Proč máme sklon vybírat, volit si čím dál větší narcisy? (Inspirace z Facebooku od M.E.)
Pro netrpělivé napíšu v první části teze o kolektivitě, ke kterým jsem došla. Pro ty, co to zatím chtějí bez astropsychologických konotací. V druhé části se pak věnuji astropsychologickému pohledu na národní horoskop. Ve třetí části se pak zamyslím nad nominací asi nejznámějšího prezidentského protikandidáta, M Horáčka. *******************
Česká povaha je z principu podvojná.(Dva národy Češi a Slováci, nebo jakoby dva národy - Češi a Moravané). V české povaze je protikladný a doplňující se sklon k sebestřednosti a mudrlanství na straně jedné, na straně druhé sklon k nevážnosti a hře. Nejvíce přítomen je v české mentalitě archetyp Šibala. Se sklonem k šejdířství, podvádění, obratnost, versatilnosti, přizpůsobivosti. V české mentalitě jsou vlohy a talent ve slově, interpretační hudbě, obratnosti (sportu), praktičnosti, vynalézavosti, humoru. Jsou rození relativisté a kverulanti. Na politické scéně hledají jak "pantátu" ("taťuldu"), tak šaška (kejklíře, komedianta). Češi mají podvojný sklon mít na politické scéně jak rozumbradu ("mocnáře"), tak humoristu. Češi mají sklon stěžovat si na mocenské vlivy vůči své kolektivitě, zároveň si však bezděčně hledají (vybírají, volí) čím dál mocensky ambicióznější typy. Sklon závidět si a práskat na sebe nebyl dán jen "minulým režimem" jako nemoc, je stínovým sklonem české mentality.
************************ A pokud jde o prezidenta?
Vzhledem k tomu, že prezident zejména má "sjednocovat národ" a "reprezentovat stát" navenek, nabízí se téze, že prezident - ať je jeho volba nepřímá či přímá - vyjadřuje velice mnoho z mentality národa. Buď v projekci nadějnějších rysů, nebo rysů pokleslých, stínových.
Náš první samostatný prezident TGM ("tatíček") představoval svým typem obdivuhodnou syntézu "laskavého" mocnářského typu a moderního demokrata. Samozřejmě, že nebyl bez chyb (to není nikdo). Dvojici s ním příznačně tvoři humorista (sloupkař) elitního rázu, spisovatel a dramatik K. Čapkem. Skvělé předvedení ústřední podvojnosti. Stísněná období před válkou, za války a za komunistického režimu přivedla na scénu představitele "ořezané" anebo vnucené moci. Do popředí politické scény se dostali představitelé pokleslých diispozic. V našich národních podmínkách pseudodůležitá vrchnost proplétající se s pseudoumělci (nezapomeňme např .na Gotta, který vskutku nemusel stát aktivně na straně anticharty...). Nikdo nic neměl - a všichni měli všechno. Šedá zóna (podle socioložky J. Šiklové). Jak jsme se s tím vyrovnali? Jak jsme se vyrovnali se sebou?
Po sametové revoluci přišel na scénu prezident V. Havel. Nejprve - zdálo se - konzistntně spojil autoritu s humorem. Můžeme ho mít rádi či ne, faktem je, že oplýval schopností se sám humorně nahlížet (což je mimochodem známka duševního zdraví). A faktem je, že se "mocensky" neproducíroval a nehrál si na mocnáře. Jeho divadelní hry jako např. Largo desolato či Audience jsou zcela vynikající. Dramatik známý z různých důvodů ve světě, také pro svůj specifický humor. Češi se mohli smát jeho "krátkým nohavicím", a klidně nejen jim - jenže pak už se začali posmívat. Něco se začalo kazit.
A vzápětí se pro českou pospolitost (a její podvojný a protikladný sklon) na scéně objevil Klaus - pan profous. Pardon, pan profesor, sebestředný racionalista bažící po moci. Bez jakékoliv špetky humoru. A přesto vzbuzoval spoustu humoru. Čechům nevadí, když je někdo sebestředný nebo úzkoprsý nebo i nadutě pyšný či hloupý. Hlavně, když se mu mohou smát. Nebo někomu druhému, s mocí spojenému. A tak je zanedlouho scéna přeplněna dvojicemi, které už nejsou záměrně komiky (tu oblast slavně zahájili na českých prknech V+W), nýbrž dvojicemi osob, ve kterých se sebestřednost mísí s nechtěně komickými rysy. A protože česká kolektivita cítí respekt k moci a stínové ekonomice (zlodějinám) spolu s potřebou se bavit, smát, posmívat, tak to vlastně. Politika se už neprožívá v kulisách a jinotajích divadla (jako za totáče). Absurdní divadlo se stalo z politiky. Klaus a Zeman (a jejich opoziční smlouva, vlastně kšeft). Zeman a Ovčáček čtveráček. Babiš - který je pro Čechy zároveň mocný zloděj i prefíkaný šibal, jim tím vlastně nevadí. Oligarcha Babiš z toho těží. Centrismus na entou. A kdyby na to přišlo, Babiš by roli prezidenta klidně zrušil. Nebo by ji změnil jen na čistě reprezentativní, posunul do role tiskového mluvčího nebo manažera pro mezinárodní vztahy své vlastní osobní firmy (pardon, státu).... (Právě - tj. 7.11. dopoledne, jsem na fcb stránkách Svobodného fóra zachytila článek: "Proč lidé chtějí volit Babiše? Jak prosté. Jsou jako on". Výmluvný název.)
Stínové projevy mentality a nezpracovaný "mocenský syndrom" je dán tím, že Češi se zatím se sebou dostatečně kriticky nevyrovnali. Schopnost sebereflexe je poměrně nízká, jak kolektivně, tak individuálně. A protože nezpracovaná minulost - byť moderní - se vrací, točí se se svými sklony tato pospolitost v kruhu čím dál sestupněji. Máme sice lepší oblečení a boty, ale v Čechách to, promiňte mi, smrádne. Proč? Protože zásadní stanovisko v přístupu k nevědomí (jak individuálnímu, takkolektivnímu) říká: vše vytěsněné, nezpracované se vrací s destruktivní silou.
A ještě z jiného soudku: myslíte, že zlo se rovnou jeví jako zlo? Ó nikoliv. Zlo se rádo skrývá, a vábí píšťalou, jako Krysař. Vábí, slibuje, předvádí se skvostně.
A tak opravdu reálně hrozí, že se v důsledku nedostatečné sebereflexe projeví sice zastřenější (stínové) a právě proto zesílené formy a podoby nezpracovaných, pokleslých, neuvědoměných rysů české mentality. Vše vytěsněné se vrací silněji. A že se tedy na politické scéně objeví:
- rostoucí narcismus (nezpracovaná sebehodnota v české mentalitě), - sílící mocenský syndrom (nezpracovaná hluboká kritická transformace v pohledu národa na sebe sama), - podbízivá tvořivost (pseudointelektuální švandovství) - nepřijatá tvůrčí pokora a nedostatek respektu k "neziskové" tvořivosti, - švindl a udavačství jako svobodné podoby dřívějšího veksláctví a estébáctví (no a co, říká, "prostý" občan).
Pokud jste dočetli až sem, přijde část II. - astropsychologický pohled.
