Federico Fellini - 100 let od narození

(20. 1. 1920 - 31. 10. 1993)

(c) LA - NeptunicA, 20. 1. 2020

Patří mezi mé nejoblíbenější režiséry. Pravda, už tak často se na něj nedívám, jako dříve, protože většinu jeho filmů jsem shlédla několikrát. Filmy psychologicky silné a dojímavé jako  Silnice či Cabiriiny noci, vzpomínkový Amarcord, podobně barvitá a vzpomínková Roma, nedostižný Sladký život, nebo filmy Ginger a Fred, Zkouška orchestru, Hlas Luny a další. Připomenu ještě film "8 a 1/2", o němž si můžete přečíst v knížce R. Starého Filmová hermeneutika (zde volně).

K poctě režiséra jsem před časem sestavila výběr citátů z knihy "Já, Fellini" (Cinema, Praha 1994)
Jde o výjimečnou, vynikající biografii, kterou na  základě jeho autentických rozhovorů a výpovědí v průběhu mnoha let publikovala roku 1994 Charlotte Chandlerová, americká novinářka, jen krátce po Felliniho smrti.

Prostřednictvím této biografie chci vzdát poctu Fellinimu a jeho sebereflexi.  Ve vybraných citacích zahlédneme leccos z konstelací jeho horoskopu, který tu nejprve uvedu.

Federico Fellini, *20. 1. 1920, Rimini (I), 21:00 MET (20:00 UT), RR- DD; potvrzují cit. slova, jak začíná každý film (viz níže), domy KOCH

"Ke každému novému filmu přistupuji jako Panna"

Ascendent v Panně
 
„Když ke mně film začíná mluvit, je to jako milostný šepot. Dává mi tiché pokyny, které mi říkají, že ten nebo onen malý dodatek ho může zlepšit, pomůže mi zprostředkovat iluzi a zachovávat kouzlo. Bylo by ode mne velmi hloupé, kdybych tyto věci odmítal jen proto, abych se otrocky držel scénáře napsaného několik měsíců předtím. Spontaneita znamená upřímnost, lásku a věrnost mému umění a není totožná s improvizací. Je pro mě velice důležité udržovat si při každém filmu bdělost, dát se každým filmem zcela a naprosto fascinovat. Ke každému novému filmu přistupuji jako panna. A neříkám to jenom, já to také tak myslím: Ty jsi můj první.

Vždycky jsem měl rád komedie, ale často jsem se ptal sám sebe, proč se vlastně smějeme. Vymyslel jsem si teorii, že se ve smíchu vybíjí napětí nahromaděné díky represivnímu a nepřirozenému sociálnímu systému, v němž žijeme. Pak jsem v zoologické zahradě viděl smějícího se šimpanze. Myslím, že se smál mé teorii. Opice mají velký smysl pro humor.“ (tamtéž, 149)

„Nesnáším chaos a chci se každý den cítit jako znovuzrozený.“ (tamtéž, 214)

„Lidé při natáčení jsou moje opravdová rodina“ 

Rodinně-partnerská konjunkce Slunce a Luny v seberearealizačním a tvůrčím 5. domě , odkud vládne fantazijnímu Neptunovi v konjunkci s překypujícím Jupiterem ve Lvu v přátelském a týmovém 11. domě

„Neumím si přestavit, že bych pracoval v prostředí, v němž bych se necítil dobře a které by pro mě nebylo kongeniální. Nepracuji rád sám a musím mít rád lidi, se kterými pracuji…. V podstatě jsem cirkusový člověk, a proto si musím vytvořit svoji malou rodinu. My všichni potřebujeme pozitivní vztahy, protože je důležité, abychom věřili výtvoru, který chceme přivést na svět......

…   Jakmile mám pohromadě svůj tým, cítím se jako doma. Jsem jako Kryštof Kolumbus, který vyrazil se svou posádkou stvořit nový svět. Někdy potřebují moji lidé povzbuzení a někdy musím být velice přísný a donutit je, aby tu cestu vydrželi.  ....
…   Lidé při natáčení jsou moje opravdová rodina.“ (Já, Fellini, 74)

"Harmonie vzniklá z chaosu a disonance...."

