 
Jak je patrné z Jungových spisů věnovaných alchymii, mezi individuací a alchymií existuje vztah, který je více než jen pouhou paralelou. Alchymické Dílo samo je procesem individuace, pouze s tou odlišností, že je zobrazováno prostřednictvím látkových procesů, tak jak k nim docházelo v ve zkumavkách a křivulích alchymistů. Tím, kdo alchymistu řídí, říká Jung, je sám Kámen mudrců, resp. Svébytí. Svébytí se chce “v Díle vyjevit, a proto je Dílo procesem individuace čili procesem sebeuskutečnění”.
Spojující článek mezi astrologií a alchymií lze spatřovat v nauce o čtyřech živlech a v Axiomu Marie Prorokyně, který se podle Jungova názoru táhne jako vůdčí princip celými dějinami alchymie. Axiom zní: “Z jednoho budou dva a ze dvou tři a z toho třetího bude jedno jakožto čtvrté.” Na obrázku Merkuriovy studny, jak ji uvádí Jung ve své knize Psychologie přenosu, pozn.1 je zobrazeno základní schéma celého procesu. Hermetická nádoba, v níž se odehrává proměna, je zarámována čtyřmi hvězdami představujícími čtyři základní živly (zemi, vodu, vzduch a oheň). Živly jsou uspořádány do čtverce, což podle Junga znamená, že se “vzájemně odpuzují, jsou si navzájem nepřátelské”, a proto se musí sjednotit v kruhové hermetické nádobě. Čtyřka představuje mnohočetný stav člověka, který dosud nedosáhl vnitřní jednoty, a v důsledku toho je nespojitý, nejednotný sám se sebou a jeho projevy se rozbíhají všemi směry. Nachází se tedy v trýznivé situaci volající po sjednocení, smíření a vyléčení, tj. po celistvosti. Ze čtyř živlů vznikají alchymickou proměnou tři entity, které jsou na obrázku označeny jako Merkurius, a to ve třech podobách: Merkurius minerální, rostlinný a živočišný, přičemž “rostlinný” znamená “živoucí”, “živočišný” znamená “psychický”. V některých alchymických spisech má trojnost Merkuria podobu síry (oheň/země), rtuti (vzduch/voda) a soli (vzduch/oheň). Trojnost se jeví jako mužská, tj. projevuje se aktivně (na obrázku je to tryskající voda ze studny).
Povýšením této trojnosti vznikají entity dvě: Slunce a Luna. Dvojnost se chová vůči trojnosti žensky: je látkou přijímající určitý tvar (je “in-formována”, tj. ztvárněna a “impregnována”, tj. oplodněna). Spojením Slunce a Luny vzniká “pátá podstata” (quinta essentia znázorněná na obrázku hvězdou umístěnou mezi Slunce a Lunu) a představuje zde symbol Kamene mudrců. Počáteční fáze alchymického procesu, kterou Jung označuje jako “výchozí stav celistvosti” a charakterizuje ji jako stav psychické roztříštěnosti, lze v astrologii přirovnat k aspektu, který se označuje jako kvadrát, resp. velký čtverec. I této konstelace se účastní čtyři planety – čtyři energie, které se sice nemusí vždy lišit také co do živlu, ale jde o čtyři faktory, které jsou si vzájemně nepřátelské. Lze dokonce říci, že se vzájemně vytěsňují, přičemž převahu v tomto zápase mají planety, které jsou podle tradičních zásad astrologie silnější (dominantní planety, tj. planety na osách a také domicilní a povýšené planety). Vytěsňovaným planetám se brání v životním projevu a v důsledku toho zůstávají nerozvinuté nebo poklesávají do nevědomí, odkud si pak razí cestu do života na způsob tzv. návratu vytěsněného (Freud), a to obvykle v archaické, zaostalé a agresivní podobě, obrácené někdy dovnitř v podobě sebedestrukce.  Kvadratura kruhu, D. Stolcius v. Stolcenberg. "Vindarium chymicum", 17. století
Kvadrát jakožto aspekt mezi dvěma i vícero planetami symbolizuje počáteční fázi Díla a lze jej charakterizovat jako trýznivě pociťovaný stav vnitřní rozpolcenosti a nespojitosti. Touha po sjednocení “nepřátelských energií” je zde mimořádně silná. Zvlášť obtížné varianty představují aspekty osobních planet s transsaturnskými planetami, například Pluto v kvadrátu s Martem, nebo Uran v kvadrátu s Venuší apod. Jestliže Urana, Neptuna a Pluto umísťujeme do hlubších vrstev kolektivního nevědomí, stoupá tím zároveň jejich “účinnost” v porovnání s ostatními planetami, zejména osobními.
