Švýcarsko z balkónu zpět
Rudolf Starý © Revue PROSTOR, ročník IV/14, prosinec 1990. Užito se svolením R. Starého.
Určeno pro studijní účely. Nelze jinde otiskovat bez souhlasu autora.
Sedím na balkóně rodinné vilky, pode mnou švýcarská vesnice, na jejímž okraji se leskne hladina jezera, a nad ním se ve velké dálce zvedají vrcholky hor. Snažím se uhodnout polohu Panny a Mnicha. Vesnice je to poněkud netypická, protože tu žijí převážně lidé dojíždějící za zaměstnáním do okolních měst a městeček. Z nedalekého statku jsou však i v noci slyšet neodmyslitelné zvonce pasoucích se krav.
Uprostřed vesnice se tyčí věž kostela, obestavěného lešením a šetrně zahaleného do hrubého plátna. Při stavbách a rekonstrukcích ve městech je to dnes již samozřejmostí. Ale i venkovský trávník je třeba chránit. Vedle kostela stojí budova školy, kde Theo, náš přítel a hostitel, vyučuje své žáky dějepisu a angličtině. Jeho sedmitisícový plat svědčí o tom, ž Švýcaři to myslí se vzděláním svých dětí doopravdy vážně. Jeho žena Marie-Therese je nejhezčí švýcarskou letuškou a Miranda-Isabelle je rozkošné dvouleté stvoření, které při našem prvním setkání propuká v neutišitelný pláč, protože v ní svým zjevem zřejmě probouzím pocit ohroženosti. Prostě mě prokoukla. Ještě štěstí, že těm větším to trvá o trochu déle.
S Theem a Marie-Therese se známe už skoro patnáct let, a celou tuto dobu jsem musel čekat na chvíli, kdy i já budu moci přijmout jejich pohostinnost. Nikdy by mě nenapadlo, že najdu opravdové přátele v zemi, která v tomto ohledu nemá zrovna nejlepší pověst, a to ani mezi ostatními evropskými národy, ani u našich emigrantů. Údajně chladná zdvořilost, kterou Švýcaři prokazují sobě i cizincům, mně nijak nevadí. Vadil mi vždy spíš opak, o který u nás není nouze. A opravdoví přátelé jsou vzácní všude na světě.
* * *
Při prohlídce Starého města v Curychu mě napadá parafráze jednoho známého Goethova výroku: Proti bohatství, čistotě a malebnosti není jiné obrany než upřímný obdiv. Podporuje to schopnost absorpce a nikterak to nevylučuje kritický pohled na odvrácenou stranu mince. Nedokážu se přitom ovšem ubránit astrologické symbolice. Ta se tu vnucuje s názorností, které opravdu nelze odolat.
Švýcarsku se tradičně přisuzuje astrologické znamení Panny, což je zároveň název jednoho z nejvýraznějších vrcholů Bernských Alp. Otevřeme-li kteroukoli astrologickou příručku, zjistíme, že znamení Panny se připisují vlastnosti, které tu všude kolem lze spatřit téměř na každém kroku, buď jako jednotlivý rys, nebo jako celkové zobrazení.
Panna, říkají astrologové, to je především čistota a hygiena. Čistota přímo úzkostná, čistota jako program, jako absolutní požadavek vždy a všude. V tomto ohledu připravuje Švýcarsko našinci četné zkoušky, v nichž, jak vím z vlastní zkušenosti, mnozí neobstáli. Je to civilizační nápor, je třeba mít opravdu silné nervy.
- Největší dojem na mne ve Švýcarsku udělaly záchody – říkám Theovi s jistými rozpaky, jak toto mé prohlášení bude přijato. Chvíli mlčí, je na něm vidět, že s něčím zápasí, a pak řekne: Na mne v Praze taky. –
Švýcarské záchody – tyto svatyně bohyně Hygie – by si zasloužily zvláštního psychologického pojednání. Vstoupíte do místnosti, která připomíná něco mezi laboratoří a mauzoleem, konejšivé namodralé světlo a povzbudivá hudba, linoucí se neznámo odkud, vás zbaví všech obav z nadcházející operace. Mušle svou svítivou bělobou přímo lákají, abychom je vyzkoušeli. Odstoupíte-li, fotobuňka diskrétně zařídí vše ostatní. Mýdlo a ručník je samozřejmostí. Jen jednou, bylo to ve vlaku označeném v jízdním řádu jako vlak „evropské úrovně“ – a cestovat tímto vlakem bylo opravdovým potěšením - , jsem sešlápl pedál vodovodu, a kohoutek na umývadlem zůstal suchý. Zmocnila se mě panika, měl jsem pocit, že celá ta složitá civilizační stavba se v příštím okamžiku zhroutí. Bylo to však naštěstí jen časové prodlení. Vzápětí voda vytryskla – rovnou na moje kalhoty -, a pořádek a jistota byly opět obnoveny.
