Comenius (1592-1670) zpět
Rudolf Starý © Revue PROSTOR, ročník V/20, červen 1992. Užito se souhlasem R. Starého.
Text je určen pro studijní účely. Nelze jinde otiskovat bez svolení autora.
Citace z knihy F. A. Yatesové přeložil autor statě z originálu. Kniha byla později
přeložena do češtiny. (Yates, Frances A.: Rozenkruciánské osvícenství, Pragma 2000).
Minula naštěstí doba, kdy Jan Amos Komenský nám byl předkládán jako pravzor socialistického učitele, případně jako vzdělanec typu diderotovského encyklopedisty. Vyžádá si však zřejmě ještě nějaký čas, než se dobereme skutečného portrétu tohoto velikého muže, a to předpokládá především zásadní přehodnocení doby, v níž Komenský žil, a zasazení jeho životních osudu a duchovního úsilí do širších souvislostí s ideovými proudy tehdejší doby.
Prvním krokem na této cestě by se mohlo stát seznámení s knihou britské historičky Fances A. Yatesové Rosikruciánské osvícenství.* F. A. Yatesová, přední znalkyně dějin renesance a autorka mnoha významných prací z tohoto oboru (Bruno a hermetická tradice, Divadlo světa ad.), se v této knize zaobírá fenoménem rosikrucianismu, a to jak z hlediska vývoje evropského myšlení, tak z hlediska vzrušených dějinných událostí, jež toto hnutí na počátku 17. století provázely.
F. A. Yatesová ponechává stranou otázku, zda rosikruciáni skutečně tvořili tajné bratrstvo, jak o tom hovořily jejich manifesty a další dobové literární prameny, a soustřeďuje se na rosikruciánství jako na „určitý styl myšlení“. Tento nepředpojatý přístup a úctyhodná znalost dějinných reálií autorce umožňují, aby zobrazila období na přelomu 16. a 17. století ve zcela novém světle a v dosud netušených souvislostech.
Ve své knize snáší F. A. Yatesová dostatek důkazů pro tvrzení, že rosikruciánství bylo hnutí, v němž vrcholila renesanční filosofie ve své původní podobě a původním zaměření, přičemž vedlejším produktem a posléze protipólem této filosofie byl onen proud myšlení, který nakonec našel své odpovídající vyjádření ve filosofii René Descarta. Pravá a historicky původní renesance byla renesancí tradice hermetického myšlení, jehož kořeny sahaly podle tehdejšího přesvědčení ještě hlouběji, než byl řecký starověk. Když se do Florencie dostaly z Byzance (kolem roku 1460) rukopisy řecké filosofie, byl mezi nimi i rukopis nazvaný CorpusHermeticum, sbírka spisů, jejichž autorství se připisovalo bájnému egyptskému knězi Hermovi Trismegistovi, a byl to právě tento rukopis, který Marsilio Ficino z pověření Cosimy Medicejského přeložil jako první v pořadí. Teprve potom následovaly Platónovy spisy a spisy neoplatoniků. Pico della Girandola se s velkým zaujetím věnoval studiu židovské kabaly. Renesanční filosofie, na jejímž vzniku má rozhodující zásluhu právě florentská platónská akademie, byla tedy filosifií založenou na hermetismu, neoplatonismu, astrologii, kabale a jistém druhu magie. Hermetická tradice, kterou renesance obnovila a navázala na ni, byla podle slov F. A. Yatesové „intelektuální a filosofickou tradicí s jistými magickými prvky, tradicí, která podněcovala obrat směrem ke světu a podporovala zkoumání jeho tajemství, a to jako součást náboženských povinností“. Jako „rosikruciánskou fázi“ této tradice lze podle Yatesové označit tu, která je spjata se jménem Theophrasta Paracelsa (1490-1541), kdy se hermetický princip prosadil i v oblasti alchymie a medicíny. Takto široce založené hnutí se nutně dostalo do rozporu s vládnoucí naukou aristotelismu a samo se počalo pozvolna členit na dvě protikladné větve – rosikruciánstvví jako důsledné pokračování renesanční hermetické tradice na jedné straně a novodobé přírodovědné myšlení na druhé straně, které svůj renesanční příklon ke světu posléze zformulovalo jako filosofii kartezianismu.
