Leonardova Poslední večeře Páně ve světle astrologické symboliky
© Rudolf Starý, revue PROSTOR VII/25, podzim1993
Užito se souhlasem R. Staého. Nelze jinde přetiskovat bez svolení autora.
„Člověk je modelem celého světa.“ (Leonardo da Vinci) Přestože astrologii svorně odmítají jak nositelé Nobelovy ceny, tak i nynější církevní otcové, je křesťanská symbolika v mnoha ohledech nerozlučně spjata s astrologickými symboly. Tak například Tři králové, kteří se přišli poklonit narozenému Spasiteli, o němž se jako první dozvěděli z postavení hvězd, byli ve skutečnosti mágové-astrologové. Velikonoční svátky se slaví v období, kdy slunce vstoupí do znamení Berana (prvního jarního znamení zvířetníku), ovšem až potom, co pomine první úplněk; teprve pak je moc Luny, vládkyně stínového světa, překonána a může nastat vzkříšení světla. Tradiční symboly pro označení čtyř evangelistů představují vlastně takzvaný pevný astrologický kříž, v němž se spojují vždy dvě protikladná střední (pevná) znamení zvířetníku: v I. Kvadrátu Býk (jaro), ve II. Lev (léto), ve III. Štír (podzim) a ve IV. Vodnář (zima). Tomu odpovídají symboly známé z nesčetných vyobrazení: evangelista Matouš je jako Vodnář znázorněn v podobě anděla s lidskou hlavou, Marek v podobě lva, Lukáš v podobě býka a Jan v podobě orla (druhý duchovně vyšší obraz štíra, podmíněný vnitřní proměnou). Spojení křesťanské a astrologické symboliky bylo obzvláště živé v době renesance a tvořilo vůbec jeden z jejích nejpozoruhodnějších rysů. Astrologie tu sehrála úlohu zprostředkovatele prastarých odvěkých pravd o vesmíru a o člověku, které bylo třeba uchovat tím, že se jim poskytne nová výrazová forma. Tak se i v symbolickém znázornění čtyř evangelistů dále uchovává věčné tajemství sfingy (o jehož rozluštění se pokoušel již nešťastný Oidipús) a babylonských cherubů: sfinga má zadní část těla z býka, lví spáry, orlí křídla a královskou lidskou hlavu. Symbolický význam těchto obrazů však od dob renesance vymizel z obecného povědomí stejně rychle, jako začala brzy po svém dokončení podléhat zkáze pověstná Leonardova malba Poslední večeře Páně, která je vrcholnou ukázkou renesančního chápání křesťanské a astrologické symbolika a o které se zde pokusíme ve vší stručnosti promluvit z hermeneutického hlediska, přičemž se budeme opírat o obáshlejší výklad tohoto díla, jak jej podává kniha Arthura Schulta Astrosofie.- pozn. 1. (V nedávno vydané výpravné obrazové publikaci Monumenty lze spatři dokonalý fotografický snímek žalostného stavu této fresky, známé již spíše z četných druhotných vyobrazení; viz obr. č. 1) Symbolicky uspořádaná je již celková kompozice obrazu. Jejím slunečním středem je Kristova hlava, jakoby vyzařující do celého prostoru a tvořící s jeho lezce rozestřenými pažemi, pokojně spočívajícími na stole, trojúhelník, křesťanský symbol Trojice, zdůrazněný navíc třemi okenními otvory v pozadí místnosti. V místnosti samé převažují čtvercové tvary: místnost má tvar čtverce stejně jako stůl a čtyři goblény visící po obou stranách; stůl je podepírán čtyřmi podstavci. Čtverec představuje v prastaré symbolice zemi, pozemskost a tělesnost. Trojúhelník tvořený Kristem ve čtvercovém prostoru znamená pozemskou inkarnaci Boží, kdy slovo se stalo tělem.
