Citace z Jungova díla vybrány z kompedia C. G. Jung: Člověk a duše, Academia, Praha 1995
Západ – Východ
• Rostoucí seznamování s duchovním Východem bude pro nás asi znamenat jen symbolické vyjádření faktu, že začínáme vstupovat do kontaktu s tím, co je v nás dosud cizí. Popírání našich vlastních historických předpokladů by bylo čiré bláznovství a byla by to nejlepší cesta k opětnému vykořenění. (s.218)
• Místo abychom se učili nazpaměť duchovní techniky Východu a místo abychom je imitovali.. .– bylo by mnohem důležitější hledat a zjistit, zda v našem nevědomí existuje introvertní tendence, která je podobná vůdčímu duchovnímu principu východu. Mohli bychom pak budovat na vlastní půdě a svými metodami. Přisvojujeme-li si tyto věci přímo z Východu, povolujeme jen své západní zdatnosti získávat. Tím znovu potvrzujeme, že „všechno dobré je venku“, odkud se to musí přivézt a napumpovat do našich prázdných duší. (s.219)
• S duchem doby nelze žertovat, protože je to jakési náboženství... chce být považován za absolutní hodnotové měřítko vší pravdy..." (str. 219)
* Západního člověka okouzluje „deset tisíc věcí“, vidí jednotlivost, je zaujat svým já a věcmi a není si vědom hlubokých kořenů veškerého bytí. Naproti tomu východní člověk prožívá svět jednotlivých věcí, ba dokonce i své já jako sen a je bytostně zakořeněn v původním základě, který ho přitahuje tak mocně, že se jeho vztah ke světu relativizuje v míře, která je pro nás často nepochopitelná. (s.214)
• Západ stále hledá povznesení, ale Východ hledá pohroužení či ponoření. (s.214)
• Křesťan v kontemplaci nikdy neřekne: Já jsem Kristus," ale bude doznávat se sv. Pavlem: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus." Příslušná sútra však praví: "Poznáš, že ty jsi Buddha." (s.215)
• Křesťanský Západ vidí člověka jako zcela závislého na milosti Boží nebo přinejmenším na Církvi jako na výlučném a Bohem sankcionovaném pozemském nástroji spásy. Východ naproti tomu trvá na tom, že člověk sám je jedinou příčinou svého vyššího vývoje, neboť Východ věří v „sebespasení“. (s.215)
• Není větší omyl než nechat západního člověka, aby se rovnou pustil do cvičení čínské jógy, poněvadž toto cvičení zůstane záležitostí jeho vůle a vědomí, čímž se prostě jen vědomí vůči nevědomí posílí a docílí se právě toho účinku, jemuž bychom se měli vyhnout. Tím by se neuróza jednoduše vystupňovala. Nelze dosti naléhavě zdůraznit, že nejsme žádní orientálci, a proto v těchto věcech vycházíme z úplně jiné základny. (s.217)
• Člověk Západu nepotřebuje nadřazenost nad přírodou kolem sebe a uvnitř sebe. Obojí má téměř v ďábelské dokonalosti. Co však postrádá, je vědomé uznání své podřízenosti vůči přírodě kolem sebe a v sobě. Měl by se učit, že nemůže jednat, jak se mu zachce. Pokud se to nenaučí, zničí ho jeho vlastní přirozenost. Nezná svou duši, která se proti němu sebevražedně vzbouří. (s.217)
• Moudrost a mystika Východu mají velmi mnoho co říci právě nám, i když hovoří svou vlastní řečí, kterou nelze napodobovat. Měly by nám připomínat, co máme ve své kultuře podobného a co jsme již zapomněli, a zaměřit naši pozornost na to, co jsme jako nevýznamné odsunuli stranou, totiž osud našeho vnitřního člověka. (s.218)
• Křesťan je mravně trpící člověk, který vzdor svému potencionálnímu vykoupení potřebuje ve svém utrpení Utěšitele, Parakléta. Člověk nemůže překonat konflikt vlastní silou, neboť ho přece ani sám nevymyslel. Je odkázán na Boží útěchu a smíření, to znamená na spontánní zjevení onoho Ducha, který není poslušen lidské vůle, ale přichází a kráčí, jak On chce. (s.263)