Počátek 17. století lze označit za období, kdy tato protikladná pojetí světa a lidského myšlení, vzešlá z renesanční hermetické filosofie, se střetla, aby na dobu dalších tří set let určila dominantní paradigma evropského myšlení. Z hlediska současné neurofyziologie by bylo možné říci, že se tehdy vyhrotil spor mezi levou a pravou hemisférou lidského mozku. Šlo o to, která z nich bude mít do budoucna dominantní postavení při rozvíjení lidského vědění. Zda převáží styl myšlení opírající se o pojmovost (logos), analýzu, kauzalitu a účelnost, nebo naopak o obraznost (mýtus), celistvost, analogii a smysl. Oba způsoby myšlení jsou zcela rovnocenné a pro zachování lidské existence stejně nepostradatelné. Liší se pouze svým „efektem“, zejména co do možností získání moci a bohatství. Dnes již víme, v čí prospěch tento spor dopadl. Tušíme i důvody, proč se tak stalo. Styl myšlení uváděný jako druhý v pořadí nemohl samozřejmě zcela zaniknout ani v době triumfující technovědy. Přežíval v dílech umělců, mystiků a ve zdravém selském rozumu.
Největším představitelem tohoto stylu myšlení byl v minulém století J. W. Goethe (viz PROSTOR č. 19), o němž Rudolf Steiner prohlásil, že jako Galileo Galilei je tvůrcem mechaniky, je Goethe tvůrcem organiky. Jestliže Goethe nakonec neuspěl a jeho organika byla odmítnuta ve prospěch newtonovského paradigmatu universální vědy, mělo to za následek, že i organické vědy se nadále rozvíjely na mechanistickém základě. A totéž platí i o filosofii a společenských vědách, které se v rámci uvedeného paradigmatu zdeformovaly do té míry, že se míjely se smyslem svého poslání.
Jak přesvědčivě ukazuje F. A. Yatesová, naděje tehdejší rosikruciánské větgve na prosazení a další rozvoj byly pozoruhodným způsobem spojeny s příchodem Friedricha Falckého z Heidelbergu, střediska rosikruciánského hnutí, do rudolfinské Prahy, hlavního města alchymie, do země, v níž na panství Rožmberků působil koncem 16. století jeden z nejvýznamnějších hermetických filosofů a matematiků John Dee (viz jeho Hieroglyfickou monádu, Dokumenty 3, Praha 1987, samizdat). Bitva na Bílé hoře se tak v pojetí Yatesové jeví nejen jako politická tragédie, nýbrž i jako rozhodující událost v duchovních a myšlenkových dějinách Evropy, neboť porážka Friedricha Falckého byla zároveň porážkou rosikrucianismu, jehož byl podporovatelem a stoupencem. Byla to porážka rosikrucianismu jako té větve renesanční hermetické filosofie, která svým universalismem vytvářela podmínky pro snášenlivost nejrůznějších náboženských vyznání (královna Alžběta, dcera anglického krále Jakuba I., byla anglikánského vyznání, Friedrich Falcký byl kalvinista stejně jako Christian Anhalt, jeho hlavní poradce, Michal Maier, jeden z nejvýznamnějších rosikruciánských myslitelů, lékař Rudolfa II., byl luterán, Johann Valentin Andreae, autor Chemické svatby, byl luteránským pastorem, avšak s liberálními zájmy o kalvínství atd.). Společným jmenovatelem, který dokázal spojit představitele nejrůznějších vyznání, byla podle Yatesové „makro-mikrokosmická hudební filosofie a mystická alchymie“. Stoupenci rosikruciánského hnutí byli přesvědčeni, že jejich světonázor je natolik universální, že umožní lidem rozdílného náboženského přesvědčení a vyznání ničím nerušenou koexistenci a spolupráci.
