O Luně a mateřském komplexu

(Z dopisu)

© Rudolf Starý

Podobnosti (1) 2005, nakl. Sagittarius (c).  Použito se svolením autora.
                                Pro indiv. studijní účely. Bez souhlasu autora nelze jinde přetiskovat

“Archetyp je ve skutečnosti mnohem méně vědeckým problémem jako spíše naléhavou otázkou duševní hygieny. I kdybychom neměli sebemenší důkaz o existenci archetypů a všichni rozumní lidé na světě by nás přesvědčovali, že něco takového nemůže existovat, museli bychom si je vymyslet, abychom zabránili našim nejvyšším a nejvýznamnějším hodnotám klesnout do nevědomí. Neboť jakmile se ponoří do nevědomí, veškerá živelná síla původních prožitků se vytratí. Na jejich místo pak nastoupí fixace na imago matky...”
C. G. Jung
 
Milá M.,
ptáš se mě, jak je možné se zbavit mateřského komplexu. To je ovšem nadmíru obtížný úkol, nemluvě o tom, že žádného komplexu se přísně vzato nedokážeme zbavit. Jediné, co můžeme udělat, je vyvázat se z jeho dusivého sevření a naučit se užívat svobodněji darů, které nám poskytuje. Jung kdesi říká, že kdyby psychologové napomohli člověku zbavit se svých komplexů, oloupili by ho o jeho “nejcennější zdroj pomoci”. Psychologie ho má vést k tomu, aby si své komplexy uvědomil a naučil se s nimi spolupracovat. Mezi vědomím a nevědomím se tak vytvoří napětí, přičemž “komplex se stane ohniskem života”.
            Mateřský komplex je stísňující a umrtvující, jestliže archetyp Matky ztotožníme se svou vlastní matkou, zvláště když jsme s ní, mírně řečeno, v nedobrých vztazích. Tím na ni totiž přeneseme obrovskou tíži významu, který ona není s to jako smrtelná lidská bytost unést. Právě to jí však v našich očích dodává nadlidské, vskutku božské moci. Čím méně si matka uvědomuje svou (lidskou) osobnost, říká Jung, tím větší a naléhavější je její nevědomá vůle nás ovládat. A čím více je v ní této vůle k moci, tím méně je v ní lásky. A teď si představ, že naše vlastní matka, nadaná v důsledku takového přenosu téměř božskou mocí, nás v době našeho dospívání odmítne, ba dokonce zavrhne. A to třeba jen proto, že nejsme ochotni být přesně takoví, jaké si nás ona představuje, nebo z nějakých jiných důvodu, jakých je bezpočet.
            V takovém případě se dostáváme do situace, kterou mýty a pohádky znázorňovaly pomocí metafory pozření: máme pocit, že nás pozřela nějaká obluda, jsme napůl udušení, ochromení a vystrašení. Náš strach pramení paradoxně z toho, že kdyby nás obluda vyvrhla, ocitli bychom se nazí a bezbranní ve světě a zahynuli bychom. Bez ohledu na toto smrtelné nebezpečí nás cosi nutí, abychom si na matce postupně vybojovali svou nezávislost.
            Zůstaneme-li v zajetí personalistické psychologie, která nezná vertikální dimenzi lidské existence, takže hypotéza archetypu je jí dokonale cizí, jsme ztraceni. Nikdy se z vlivu matky nevymaníme. V takovém případě s ní zůstaneme po celý život v rozepři, nepřestaneme jí vytýkat nedostatek lásky vůči nám, dokazovat jí, že jsme hodni její lásky, nebo jí vyčítat, že pochroumala náš citový život a naše partnerské vztahy atd. Takové chování je sice lidsky pochopitelné, ale je scestné a nevede k žádnému výsledku. Skrze svou matku se z mateřského komplexu nikdy nevymaníme.
            Můžeme to dokázat jedině skrze sám archetyp Matky, a to tak, že co nejvíce rozevřeme rejstřík jeho významů a vytvoříme si osobní vztah k co největší části jeho životadárných projevů. Matka sama se v rozpětí širokého rejstříku významů maternality přirozeným způsobem jaksi zmenší na svůj skutečný lidský rozměr, který jí přísluší.
            Rejstřík archetypu Matky-Luny (metamorfózy Luny) je neobyčejně bohatý a pestrý. Nejsnadněji ho rozevřeme, když ho umístíme do svého rodného kraje nebo do krajiny svého dětství. Když jsme letos v červnu po setkání se svými spolužáky z mikulovského gymnásia spolu shlíželi z pálavského Děvína na Milovický les, okolní vinohrady a Novomlýnské jezero, byl to nádherný pohled na značnou část právě tohoto vějíře. “Pálivé” Slunce se lunárně odráželo na bílých, vápencových skalách, všude kolem dýchala žárem stepní květena, kterou  tak důvěrně známe z dětství. Tato krajina tvoří součást obsáhlejšího území, které Římané nazvali Panónií a jehož nejsevernější okraj sahá až kamsi k Moravskému Krumlovu. Pohled na tuto krajinu vyvolává zvláštní tesklivou náladu, která se odráží v táhlých moravských “pěsničkách”, zvláště v těch z Podluží:

Už je ráno, bílý deň,
už je ráno bílý deň,
jak já půjdu s haňbú ven?
 
Po zahradě chodníčkem,
po zahradě chodníčkem,
přikryju ťa ručníčkem.

K tomu samozřejmě patří “vínečko bílé a vínečko rudé”. A vůně kvetoucí kukuřice. A chuť meruněk. A rychlokvašených okurek. A celá ta výsostná moravsko-uherská kuchyně: paprikáše, perkelty, nejrůznější druhy “máček”, fazolová polévka, pravé moravské koláče, béleše atd. I zvláštní druh zemitého, laskavého  humoru. Vzpomeň si na našeho spolužáka Milana: “Děti nemám, mám dvě dcery.” Nebo: “Ne, za děvčaty už nechodím, mám po sezóně.” Nebo: “Moje žena je právě teď u rodičů. Mně to nevadí, a pes si zvykne.”
            Toto vše a ještě mnoho dalšího jsou příklady životadárných projevů archetypu Matky. Třebaže je naše vlastní matka vždy ústředním bodem tohoto archetypu, nemůže nám bránit v tom, abychom zmíněné projevy přijímali a měli z nich užitek a potěšení. Každý si v nich může najít něco, co je mu zvlášť blízké a co uspokojuje jeho nejvlastnější mateřské potřeby. A v čem si on sám může mateřskou péči opatřit nebo si ji sám poskytnout. A pokud při rozevírání vějíře archetypu Matky dospěje až k symbolu nejsvětější Panny, umožní mu tento symbol zahrnout do svého světa jak Velkou matku dole ve Věstonicích (této Velké matce věstonické se mylně říká Venuše), tak i Dívčí hrady nahoře na Děvíně, ale nakonec i ony “panenské hrady”, které sahají až do nebeských výšin. Pak se mu nemůže stát, aby se zde na Zemi cítil sirotkem, jak jsem si uvědomil, když jsme v podvečer seděli pod Sirotčím hrádkem v Klentnici, popíjeli místní červené a vzpomínali na staré, zašlé časy.