Leonardo zachytil na svém obraze okamžik, kdy Kristus řekl: „Jeden z vás mě zradí.“ Arthur Schult cituje ve své knize nejprve z klasického popisu této malby od Woldemara von Seidlitz: Kristova postava je zvýrazněna tím, že je odloučena od ostatních, neboť oba učedníci sedící vedle něho se od něho právě odklonili. Kristus sklání zrak, aby svým pohledem nikoho neoznačil za zrádce. Celým svým odevzdaně smířlivým postojem dává najevo své pochopení toho, že zlo, které je pro běh světa nezbytné, se mu zakrátko přičiněním jednoho z jeho nejbližších stane osudným. Vlevo od něho sedí apoštol Jan, s pokojně složenýma rukama, vnitřně smířený s tím, co má neodvratně nastat. Hlavu má lehce nakloněnou směrem k Petrovi, který se od něho chce dozvědět pravdu, domnívaje se, že mu ji Pán sdělil. V levé ruce třímá Petr nůž, Jidášovi za zády. Jidášova postava tvoří svou potemnělostí kontrast k prozářené postavě Kristově. Jeho obranný a nedůvěřivý postoj ho prozrazuje. Pravou rukou, v níž drží váček s penězi, převrhává nádobku se solí. „Jste světlo světa! Jste sůl země!“ řekl Kristus v Kázání na hoře. Sůl se skládá ze čtyřhranných krystalů (symbol země), propouštějících světlo a uchovávajících život před zkázou. Tím, že Jidáš sůl převrhl, dal bezděčně najevo, že je nepřítelem světla a života. Nalevo od Jidáše sedí Ondřej, prostá a přímočará povaha; svýma zdviženýma rukama vyjadřuje svůj krajní údiv. Jakub mladší se vzezřením podobá Kristovi, svému pokrevnímu bratrovi. Ten ve skutečnosti k učedníkům nepatřil, Leonardo ho však na obraze zaměnil za Jakuba mladšího, syna Alfeova. Jakub má rysy samého Leonarda, jak v době, kdy fresku maloval (1495-1498), ve svých pětačtyřiceti letech vypadal. Jakub se přes Ondřejova záda dotýká Petrova ramene a chce mu tím dát vědět, že sdílí jeho podezření. Bartoloměj na konci stolu prudce povstal a zírá (jak Leonardo sám říká) napjatě na Krista. Vpravo od Krista, lehce nakloněný dozadu a s široce rozpaženýma rukama Jakub starší vyjadřuje svůj údiv nad něčím tak neslýchaným. Tomáš, filosof a pochybovač mezi učedníky, se naklání ke Kristu a jeho argumenty se odvolávají – jak o tom svědčí jeho vztyčený prst – k samému nebi. Apoštol Filip povstal a jeho gesto říká – podle Goethovy charakteristiky – „Pane, já to nejsem!“ Poslední skupinku vpravo tvoří řečnící a gestikulující Matouš, svou bezvousou tváří podobný řeckému rétorovi; postarší Tadeáš svým palcem ukazuje na Jidáše a Šimon na konci stolu jako by na prstech vypočítával, kdo z nich je oním zrádcem. * * * * *
Plný kosmický význam této úchvatné nástěnné malby však můžeme nahlédnout teprve tehdy, vezmeme-li v úvahu i její výraznou astrologickou symboliku, jež je od tohoto díla neodmyslitelná.