Typickým ideovým sporem své doby byl zřejmě spor, o němž se F. A. Yatesová zmiňuje v kapitole nazvané Strašák rosikrucianismu ve Francii. Byla to polemika, kterou spolu vedli Robert Fludd, stoupenec rosikruciánství (viz Obrazový atlas hermetismu, Trigon 1990), a Martin Mersenne, blízký přítel René Descarta. Mersenne zaměřil svou kritiku hlavně na hermetickou tradici renesanční filosofie, kterou Fludd v této polemice naopak hájil. Filosofie, jež měla vystřídat renesanční filosofii, píše Yatesová, byla karteziánská mechanistická nauka a Mersenne, velký obdivovatel a stoupenec Descartův, v tomto myšlenkovém převratu sehrál důležitou úlohu. Mersenne arugemntoval – pod vlivem zjevných obav z rosikruciánského hermetismu -, že rosikruciánství je druh černokněžnictví, a že je proto třeba renesanční „animistickou filosofii“, která světu přiznávala příliš mnoho nekontrolované životnosti, spontánnosti a vlastního významu, zcela vymítit. Yatesová cituje z prvního Descartova životopisu z roku 1691, z něhož vyplývá, že Descartes sám byl patrně natolik zaujat pověstmi o tajném rosikruciánském bratrstvu a o jeho kosmické filosofii, že se rozhodl vyhledat rosikruciány tam, kde se podle všeobecného mínění nejspíše vyskytovali, a to v Dolní Falci a v Čechách. Proto se připojil k císařské armádě, účastnil se bitvy na Bílé hoře a 9. listopadu 1620 vstoupil s vítězi do Prahy. Má se za to, že si v Praze prohlédl slavný astronomický přístroj Tycho de Brahe; Descartův životopisec se však domnívá, že tento přístroj byl v té době buď již zničen nebo odvezen z Čech.
Descartes strávil nějaký čas v jižních Čechách a v roce 1621 pokračoval přes Moravu, Německo a Holandsko do Paříže. Po návratu do Paříže je podezříván z příslušnosti k tajnému rosikruciánskému bratrstvu. Ačkoli o něm bylo známo, že dával přednost poklidnému životu v samotě, byl prý nucen, aby ze sebe smyl toto podezření, navštěvovat nějakou dobu pařížskou společnost. O bratřích Růžového kříže se totiž soudilo, že jako členové Soceintatis invisibilis – jak se sami nazývali – se skrývají před zraky veřejnosti. Descartes se musel proto nejprve učinit viditelným, aby se teprve pak mohl uchýlit do své venkovské samoty a tam načrtnout základy filosofie novověku.
A na pozadí této vzrušené doby s jejími světodějnými ideovými zápasy je třeba vidět i jednoho z jejích čelných protagonistů, Jana Amose Komenského. F. A Yatesová tak činí v kapitole nazvané Comenius a zvěsti o rosikruciánech v Čechách. Uvádíme alespoň dvě obsáhlejší citace z této kapitoly.
* * *
Prvního vzdělání se Komenskému dostalo na jeho rodné Moravě; pokračoval pak na kalvínské universitě v Herbornu. Na jaře roku 1613 opouští Herborn a odjíždí do Heidelbergu, aby studoval na zdejší universitě. Na universitě v Herbornu a v Heidelbergu byli kromě Komenského ještě další Češi. Komenského imatrikulace na heidelberské universitě nese datum 19. 6. 1613, což je dvanáct dnů poté, co do Haidelberku přijela jako nevěsta kurfiřta falckého princezna Alžběta. Lze s největší pravděpodobností předpokládat, že Komenský jako mladý student byl v ulicích Heidelbergu svědkem tohoto slavného příjezdu a viděl triumfální slavobrány, vtyčené jednotlivými fakultami university.
Komenský navštěvoval přednášky heidelberských profesorů Davida Paraeua, Johanna Henricia Altingia, Abrahama Sculteta a Barholomea Scopenia. Paraeus byl zaujat myšlenkou na sjednocení luteránů a kalvinistů; jak on sám, tak i ostatní profesoři, jejichž přednášky Komenský navštěvoval, měli úzké styky s kurfiřtem. Scultetus byl Friedrichův kaplan vychovatelem a zůstal jeho blízkým přítelem i po Bílé hoře; o orientalistovi Scopeniovi se říká, že byl duchovním rádcem kurfiřtovým. Mladý Komenský měl tak příležitost seznámit se s duchovními a intelektuálními proudy tohoto města z první ruky. Lze si klást otázku, zda to byly zvěsti o budoucím spojení Falce s Čechami, co přivedlo Komenského a jeho české přátele do Heidelbergu právě v této slavné době, kdy Friedrichův sňatek s dcerou Jakuba I. sliboval stát se událostí prvního řádu.
Doba strávená v Heidelbergu byla pro Komenského důležitá také proto, že se zde setkal s Georgem Hartlibem, bratrem Samuela Hartliba, s nímž v pozdějších letech Komenský spolupracoval v Anglii.
