Neptunica - Psychologická astrologie (astropsychologie) jungovského zaměření

O kontrapunktu protilehlých znamení
(zejména znamení Lev/Vodnář)

© Rudolf Starý

Knižně nepublikovaná črta z roku 2015. Použito se svolením autora.
Text je určen pro studijní účely a bez souhlasu jej nelze jinde přetiskovat.
Z hlediska novoplatónského vycházení z Jednoho (proodos), které navazuje svým pojetím na Anaximandrův proces vznikání všeho jsoucího štěpením Jednoho na protikladné dvojice, dochází nejprve k rozdvojení mužských a ženských znamení (mezi Yang a Yin), a ty se podle čtyř základních živlů (oheň, vzduch, voda, země) rozčlení v trojičním rytmu (kardinální, pevná a proměnlivá znamení) na 12 znamení zvěrokruhu (4 x 3). Proklos (5. stol. n. l.) je označil jako 12 základních Jednic, které se dále rozvětvují (viz Podobnosti, 2005, str.135).
Picture

Dvanáct bohů řeckého Panheonu jako personifikované Proklovy henady
Picture
Těchto 12 Jednic si lze velmi názorně představit jako 12 tónů a půltónů stupnice. Jde o 12 archetypů, které představují základní pravzory, k nimž lze vztáhnout (ve smyslu novoplatónského epistrofe – návratu) veškeré jsoucí. Toto základní schéma má svou platnost nejen v astrologii, ale je možné je použít při vymezování a pořádání všech věcí, lidských vlastností, událostí atd. (Viz Podobnosti II, 2009, str.106.)
            Monáda skládající se z 12 základních pratvarů zachovává svou jednotu (svou Jednost) ve zvěrokruhu díky antagonismu protilehlých znamení. Každé znamení je kontrapunktem znamení protilehlého. V případě, že v jednom z těchto znamení je Slunce, znamená to, že – v duchu Heisenbergova principu neurčitosti – se protilehlé znamení ocitá jakoby ve stínu, jinak řečeno, je méně výrazné a obtížněji přístupné, a to v důsledku toho, že je méně rozvinuté. Protilehlé znamení tak signalizuje stínové, tj. negativní a často i destruktivní vlastnosti a sklony toho znamení, v němž je přítomno Slunce.

            Princip kontrapunktu protilehlých znamení (zejména při přítomnosti Slunce v jednom z nich) je třeba při výkladu horoskopu uplatnit u všech šesti základních dvojic zvěrokruhu. Obě protilehlá znamení v sobě stále uchovávají původní jednotu, k níž ve fázi návratu (epistrofe) opět směřují. Slučování a spojování jejich protikladných vlastností a sklonů (coniunctio) je úkolem individuační alchymie.

            V případě některých znamení je výklad nasnadě. Kontrapunkt znamení Střelce a znamení Blížence lze vystihnout pomocí parafráze rčení: Blíženec nevidí pro stromy les, Střelec nevidí pro les stromy. Jeden sklon musí pod vlivem životní zkušenosti přijímat vlastnosti sklonu opačného. Správný a celistvý pohled na svět vyžaduje soulad mezi pojetím (Střelec a 9. dům) a pojmy (Blíženec a 3. dům).
            Protikladnost Raka (4. domu) a Kozoroha (10. domu) je rovněž zjevný: lidské nitro, domov, soukromá sféra atd. versus veřejná sféra, postavení a funkce ve společnosti atd., přičemž přítomnost Slunce v jednom z těchto znamení je provázena převahou zájmu zrozence právě v této oblasti života, zatímco protilehlá životní oblast je obvykle zanedbávána, protože má pro něj relativně menší význam (přítomnost Slunce vyznačuje oblast seberealizace).
            Pro výklad kontrapunktu Býka a Štíra (2. a 8. domu) se nabízí hned celá škála významů, jejichž počátek lze spatřovat v protikladu kvetoucího venušinského jara na jedné straně a plutonského zmaru na druhé (Freudův protiklad bios/thanatos). Podobně: narození/ smrt, sebehodnota/znehodnocení, vlastní způsob života/manipulace, potěšení/utrpení atd.
            Kontrapunkt Ryb a Panny (12. a 6. domu) lze v prvním přiblížení nahlédnout pomocí pohádky o služebné Popelce (Panna, 6. dům) a Princezně (Ryby a 12. dům). Jejich spojení je možné jen tak, že nezměrný makrokosmos dokáže díky patřičnému umenšení vklouznout do střevíčku pokorné a skromné Popelky. Nejvýznamnější paralelou je v tomto případě narození Páně do betlémského chléva, které představuje vtělení toho, co je svým původem božské, do nepatrného a svým významem nízkého lidského světa.
            Pro prvotní znázornění protikladu Berana (1. dům) a Vah (7. dům) je možné se obrátit do světa řeckého mýtu. Když královna Amazonek nabídla na znamení smíření Héraklovi svůj venušinský pás, ten ho v zastoupení divokého a hloupého Aréta nepřijal a vnořil svůj meč do jejích slabin. Římský Mars byl v podobných situacích již o něco civilizovanější (Aréta si protivili sami bohové) a když mu Venuše nabídla svůj pás, moudře ho přijal a od té doby byla tato dvojice znázorňována jako sousoší, na němž Venuše sedí Martovi na klíně na znamení obapolného souladu a shody (Váhy, 7. dům).