Neptun (chaos) v trigonu s Venuší (harmonie)

„Nejezdím do Rimini rád…. Realita odporuje světu mé fantazie…. Dnes vím, že život, který ve svých filmech líčím, je pro mě mnohem skutečnější než život, který jsem skutečně žil.“ (tamtéž,153)

„Dokud to neuslyším na vlastní uši, nemohu uvěřit, že tak neharmonické společenství lidí, kovu a dřeva splyne v jednu jedinou melodii. Harmonie vzniklá z chaosu a disonance mě odjakživa fascinovala a náhle jsem si uvědomil, že se tato situace dá metaforicky přenést i na společnost, v níž se často musí spojit nejrozdílnější identity v jednu skupinu." (tamtéž,160-161)

„Hudba má tajemnou moc ovlivňovat podvědomí, aniž bychom si toho všimli. Proto se jí vyhýbám, nechci-li skutečně naslouchat – například při práci. Hudba je příliš významná, než aby byla zneužívaná jako zvuková kulisa. Když vstoupím do nějaké restaurace nebo do nějakého domu, kde hraje hudba, požádám co nejzdvořileji o vypnutí. Tak jako v malé místnosti požádám o uhašení cigarety. Nenávidím stav, kdy musím proti své vůli poslouchat, inhalovat – stejně, jako nenávidím všechno, co se mi vnucuje. Nechápu, jak mohou lidé při jídle, pití, jízdě autem, při mluvení, čtení nebo milování ještě navíc poslouchat hudbu. … Nevyžádaná hudba se stále více šíří stejně jako znečišťování životního prostředí.“ (161)

„Nepovažuji se za lháře. To je věc zorného úhlu. Pro vypravěče příběhů je nezbytné, aby ve svých příbězích přeháněl, vybarvoval je, rozšiřoval, dával jim větší dimenze. Musí se při vyprávění nechat zcela vést vlastním pocitem.
…    Vycházím z pocitu – nikoliv z myšlenky, a už vůbec ne z ideologie. Jsem ve službách svého příběhu, který chce být vyprávěn, a já musím pochopit, kam mě chce zavést.“ (tamtéž, 205)

„Život je směsí potravy a magie, fantazie a reality.“ (220)

„Nejdůležitější aspekt tvůrčí práce spočívá ve vytvoření kontaktu s vnitřním já a vylákáním toho, co člověk v sobě nosí. Fantazie je člověku svatější než realita. Když se smějete realitě nějaké člověka, možná že vám to odpustí, ale nikdy vám neodpustí, když se budete posmívat jeho fantaziím a snům.“ (241)

"Jít dál a nekřičet"

opět Neptun s Jupiterem, v trigonu na Venuši s Černou Lunou

„Naše sny jsou naším skutečným životem. Moje fantazie a obsese jsou nejen mojí realitou, ale i látkou, z níž jsou moje filmy.
Často mne označovali za pomateného. Pomatenost je odchylka od normálnosti, proto to nepovažuji za urážku. Pomatení jsou individualisté. Každý je posedlý svou individuální utkvělou představou. Myslím, že normálnost znamená snášet nesnesitelné, jít dál a nekřičet.“ (Já, Fellini, 65)

      Více se o postavení Lility v konjunkci s Venuší ve Felliniho horoskopu můžete dočíst na několika stránkách v rí,co studie Rudolfa Starého „Malá škola předpojatosti“ v knize Podobnosti. Cituji:      "Černá Luna/Lilita je…rovněž přítomna. Film Satyricon lze plně pochopit snad jen z potřeby jeho tvůrce vyjádřit uměleckými obrazy právě tento psychický faktor… A tak se Satyricon přímo hemží krásnými i ošklivými postavami, ale především takovými, které jsou krásné i ošklivé zároveň, takže působí na diváka přitažlivě a zároveň odpudivě.“ (RS, 57-58)

"Přítomnost a minulost jsou si tak blízko..."