Pravděpodobně někdy během roku 614 se Komenský vrátil do Čech. V následujících letech získal obrovské encyklopedické znalosti a vypracoval systém „pansofie“ neboli universálního vědění. Komenského „pansophia“ byla založena na filosofii vztahu mezi makrokosmem a mikrokosmem; on sám říká, že to byl Andreae,1 kdo ho v tomto ohledu inspiroval. Komenský nazval svou první pansofickou encyklopedii, na níž začal pracovat v roce 1614, Theatrum nebo Amphitheatrum všech věcí na světě.
Komenský se mohl setkat s Andreaem v Heidelbergu nebo se tam mohl dozvědět něco o filosofii, jež se stala základem rosikruciánských manifestů. Nebo je tu ještě jedna možnost, totiž že rosirkruciánské manifesty odrážejí kromě jiného i vývoj v samých Čechách. Filantropie a snášenlivost, jimiž byli čeští bratři proslulí, se mohly spolu s ostatními vlivy podílet na utváření postavy bratra Christiana Rosencreutze.
* * *
Komenský a Andreae jsou si ve svých intelektuálních a náboženských názorech neobyčejně blízcí a i jejich život měl velmi podobný průběh. Bylo tomu tak podle mého názoru proto, že oba sdíleli tytéž naděje, jak byly vyjádřeny v rosikruciánských manifestech, naděje na nové hnutí všeobecné nápravy a na rozvoj vzdělání pro celé lidstvo. Oba sledovali se znepokojením, jaké pobouření manifesty vyvolaly a jak se hnutí vymklo z ruky a stalo se nebezpečným. Komenský hodnotí tento vývoj podobným způsobem jako Andreae, když tento vyjadřuje své znepokojení nad vstupem tolika dalších herců do divadla rosikruciánského „ludibria“. Hnutí se začalo ubírat jiným směrem, než předpokládali ti, kdo jej zahájili, a škodilo tomu, čemu mělo původně sloužit. Víme to jak od Andreaea, tak od Komenského. A oba tito náboženští idealisté byly otřeseni zkázou, kterou přinesla válka a porážka Friedricha Falckého v Čechách. Škody, které to způsobilo knihovnám, stejně jako nevýslovné utrpení vzdělanců byly stejné v Německu jako v Čechách. A jak Andreae, tak i Komenský našli útočiště ve své evangelické zbožnosti. Andreae vyměnil rosikruciánské „ludribrium“ za „Societas Christiana“. Komenský se uchýlil do svého nitra, aby tam nalezl Ježíše. Zbožnost vyjádřená rosikruciánským heslem „Jesus mihi omnia“ se projeví u obou a trapně nepochopená zábavná hříčka o Christianu Rosencreutzovi a jeho dobročinné Společnosti byla zapomenuta. Duchovní hnutí a dějinná zkušenost popsané v Labyrintu světa jsou tytéž, jakými museli projít Andreae a celá jeho skupina.
Komenského filosofie, vyvinutá již bezprostředně po jeho návštěvě v Heidelbergu a plně rozvinutá během jeho pozdějšího života v exilu, byla jím samým označena jako „pansophia“. Tohoto slova použil poprvé v době renesance platónsko-hermetický filosof Francesco Patrizzi.2 Označuje doktrínu universální harmonie a spojení mezi vnitřním světem člověka a vnějším světem přírody, tedy makro-mikrokosmickou filosofii. Fludd nazýval svou doktrínu „pansophia“ a prohlásil, že podle jeho názoru rosikruciánské manifesty vyjadřují totéž stanovisko. Jak je tedy patrné, Komenský a jeho „pansophia“ vyrůstají přímo z rosikruciánského hnutí, jak mu dnes rozumíme.
POZNÁMKY:
1 Johann Valentin Andreae, autor spisu Chemická svatba, pokládaného za „třetí rosikruciánský manifest“ (vedle manifestů známých pod jmény Fama a Confessio). Tyto manifesty tvoří podle názoru F. A. Yatesové mystický základ rosikruciánského hnutí, vyznačujícího se výrazným náboženským, hermetickým, alchymistickým a reformním charakterem.