V případě kvadrátu Pluta s Martem se proto stává vážným psychologickým problémem dotyčného člověka přirozené, hladké a konstruktivní uplatňování martovské energie. Tento kvadrát je obvykle provázen potlačováním iniciativy, odvahy a snahy o sebeprosazení dotyčného, a to ze strany nositelů projekce Pluta - rodičů, učitele, manžela, vedoucího na pracovišti, mocenských orgánů apod. Proměna počáteční čtvernosti v trojnost je nesmírně obtížný “alchymický” úkol, jenž spočívá v tom, že Mars má uvolnit svou činorodostí křečovitý mocenský tlak Pluta, zatímco Pluto má Marta nasměrovat do autentických forem sebeprosazení. V každém případě lze u tohoto postavení očekávat zápas Marta o vymanění z moci Pluta, a to v závislosti na protagonistech, kteří se ujmou příslušných rolí. Dotyčný, jenž má kvadrát Pluta s Martem ve svém horoskopu, se sám může ujmout role Pluta a stát se utlačovatelem druhých, aniž si to uvědomí. Alchymická trojnost odpovídá v duchu tohoto přirovnání astrologickému trigonu čili vzájemnému vztahu tří rozdílných energií v úhlu 120°. Tento druh spojení je v obou případech pokládán za mužský, tj. dynamický, čili směřuje na základě volního rozhodnutí nebo pod tlakem touhy a žádosti k překonání daného stavu. Trigon je proto v astrologii všeobecně pokládán za tzv. příznivý aspekt. Avšak skutečné projevy trigonu nemají jednoznačný charakter. Hladce se prosazující planetární energie v rámci trigonu nemusí vždy souviset s příznivým “výsledkem”. Například trigon Urana a Slunce v horoskopu ženy může znamenat, že dotyčná se až příliš snadno zbavuje své vlastní solární energie přenosem na mužského partnera. V důsledku toho jí pak chybí tento druh energie při vlastní seberealizaci. Trigon ve funkci hladkého aspektu tak může korespondovat s ukvapeným odmítáním mužské solární energie nebo se sklonem odpoutat se až příliš snadno od mužského partnera, nebo s neúctou projevovanou vůči vlastnímu otci, manželovi, synovi apod. Alchymická dvojnost, při níž proti sobě stojí Král (jako představitel Anima ženy-adeptky Díla) a královna (jako představitelka Animy muže-adepta Díla), a jejich sjednocení v “posvátném sňatku”, je hlavní součástí procesu a je mu proto alchymisty věnována vždy největší pozornost. Tak je tomu i ve zmíněném Jungově pojednání, v němž se rozebírají jednotlivé fáze spojení (coniunctionis) mezi Sluncem a Lunou. Oba protagonisté stojí proti sobě nejprve v oděvu, potom nazí, načež následuje fáze, při níž dochází k jejich spojení prostřednictvím sexistických (jak bychom dnes řekli) symbolů. Proces pokračuje jejich smrtí, rozkladem a hnitím a posléze očišťováním a návratem duše jakožto spojnice (vinculum) mezi Sluncem a Lunou. Jung zdůrazňuje, že při spojení Krále a Královny jde o “transsubjektivní spojení archetypických postav”, což znamená, že přinejmenším z poloviny mají kolektivní a neosobní povahu. Osobní a neosobní obsahy se v procesu proměny spojí, aby se po nezbytném pročištění (jež odpovídá rozlišení mezi Já a obsahy nevědomí) opět oddělily a daly základ nově utvořenému vztahu mezi Já a Svébytím jakožto Kamenem mudrců. Já se na jeho “plnosti bytí” podílí v té míře, v jaké se účastní na jeho uskutečňování. Jde o proces vzájemně podmíněné seberealizace. Z tohoto hlediska se aspekt opozice v astrologii jeví jako předstupeň spojení (konjunkce) a tedy jako stav, jenž je nejbližší vytčenému cíli. Jakkoli jde o protikladnost a konfrontaci, vytváří tento druh postavení dvou postav, rolí a energií podmínky pro jejich konečné spojení. Konfrontace je vždy provázena napětím a zápasem o prosazení mezi dvěma protikladnými faktory, ale právě díky tomu vytváří podmínky k jejich konečnému spojení. Bez