            Mnohem větší problém představuje kontrapunkt Lva (5. dům) a Vodnáře (11. dům). Je vůbec otázka, v čem jsou si tato dvě znamení protikladná, když na první pohled budí dojem, že postrádají společný základ. Ten lze pravděpodobně nalézt v tom,  co označujeme jako identitu a s ní související osobitý styl výrazu. Obě znamení hledají odpověď na otázku, kdo jsem a jaký je můj přirozený styl výrazu. Z tohoto hlediska je možné vystihnout jejich protikladnost pomocí vlastností, které se tradičně spojují s těmito znameními.
            Slunce ve Lvu a v 5. domě symbolizuje proces, během něhož se utváří a zraje identita zrozence a jeho osobitý styl. Naproti tomu Slunce ve Vodnáři svou identitu a styl neustále proměňuje v úsilí o jejich jedinečnost a nezávislost, a tím ji paradoxně zpochybňuje. Slunce ve Lvu svou identitu nalezlo a zakotvilo se v ní, kdežto Slunce ve Vodnáři neustále hledá novou identitu a nový styl životního projevu, ve snaze přesáhnout sebe sama.
            Slunce ve Lvu představuje kontinuitu, kdežto Slunce ve Vodnáři ji neustále narušuje. V tomto smyslu lze nacházet další protikladnosti těchto znamení:

  •     Proces zrání/Náhlé přeryvy vývoje
  •     Trvalost/Přerušovanost
  •     Obvyklost/Výjimečnost
  •     Pravidelnost/Nahodilost
  •     Kauzalita/Synchronicita
  •     Energie jako spojitý proces/Diskrétní svazky energie
  •     Realizace/Dekonstrukce
  •     Newtonovská fyzika/Kvantová fyzika
  •     Konzervativismus/Liberalismus
  •     Státotvornost/Revolučnost
  •     Tonální hudba/Atonální hudba
  •     Figurální tvorba/Abstraktní tvorba
  •     Člověk/Nadčlověk (Titán)