2 Patrizzi doporučoval učení hermeticko-platónské filosofie za vhodnější prostředek, jak přivést lidi zpět do Církve, než „církevní zákazy“ nebo „sílu zbraní“.
zpět
Text je určen pro studijní účely. Nelze jinde otiskovat bez svolení autora.
Citace z knihy F. A. Yatesové přeložil autor statě z originálu. Kniha byla později
přeložena do češtiny. (Yates, Frances A.: Rozenkruciánské osvícenství, Pragma 2000).
Minula naštěstí doba, kdy Jan Amos Komenský nám byl předkládán jako pravzor socialistického učitele, případně jako vzdělanec typu diderotovského encyklopedisty. Vyžádá si však zřejmě ještě nějaký čas, než se dobereme skutečného portrétu tohoto velikého muže, a to předpokládá především zásadní přehodnocení doby, v níž Komenský žil, a zasazení jeho životních osudu a duchovního úsilí do širších souvislostí s ideovými proudy tehdejší doby.
Prvním krokem na této cestě by se mohlo stát seznámení s knihou britské historičky Fances A. Yatesové Rosikruciánské osvícenství.* F. A. Yatesová, přední znalkyně dějin renesance a autorka mnoha významných prací z tohoto oboru (Bruno a hermetická tradice, Divadlo světa ad.), se v této knize zaobírá fenoménem rosikrucianismu, a to jak z hlediska vývoje evropského myšlení, tak z hlediska vzrušených dějinných událostí, jež toto hnutí na počátku 17. století provázely.
F. A. Yatesová ponechává stranou otázku, zda rosikruciáni skutečně tvořili tajné bratrstvo, jak o tom hovořily jejich manifesty a další dobové literární prameny, a soustřeďuje se na rosikruciánství jako na „určitý styl myšlení“. Tento nepředpojatý přístup a úctyhodná znalost dějinných reálií autorce umožňují, aby zobrazila období na přelomu 16. a 17. století ve zcela novém světle a v dosud netušených souvislostech.
Ve své knize snáší F. A. Yatesová dostatek důkazů pro tvrzení, že rosikruciánství bylo hnutí, v němž vrcholila renesanční filosofie ve své původní podobě a původním zaměření, přičemž vedlejším produktem a posléze protipólem této filosofie byl onen proud myšlení, který nakonec našel své odpovídající vyjádření ve filosofii René Descarta. Pravá a historicky původní renesance byla renesancí tradice hermetického myšlení, jehož kořeny sahaly podle tehdejšího přesvědčení ještě hlouběji, než byl řecký starověk. Když se do Florencie dostaly z Byzance (kolem roku 1460) rukopisy řecké filosofie, byl mezi nimi i rukopis nazvaný CorpusHermeticum, sbírka spisů, jejichž autorství se připisovalo bájnému egyptskému knězi Hermovi Trismegistovi, a byl to právě tento rukopis, který Marsilio Ficino z pověření Cosimy Medicejského přeložil jako první v pořadí. Teprve potom následovaly Platónovy spisy a spisy neoplatoniků. Pico della Girandola se s velkým zaujetím věnoval studiu židovské kabaly. Renesanční filosofie, na jejímž vzniku má rozhodující zásluhu právě florentská platónská akademie, byla tedy filosifií založenou na hermetismu, neoplatonismu, astrologii, kabale a jistém druhu magie. Hermetická tradice, kterou renesance obnovila a navázala na ni, byla podle slov F. A. Yatesové „intelektuální a filosofickou tradicí s jistými magickými prvky, tradicí, která podněcovala obrat směrem ke světu a podporovala zkoumání jeho tajemství, a to jako součást náboženských povinností“. Jako „rosikruciánskou fázi“ této tradice lze podle Yatesové označit tu, která je spjata se jménem Theophrasta Paracelsa (1490-1541), kdy se hermetický princip prosadil i v oblasti alchymie a medicíny. Takto široce založené hnutí se nutně dostalo do rozporu s vládnoucí naukou aristotelismu a samo se počalo pozvolna členit na dvě protikladné větve – rosikruciánstvví jako důsledné pokračování renesanční hermetické tradice na jedné straně a novodobé přírodovědné myšlení na druhé straně, které svůj renesanční příklon ke světu posléze zformulovalo jako filosofii kartezianismu.