Leonardo, jehož zájem o astrologii je době znám, se tu pokusil vyjádřit pojetí vesmíru a člověka, které bylo samozřejmou součástí renesančního světonázoru sdíleného tehdejšími filosofy a umělci a nijak nerušícího tehdejší klérus, pojetí, které tvoří základ hermetického přístupu ke světu a které se nejstručněji vyjadřuje větou: Jak nahoře, tak dole, resp. větou o souvztažnosti (korespondenci) makrokosmu (vyjádřeného například pomocí zvířetníku) s mikrokosmem (především člověkem, ale i ostatní přírodou). Dvanáct apoštolů na Leonardově obraze není dvanáct náhodně vybraných postav, nýbrž dvanáct základních archetypů (praobrazů, pravzorů) člověka, odpovídajících jednak dvanácti znamením zvířetníku, jednak dvanácti korespondencím těchto znamení s příslušnými partiemi lidského těla (viz obr. č. 2), jež jsou pro jednotlivé lidské typy charakteristické, takže tvoří důležitou součást tzv. nauky o signaturách. Tomu odpovídá i způsob, jakým Leonardo apoštoly na obraze uspořádal, zobrazil a charakterizoval. Leonardo uspořádal apoštoly podle čtyř ročních období do čtyř skupin po třech. První skupina na pravé straně stolu představuje jarní období; druhá léto; třetí podzim a čtvrtá zimu. Toto členění je v souladu i s dopadajícím světlem, které v refektáři, kde je freska umístěna, přichází z pravé strany. Počátek celku, jehož středem je Kristus, tvoří hlava apoštola Šimona (jaro – březen – znamení Berana – hlava jako tělesná korespondence tohoto znamení), konec nohy apoštola Bartoloměje (zima – únor – znamení Ryb – chodidla jako tělesná korespondence tohoto znamení). Tomu odpovídají i dva základní obrazné symboly, pomocí nichž byl Kristus znázorňován: Beránek Boží a Ryby jako kryptogram Kristův (řecky Ichtys: Jesus Christos Theou Hios Soter, což znamená: Ježíš Kristus, syn Boží, Spasitel). Jinými slovy, Kristus je Beran a Ryby, počátek a konec zvířetníku, alfa a omega.
Jestliže nyní seřadíme apoštoly podle zvířetníku, přísluší první ze čtyř trojic znamení Berana, Býka a Blíženců. Z tělesných rysů apoštola Šimona, jehož přízvisko znělo Zelót, tj. horlivý, lze rozpoznat typickou signaturu Berana jako lidského typu: výrazná hlava (na stěně refektáře navíc nápadně holá), beraní tvar nosu, prudká a rozhodná gestikulace. Mohutný a nápadně odhalený krk je zas typologickým znakem apoštola Tadeáše, představujícího zde znamení Býka. Blíženec Matouš je zobrazen s typickou (blíženeckou) rozdvojeností: jeho ruce směřují jiným směrem než hlava. Charakteristickým znakem Blíženců je výmluvnost a schopnost zprostředkování (a obchodu: Matouš byl původně celníkem). Trojici představující období léta zahajuje apoštol Filip. Měkké, poněkud zženštilé rysy a emocionalita gesta, jimž poukazuje na svá prsa – tělesnou korespondenci Raka – dokonale vyjadřují základní rysy tohoto znamení. Pro lidský typ korespondující se znamení Lva jsou charakteristická suverénní, vpravdě královská gesta, jak je na obraze předvádí apoštol Jakub starší. Jeho hlas zní jistě ohnivě a hromově („syn hromu“, tak ho nazval sám Pán). Apoštol Tomáš je znázorněn ve znamení Panny: je to svým založeným empirik, nedůvěřivý vůči všemu, na co si nemůže sáhnout rukama, vždy kritický a se sklonem analyzovat a reglementovat (jeho vztyčený prst je nadevše výmluvnou signaturou vždy obezřetné Panny). Není divu, že s tímto svým postoje zakrývá (svou hlavou – samý intelekt!) výhled z jednoho ze tří oken do okolního, širšího světa.