            Jestliže tyto protichůdné tendence nejsou kultivovány, jejich krajní polohy se obracejí proti sobě a navzájem se ničí. „Král slunce“ Ludvík XIV. prohlásil: „Stát jsem já.“. Jeho nástupce v této roli, Ludvík XVI., se v důsledku „vodnářské“ vzpoury stal pouhým „občanem Kapetem“ a nakonec přišel pomocí převratného vynálezu gilotiny o hlavu. Příliš odpoutaného řeckého Faethóna spálilo slunce při jeho odvážné „vodnářské“ jízdě na slunečním voze. Stejně odvážnému Íkarovi roztavilo slunce jeho vosková křídla, a ten se zřítil do moře.
           Slunce ve Lvu může vést k sebestřednosti, samolibosti a ke ztrátě smyslu pro realitu. Slunce ve Vodnáři v sobě skrývá nebezpečí, že v honbě za výlučností a odpoutaností se začne míjet se sebou samým a skončí jako spoutaný Titán.
            Kultivace je zde nezbytná stejně jako u všech ostatních protilehlých znameních. Jen za této podmínky je možné usilovat o jejich vzájemné propojení. Zralá identita je výjimečná. Zralá výjimečnost uchovává identitu.
                                                                                          * * * * *
PictureEl Escorial, hlavní oltář
            Několik dní poté, co jsem dopsal těchto několik poznámek týkajících se kontrapunktu znamení Lva a znamení Vodnáře, jsem se zúčastnil poznávajícího zájezdu po Španělském království. Netušil jsem, že se ocitnu v zemi, v níž hledání národní identity, jež je základním rysem znamení Lva, je určujícím motivem dějin Španělska. A že protilehlé znamení Vodnáře vtiskuje těmto snahám stínový, především titánský ráz.
            Španělé nalezli svou identitu – svůj „kulturní štěp“ (svého „nového člověka“ podle apoštola Pavla) – v křesťanství. Uvědomili si, mnohem radikálněji a důrazněji než ostatní evropské národy, že ačkoli Starý a Nový zákon tvoří jednotu, jsou jako křesťané svým vyznáním a způsobem života židům vzdáleni. Proto židy koncem 15. století ze Španělska vykázali. O to ostřeji prožívali Španělé svou odlišnost ve vztahu k Maurům, kteří od 8. století ovládali značnou část dnešního Španělska. Výsledkem tohoto sebeuvědomování bylo úsilí o znovuovládnutí země (reconquista), která skončila porážkou Maurů a jejich odchodem ze země.
            Toto vypjaté úsilí, jakož i mimořádný důraz kladený na křesťanskou národní identitu byly však provázeny některými stínovými rysy, které jsou vlastní protilehlému znamení Vodnáře, především typickým vodnářským sklonem k výjimečnosti, který mnohdy nabývá ráz titánství. Horlivá zbožnost nacházela svou protiváhu v inkvizici, která chtěla vymýtit sebemenší podezření z nevíry, tak aby prožívaná víra byla absolutní, tj. nadlidská – a ve svých důsledcích často nelidská. Tehdejší vypjaté náboženské tíhnutí k přesahu „pouhého lidství“ je zvlášť nápadné na protáhlosti lidských postav na obrazech El Greca.
            Architektura křesťanských kostelů chtěla být za těchto okolností co nejpůsobivější, a to znamenalo, že tíhla k monumentalitě. Již první křesťanská katedrála, bylo to v Zaragoze, zanechává ve Středoevropanovi ohromující dojem svou velkolepostí, která působí téměř drtivě. Obrovský oltář zabírající celou jednu stěnu basiliky v El Escorialu překonává vše, co lze spatřit v podobných evropských chrámech.
PictureToledo, El transparante
Tento sklon ke grandióznosti vrcholí v Cordóbě, kde vznikl křesťanský chrám uprostřed maurské svatyně, která zůstává z větší části zachována, ale je triumfálně předstižena křesťanskou nadstavbou. Nádherná, původně gotická katedrála v Toledu byla v 17. století doplněna o zcela originální barokní vestavbu označovanou jako El transparante. Barokní emocionální vzepětí, jakou představuje tato vskutku extravagantní vestavba, je ohromující. Vrcholem této tendence k monumentalitě je bazilika Segrada Familia v Barceloně. Je to obludná stavba, která snad nebude nikdy dokončena a která je podle mého názoru (za nějž se omlouvám) v naprostém rozporu s duchem křesťanství.

            Španělští renesanční grandi udávali svou módou a způsoby tón celé tehdejší Evropě, včetně alžbětinské Anglie. Španělská Armada – nejmohutnější loďstvo tehdejšího světa – vyplulo, aby potvrdilo nadvládu Španělska nad tehdejším světem. Ale tak jako v případě podobných gigantických snah o světovládu zasáhla příroda svou krotitelskou (skoro by se chtělo říct „diovskou“) mocí. Španělskou Armadu pohřbila mořská bouře, obrovitý a zdánlivě nepotopitelný Titanik narazil na ledovou kru a skončil na dně moře, Hitlerovu armádu zastavil před Moskvou krutý ruský mráz. Připomeňme si, že řečtí bohové stvrdili svou nadvládu nad světem vítězstvím nad Titány a že sám Zeus tvrdě potrestal Titána Prométhea tím, že ho nechal přikovat ke kavkazské skále.
           
            Dnešní Španěl ovšem už není vznešeným grandem, jakým bývali jeho renesanční předkové. Svým panovačným chováním a hřímavým hlasem připomíná spíše dobový typ zvaný „macho“. Proto zřejmě tolik miluje býčí zápasy, při nichž může sledovat své Ego ztělesněné pyšným toreadorem, jak čelí  (své vlastní vnitřní) býčí síle. Tu je nezbytné zkrotit, přesněji řečeno zcela zneškodnit, jinak by jeho titánským sklonům hrozil stejný osud, jaký v minulosti stihl jejich nešťastnou Armadu.
© Rudolf Starý
Neptunica.cz