Počátek 17. století lze označit za období, kdy tato protikladná pojetí světa a lidského myšlení, vzešlá z renesanční hermetické filosofie, se střetla, aby na dobu dalších tří set let určila dominantní paradigma evropského myšlení. Z hlediska současné neurofyziologie by bylo možné říci, že se tehdy vyhrotil spor mezi levou a pravou hemisférou lidského mozku. Šlo o to, která z nich bude mít do budoucna dominantní postavení při rozvíjení lidského vědění. Zda převáží styl myšlení opírající se o pojmovost (logos), analýzu, kauzalitu a účelnost, nebo naopak o obraznost (mýtus), celistvost, analogii a smysl. Oba způsoby myšlení jsou zcela rovnocenné a pro zachování lidské existence stejně nepostradatelné. Liší se pouze svým „efektem“, zejména co do možností získání moci a bohatství. Dnes již víme, v čí prospěch tento spor dopadl. Tušíme i důvody, proč se tak stalo. Styl myšlení uváděný jako druhý v pořadí nemohl samozřejmě zcela zaniknout ani v době triumfující technovědy. Přežíval v dílech umělců, mystiků a ve zdravém selském rozumu.
Největším představitelem tohoto stylu myšlení byl v minulém století J. W. Goethe (viz PROSTOR č. 19), o němž Rudolf Steiner prohlásil, že jako Galileo Galilei je tvůrcem mechaniky, je Goethe tvůrcem organiky. Jestliže Goethe nakonec neuspěl a jeho organika byla odmítnuta ve prospěch newtonovského paradigmatu universální vědy, mělo to za následek, že i organické vědy se nadále rozvíjely na mechanistickém základě. A totéž platí i o filosofii a společenských vědách, které se v rámci uvedeného paradigmatu zdeformovaly do té míry, že se míjely se smyslem svého poslání.
Jak přesvědčivě ukazuje F. A. Yatesová, naděje tehdejší rosikruciánské větgve na prosazení a další rozvoj byly pozoruhodným způsobem spojeny s příchodem Friedricha Falckého z Heidelbergu, střediska rosikruciánského hnutí, do rudolfinské Prahy, hlavního města alchymie, do země, v níž na panství Rožmberků působil koncem 16. století jeden z nejvýznamnějších hermetických filosofů a matematiků John Dee (viz jeho Hieroglyfickou monádu, Dokumenty 3, Praha 1987, samizdat). Bitva na Bílé hoře se tak v pojetí Yatesové jeví nejen jako politická tragédie, nýbrž i jako rozhodující událost v duchovních a myšlenkových dějinách Evropy, neboť porážka Friedricha Falckého byla zároveň porážkou rosikrucianismu, jehož byl podporovatelem a stoupencem. Byla to porážka rosikrucianismu jako té větve renesanční hermetické filosofie, která svým universalismem vytvářela podmínky pro snášenlivost nejrůznějších náboženských vyznání (královna Alžběta, dcera anglického krále Jakuba I., byla anglikánského vyznání, Friedrich Falcký byl kalvinista stejně jako Christian Anhalt, jeho hlavní poradce, Michal Maier, jeden z nejvýznamnějších rosikruciánských myslitelů, lékař Rudolfa II., byl luterán, Johann Valentin Andreae, autor Chemické svatby, byl luteránským pastorem, avšak s liberálními zájmy o kalvínství atd.). Společným jmenovatelem, který dokázal spojit představitele nejrůznějších vyznání, byla podle Yatesové „makro-mikrokosmická hudební filosofie a mystická alchymie“. Stoupenci rosikruciánského hnutí byli přesvědčeni, že jejich světonázor je natolik universální, že umožní lidem rozdílného náboženského přesvědčení a vyznání ničím nerušenou koexistenci a spolupráci.