Nalevo od Krista sedí „podzimní“ trojice, skládající se na prvním místě z apoštola Jana, ve znamení Vah s vládkyní Venuší, spojovanou odedávna s láskou, příchylností a harmonií: Jan není náhodou nazýván „miláček Páně“. Jeho hlava je něžně nakloněna k pravému rameni a na rozdíl od intelektuálního Tomáše tak otevírá svým láskyplným postoje výhled do nejvzdálenějších světů. Jidáš, který jako zrádce Pána mu přinese smrt, patří přirozeně ke znamení Štíra. Sám pak spáchá sebevraždu. Mimochodem, štír je jediný tvor ze zvířecí říše, který je schopen v tísni spáchat sebevraždu tím, že sám sebe uštkne. Apoštol Petr je astrologicky Střelec. Jeho mýtickým obrazem je kentaur, napůl kůň, napůl člověk. Tím je vyjádřeno dvojí povahové založení, na jedné straně tíhne k zemi, na druhé vzhlíží ke vzdáleným obzorům. Na jedné straně mu nic lidského není cizí a přes své nejlepší předsevzetí třikrát zapře Pána, na druhé je to právě on, kdo díky svému „meta-fyzickému“ pohledu jako první rozpozná v Ježíši Krista. Proto ho Kristus ustanoví svým prvním náměstkem na zemi. Astrologie tradičně připisuje znamení Střelce a 9. domu náboženské a metafyzické funkce.
Poslední „zimní“ trojici tvoří Ondřej, Jakub mladší a Bartoloměj. Apoštol Ondřej spadá jako Kozoroh do doby zimního slunovratu, a jeho protipólem je tedy apoštol Filip (Rak). Podobně jako Filip i Ondřej zvedá před sebe ruce, ale dělá to zcela odlišným způsobem. Ondřejovo gesto je odmítavé, jako by říkal s odporem: „Něco takového se mě netýká, tak hnusnou věc bych nikdy neudělal.“ Je v tom zároveň chladný odsudek, přísně věcné rozlišení toho, co je správné a co je nepřípustné. Jakub, bratr Páně, kterého, jak jsme již řekli, Leonardo ztotožnil s Jakubem mladším, synem Alfeovým, patří svým umístěním ke znamení Vodnáře. Zároveň jsme upozornili na podobnost tohoto apoštola s Ježíšem i s umělcem samým. Vysvětlení bychom mohli hledat jednak v Leonardově horoskopu, jak na to upozorňuje A. Schult (Mars ve Vodnáři, Uran vládcem 3. domu, domu výrazové, ztvárňující zručnosti atd.), jednak můžeme usuzovat na geniální astrologický postřeh Leonarda, který ještě před objevením planety Urana, novodobého vládce znamení Vodnáře, se ztotožnil s tím, co tato planeta představuje: originálnost, nápaditost, výlučnost, nezávislost, odmítání dosavadních běžných forem, ať už společenských nebo uměleckých, touha vytvořit něco zcela výjimečného. Dnešní astrologie spojuje znamení Vodnáře s prométheovským mýtem. Podobnost Krista a Prométhea jako – podle některých mýtických variant – stvořitele lidí, a hlavně jejich vysvoboditele z moci temnoty (tím, že ukradl bohům oheň) je více než zřejmá. Společnost ve večeřadle uzavírá apoštol Bartoloměj, u něhož jsou zvláště zdůrazněny nohy, resp. chodidla jako signatura znamení Ryb. Bartoloměj stojí, přední část nakloněnou nad stolem. Ryby dokáží naslouchat celým tělem a jejich pohled je zaměřen na celistvý, svými významy a nekonečnými variantami vzájemně protkaný svět. Bartoloměj vskutku má přehled o dění v celé místnosti. I když by mu asi dělalo potíže vyjádřit slovy to, co byl ve svých dojmech schopen celistvě zachytit. (Leonardo sám měl Jupitera a Lunu v Rybách, stejně jako Goethe, oba patřící do aurea catena hermetické filosofie.) Tím se kruh zvířetníkových znamení a jím odpovídajících lidských archetypů na Leonardově nástěnné malbě uzavírá.
Poznámky
1) Arthur Schult, Astrosphie als kosmische Signaturenlehre des Menschenbildes, Turm Verlag, 1982. |