střetnutí tváří v tvář není možné dosáhnout opravdového spojení protikladů. To je možná důvod, proč alchymisté používali pro znázornění tohoto děje tak choulostivou sexistickou symboliku. V rámci lunárního cyklu odpovídá této fázi Díla a astrologické opozici úplněk, s nímž na tělesné rovině koresponduje ovulace v ženském organismu, kdy se vytváří základní podmínka pro setkání (“střetnutí”) Slunce s Lunou a pro její oplodnění. Podle charakteru tohoto setkání může jít buď o láskyplné a dobrovolné spojení, nebo o více méně násilný akt podrobení. Neznamená to tedy, že opozice je méně dramatickým aspektem než například kvadrát. Je však předstupněm vedoucím ke konečnému cíli, a jelikož je pociťována jako náročnější a zároveň slibnější, může se opozice mnohým jevit jako mnohem obtížnější než ostatní aspekty. V perspektivě této hypotézy lze z aspektů planet v horoskopu usuzovat na fázi, v níž u dotyčného začíná alchymický proces proměny. Aplikační (přibližující se) kvadrát mezi dvěma nebo více planetami pozn. 2 naznačuje, že mezi nimi panuje stav krajního napětí, rozkolu a “nepřátelství”. O to náročnější je úkol dotyčného v rámci individuačního procesu. Jeho úkol spočívá v tom, aby zúčastněné energie přiměl ke spolupráci a postupně je povýšil nejprve na úroveň trigonu, potom oposice a nakonec konjunkce. Výchozí aplikační kvadrát lze tedy pokládat za situační “prima materia” alchymického procesu, jak ji zobrazuje Merkuriova nádoba.
Vzhledem k tomu, že alchymický proces se skládá ze dvou základních operací – slučování a rozlučování v duchu hesla: “Rozlučuj a slučuj!” (Solve et coagula!), znamenala by vzdalující se (separační) konjunkce dvou planet naopak výzvu k jejich oddělení, a to tak, aby proces mohl dále pokračovat na úrovni oposice, potom trigonu a nakonec dosáhl úroveň kvadrátu mezi těmito dvěma planetami. Kvadrát, který se v tomto případě stává cílem, znamená v duchu uvedené hypotézy, že před dotyčným stojí úkol dovršit své vtělení (“ukřižování”) do pozemské reality. Čtyřka znamená dovršenou materializaci a jejím symbolem je odpradávna kříž.
Podle toho lze axiom Marie Prorokyně vykládat ve smyslu vycházení z Jednoho a návratu do Jednoho, tedy ve smyslu, jaký se v novoplatónské filosofii vyskytoval v podobě kruhového pohybu: “exitus-reditus”, resp. ve své řecké verzi jako “proodos-epistrofe”. Tento kruhový pohyb vycházení a návratu lze pomocí zvěrokruhu znázornit takto: Z hlediska naší hypotézy by tedy bylo možné z postavení planet v horoskopu a aspektů mezi nimi usuzovat na to, v jaké fázi alchymického procesu (individuace) se dotyčný nachází a co je jeho aktuálním úkolem v rámci individuačního příběhu. Cesta individuace vede buď směrem ven z nevědomí do světa (exitus), nebo zpět do jednoty Počátku (reditus). Tím je naznačen program, jejž má každý sledovat při rozvíjení svého individuačního příběhu: buď se odpoutat, oddělit se a jít samostatnou cestou, nebo se naopak spojit, sjednotit a směřovat do většího celku. Každý jedinec má svůj vlastní režim “dýchání”, svůj “životní harmonogram”, v němž je vyznačen směr a charakter jeho cesty. Tento pohyb nahoru a dolů připomíná dýchání vesmíru, jemuž se má jedinec přizpůsobit, aniž je to na úkor jeho individuality, nýbrž naopak cestou k ní. Na zvěrokruhu je patrné, že tento pohyb (vdech a výdech) se opakuje denně (oběhem Země kolem své osy), každoročně (oběhem Slunce kolem Země) a během života člověka, jak jej můžeme sledovat například na pozadí dráhy Urana v délce 84 roků. 
Ve své složitosti, spletitosti a nepřehlednosti vytváří tento pohyb tvar, který se jako archetypický vyskytuje ve všech kulturách světa – tvar labyrintu.
(c) Rudolf Starý Poznámky:
|
|
|