Typickým ideovým sporem své doby byl zřejmě spor, o němž se F. A. Yatesová zmiňuje v kapitole nazvané Strašák rosikrucianismu ve Francii. Byla to polemika, kterou spolu vedli Robert Fludd, stoupenec rosikruciánství (viz Obrazový atlas hermetismu, Trigon 1990), a Martin Mersenne, blízký přítel René Descarta. Mersenne zaměřil svou kritiku hlavně na hermetickou tradici renesanční filosofie, kterou Fludd v této polemice naopak hájil. Filosofie, jež měla vystřídat renesanční filosofii, píše Yatesová, byla karteziánská mechanistická nauka a Mersenne, velký obdivovatel a stoupenec Descartův, v tomto myšlenkovém převratu sehrál důležitou úlohu. Mersenne arugemntoval – pod vlivem zjevných obav z rosikruciánského hermetismu -, že rosikruciánství je druh černokněžnictví, a že je proto třeba renesanční „animistickou filosofii“, která světu přiznávala příliš mnoho nekontrolované životnosti, spontánnosti a vlastního významu, zcela vymítit. Yatesová cituje z prvního Descartova životopisu z roku 1691, z něhož vyplývá, že Descartes sám byl patrně natolik zaujat pověstmi o tajném rosikruciánském bratrstvu a o jeho kosmické filosofii, že se rozhodl vyhledat rosikruciány tam, kde se podle všeobecného mínění nejspíše vyskytovali, a to v Dolní Falci a v Čechách. Proto se připojil k císařské armádě, účastnil se bitvy na Bílé hoře a 9. listopadu 1620 vstoupil s vítězi do Prahy. Má se za to, že si v Praze prohlédl slavný astronomický přístroj Tycho de Brahe; Descartův životopisec se však domnívá, že tento přístroj byl v té době buď již zničen nebo odvezen z Čech.
Descartes strávil nějaký čas v jižních Čechách a v roce 1621 pokračoval přes Moravu, Německo a Holandsko do Paříže. Po návratu do Paříže je podezříván z příslušnosti k tajnému rosikruciánskému bratrstvu. Ačkoli o něm bylo známo, že dával přednost poklidnému životu v samotě, byl prý nucen, aby ze sebe smyl toto podezření, navštěvovat nějakou dobu pařížskou společnost. O bratřích Růžového kříže se totiž soudilo, že jako členové Soceintatis invisibilis – jak se sami nazývali – se skrývají před zraky veřejnosti. Descartes se musel proto nejprve učinit viditelným, aby se teprve pak mohl uchýlit do své venkovské samoty a tam načrtnout základy filosofie novověku.
A na pozadí této vzrušené doby s jejími světodějnými ideovými zápasy je třeba vidět i jednoho z jejích čelných protagonistů, Jana Amose Komenského. F. A Yatesová tak činí v kapitole nazvané Comenius a zvěsti o rosikruciánech v Čechách. Uvádíme alespoň dvě obsáhlejší citace z této kapitoly.
* * *
Prvního vzdělání se Komenskému dostalo na jeho rodné Moravě; pokračoval pak na kalvínské universitě v Herbornu. Na jaře roku 1613 opouští Herborn a odjíždí do Heidelbergu, aby studoval na zdejší universitě. Na universitě v Herbornu a v Heidelbergu byli kromě Komenského ještě další Češi. Komenského imatrikulace na heidelberské universitě nese datum 19. 6. 1613, což je dvanáct dnů poté, co do Haidelberku přijela jako nevěsta kurfiřta falckého princezna Alžběta. Lze s největší pravděpodobností předpokládat, že Komenský jako mladý student byl v ulicích Heidelbergu svědkem tohoto slavného příjezdu a viděl triumfální slavobrány, vtyčené jednotlivými fakultami university.
Komenský navštěvoval přednášky heidelberských profesorů Davida Paraeua, Johanna Henricia Altingia, Abrahama Sculteta a Barholomea Scopenia. Paraeus byl zaujat myšlenkou na sjednocení luteránů a kalvinistů; jak on sám, tak i ostatní profesoři, jejichž přednášky Komenský navštěvoval, měli úzké styky s kurfiřtem. Scultetus byl Friedrichův kaplan vychovatelem a zůstal jeho blízkým přítelem i po Bílé hoře; o orientalistovi Scopeniovi se říká, že byl duchovním rádcem kurfiřtovým. Mladý Komenský měl tak příležitost seznámit se s duchovními a intelektuálními proudy tohoto města z první ruky. Lze si klást otázku, zda to byly zvěsti o budoucím spojení Falce s Čechami, co přivedlo Komenského a jeho české přátele do Heidelbergu právě v této slavné době, kdy Friedrichův sňatek s dcerou Jakuba I. sliboval stát se událostí prvního řádu.
Doba strávená v Heidelbergu byla pro Komenského důležitá také proto, že se zde setkal s Georgem Hartlibem, bratrem Samuela Hartliba, s nímž v pozdějších letech Komenský spolupracoval v Anglii.