 „Červenou nití je… moje stále pevné přesvědčení, že pod dnešním Římem se ukrývá starý Řím. .. Přítomnost a minulost jsou si tak blízko…
Měl jsem sen, že jsem uvězněn v podzemním sklepení pod městem. Přes stěny slyším neobvyklé hlasy. Říkají: „My jsme staří Římané. Ještě stále jsme tady.““ (Já, Fellini, 151)

„Vybavuje se mi při tom jeden obraz: dělníci vytrhávají uprostřed města chodník a pod ním objeví zem, naprosto stejnou, jaká je v džungli. Je vrstva naší kultury tak tenká? Převalují se pod povrchem civilizovaného rozumu tyto pravěké instinkty? Může se lidstvo kdykoliv propadnout nazpět k barbarství? (tamtéž, 163)

„Já jsem Jihoevropan a to znamená, že stojím minimálně jednou nohou v minulosti. Možná oběma. Není vůbec nijak ideální cítit v žilách tisíce let. Rozhodl jsem se žít na místě, kde jsem stále obklopen minulostí. V Římě říkáme: „Půjdeme k Pantheonu na zmrzlinu“ nebo „Zkrátíme si cestu kolem Kolosea“….. Turisté všechna ta místa fotografují, my je ale fotografovat nepotřebujeme, protože patří k našemu životu a vešla do našeho podvědomí.“ (tamtéž, 217)

"Proč jsem se začal zajímat o Junga..."

„Když mi bylo deset let, pořádal jsem pro děti ze sousedství divadelní představení na našem balkonu. Co nejvíc jsem se držel filmů, které jsem viděl… a děti se smály. Matka mi vyprávěla, že jsem požadoval vstupné, ale na to si už nevzpomínám. Nikdy jsem nebyl příliš zdatný obchodník. Ale jestli jsem to dělal, byl to velice dobrý nápad…

….  Jedním z důvodů, proč jsem se začal zajímat o Junga, byl jeho pokus vykládat naše individuální akce archetypicky. Poskytuje mi podrobné vysvětlení tam, kde jsem sám žádné neměl. Kdyby v době mého dětství ke mně přišel nějaký novinář a zeptal se mě: Proč hraješ loutkové divadlo?, určitě bych odpověděl: Nevím. Dnes, protože jsem o mnoho starší, i když ne moudřejší, mohu odpovědět: „Vzniklo to zcela archetypicky z kolektivního nevědomí,“ a pak zadržím dech a počkám, až mi na hlavu spadne kbelík a udusí moje nabubřelá slova. Nato mě požádá pokud možno nějaký vědec, abych mu pro potomstvo vysvětlil, proč si vždycky nechám spadnout kbelík na hlavu…“ (Já, Fellini, 170-171)

„Objevení Junga mě utvrdilo ve větším důvěřování vlastní fantazii než realitě. Dokonce jsem podnikl cestu do Švýcarska…
Objevení Junga pro mě bylo nadmíru důležité. Jung nezměnil nic na tom, co jsem dělal, ale pomohl mi to pochopit. Utvrdil ve mně intelektuálně to, co jsem vždycky cítil: že intenzivní život ve fantazii je dar, který musím pěstovat….

...  Bylo mi, jako by Jung psal svoje knihy pro mě. . Měl jsem pocit, že Jung by byl přesně tím důvěrníkem, kterého jsem si vždycky přál.“ (tamtéž, 127)

„Podle mého názoru je rozdíl mezi Jungem a Freudem v tom, že Freud reprezentuje racionální myšlení, Jung naopak myšlení tvůrčí." (tamtéž, 127)

* * *

Na závěr tedy už jen dodám: Federico Fellini vnímaal život, realitu jako vzpomínkový a fantastický kaleidoskop. Jako bláznivou show. Jako fantazijní cirkus, jehož postavy, zejména klauny, tak často a rád zobrazoval.

Vlastně vnímal svět a život v něm jako pověstné Theatrum mundi. Jako divadlo, jež má barvité, někdy jímavé a někdy dryáčnické obsazení a děje, s tragickou příchutí, jako život sám.  Jako jsou samy ty archetypové síly našeho života. A nezbývá, než žit. Ať už jako loutky, klauni, malé figurky, tragédi nebo komici... ta hra je opravdová...
Děkuji, Federico
                                                                                     
Doporučená literatura:
Chandlerová, Charlotte: Já, Fellini
Starý, Rudolf: Filmová hermeneutika
Starý Rudolf: Podobnosti II.