Pravděpodobně někdy během roku 614 se Komenský vrátil do Čech. V následujících letech získal obrovské encyklopedické znalosti a vypracoval systém „pansofie“ neboli universálního vědění. Komenského „pansophia“ byla založena na filosofii vztahu mezi makrokosmem a mikrokosmem; on sám říká, že to byl Andreae,1 kdo ho v tomto ohledu inspiroval. Komenský nazval svou první pansofickou encyklopedii, na níž začal pracovat v roce 1614, Theatrum nebo Amphitheatrum všech věcí na světě.
Komenský se mohl setkat s Andreaem v Heidelbergu nebo se tam mohl dozvědět něco o filosofii, jež se stala základem rosikruciánských manifestů. Nebo je tu ještě jedna možnost, totiž že rosirkruciánské manifesty odrážejí kromě jiného i vývoj v samých Čechách. Filantropie a snášenlivost, jimiž byli čeští bratři proslulí, se mohly spolu s ostatními vlivy podílet na utváření postavy bratra Christiana Rosencreutze.
* * *
Komenský a Andreae jsou si ve svých intelektuálních a náboženských názorech neobyčejně blízcí a i jejich život měl velmi podobný průběh. Bylo tomu tak podle mého názoru proto, že oba sdíleli tytéž naděje, jak byly vyjádřeny v rosikruciánských manifestech, naděje na nové hnutí všeobecné nápravy a na rozvoj vzdělání pro celé lidstvo. Oba sledovali se znepokojením, jaké pobouření manifesty vyvolaly a jak se hnutí vymklo z ruky a stalo se nebezpečným. Komenský hodnotí tento vývoj podobným způsobem jako Andreae, když tento vyjadřuje své znepokojení nad vstupem tolika dalších herců do divadla rosikruciánského „ludibria“. Hnutí se začalo ubírat jiným směrem, než předpokládali ti, kdo jej zahájili, a škodilo tomu, čemu mělo původně sloužit. Víme to jak od Andreaea, tak od Komenského. A oba tito náboženští idealisté byly otřeseni zkázou, kterou přinesla válka a porážka Friedricha Falckého v Čechách. Škody, které to způsobilo knihovnám, stejně jako nevýslovné utrpení vzdělanců byly stejné v Německu jako v Čechách. A jak Andreae, tak i Komenský našli útočiště ve své evangelické zbožnosti. Andreae vyměnil rosikruciánské „ludribrium“ za „Societas Christiana“. Komenský se uchýlil do svého nitra, aby tam nalezl Ježíše. Zbožnost vyjádřená rosikruciánským heslem „Jesus mihi omnia“ se projeví u obou a trapně nepochopená zábavná hříčka o Christianu Rosencreutzovi a jeho dobročinné Společnosti byla zapomenuta. Duchovní hnutí a dějinná zkušenost popsané v Labyrintu světa jsou tytéž, jakými museli projít Andreae a celá jeho skupina.
Komenského filosofie, vyvinutá již bezprostředně po jeho návštěvě v Heidelbergu a plně rozvinutá během jeho pozdějšího života v exilu, byla jím samým označena jako „pansophia“. Tohoto slova použil poprvé v době renesance platónsko-hermetický filosof Francesco Patrizzi.2 Označuje doktrínu universální harmonie a spojení mezi vnitřním světem člověka a vnějším světem přírody, tedy makro-mikrokosmickou filosofii. Fludd nazýval svou doktrínu „pansophia“ a prohlásil, že podle jeho názoru rosikruciánské manifesty vyjadřují totéž stanovisko. Jak je tedy patrné, Komenský a jeho „pansophia“ vyrůstají přímo z rosikruciánského hnutí, jak mu dnes rozumíme.
POZNÁMKY:
1 Johann Valentin Andreae, autor spisu Chemická svatba, pokládaného za „třetí rosikruciánský manifest“ (vedle manifestů známých pod jmény Fama a Confessio). Tyto manifesty tvoří podle názoru F. A. Yatesové mystický základ rosikruciánského hnutí, vyznačujícího se výrazným náboženským, hermetickým, alchymistickým a reformním charakterem.
2 Patrizzi doporučoval učení hermeticko-platónské filosofie za vhodnější prostředek, jak přivést lidi zpět do Církve, než „církevní zákazy“ nebo „sílu zbraní“.
zpět