Panna je touha po věčném mládí. Když jsem si v Curychu prohlédl románské kostely, které jsou vždy středem mého zájmu, byl jsem poněkud zaražen. Na romanice mě přitahuje kamenné kvádříkové zdivo, na němž je patrná patina šesti, sedmi století. Jak curyšský Fraumünster, vyzdobený Chagallovými vitrážemi, propouštějícími mystické světlo, tak i Münster mají své staré úctyhodné zdivo vyhlazené do svítivé novosti. Je to nezvyklé a matoucí.
Panna má vyvinutý smysl pro detaily a přesnost. Dokonalým ztělesněním těchto vlastností je světoznámý švýcarský hodinářský průmysl.
Panna je úspornost (ekonomie), spořivost (banky) a neutuchající pracovní píle. – Máte překrásnou zahrádku – říká M. jednomu Švýcarovi, hrabajícímu se v hlíně. – To chce makat – řekne na to on podmračeně, aniž by zvedl hlavu.
Panna je služba. Samozřejmě především turistům. Služba dokonalá. Přinášející zemi bohatství.
Panna je netýkavá a nedůvěřivá. Chybí jí vřelost. Musí si za všech okolností zachovat bezpečnostní odstup. Musí si předem všechno pečlivě propočítat a promyslet. Když si chcete ve Švýcarsku postavit dům, potřebujete k tomu pouze 60 (slovy šedesát) potvrzení. Panna nemůže ponechat stranou nic, co by ji mohlo překvapit nebo zaskočit. Panna je úzkostlivě obezřetná. Chce se zabezpečit pro všechny případy. Celé Švýcarsko je protkáno sítí atomových krytů vybavených pro přežití milionů lidí. Každý dům má vedle prádelny a sklepu atomový kryt. Všichni vědí, že je to k ničemu: možnost přežití při skutečné jaderné katastrofě je minimální. Ale Panna to vyžaduje. Panna je archetyp.
Panna je zdrženlivá a neokázalá. Uměřená ve svých projevech. Je to buď plaché selské děvče nebo měšťanská dcera z doby biedermeieru. Uprostřed bohaté městské civilizace působí tato uměřenost neobyčejně sympatickým a zklidňujícím dojmem. Žádné procovské předvádění hojnosti (skutečné); ani občasný nevkus nebije tolik do očí jako u severního souseda. Vše je lidsky přiměřené, starobylé (většina domů Starého světa pochází ze 14.-15.století), a přitom svítící novotou (kdy vlastně Švýcaři opravují své domy, je záhadou).
Zdálo by se tedy, že Panna má všechny důvody, aby byla spokojená a šťastná. Nepochybně je, ale ne tak docela. Musí být totiž neustále ve střehu, aby se náhodou nevyskytlo něco, co by její štěstí ohrozilo. A pak – míra materiální hojnosti dosáhla takového stupně, že musí nutně v každém člověku vzbuzovat jisté vnitřní znepokojení. Bohové jsou, jak známo, žárliví, a za všechno, čeho člověk dosáhl, musí platit. Nejenom penězi. Švýcarská Panna si naštěstí uchovala zdravý smysl pro správnou míru. Ví, že bohatství je třeba čelit zvýšeným odříkáním, zdrženlivostí a spořivostí. To má pak za následek další růst bohatství. Je to nikdy nekončící zápas. Zápas o uchování duše ve víru pokušení moderní společnosti hojnosti.
* * *
Tajemství soudržnosti švýcarské konfederace je v podrobnostech. Na nádraží byste marně hledali souhrnnou tabuli, která by vás přehledným způsobem informovala o celkovém uspořádání vlakových spojů s označením příslušného nástupiště. Na každém nástupišti zvlášť je umístěna úhledná tabulka obsahující všechny potřebné údaje. Údaje odpovídají skutečnosti. Celkový přehled je třeba získat z těchto podrobných informací. Zpočátku je to poněkud neobvyklé. Přicházíme ze světa velkých vizí a generálních plánů.
Stejně tak je těžiště švýcarské pospolitosti v obci. Jednota a soudržnost stádu se odvíjejí od dobře uspořádané obce. Jedno kolečko švýcarských hodinek zapadá přesně do druhého, přičemž smysl jejich bezprostředního spojení je sice poněkud nepřehledný, ale celek funguje dobře. Švýcarsko nemá silnou ústřední vládu, nemá potřebu silného presidenta s charismatickou osobností. Theo mě ujišťuje, že by takovou osobnost nikdy nepřijalo. Obává se jí. Mohla by obec připravit o její výsostné občanské právo rozhodovat o svých záležitostech, včetně například toho, kdo bude učit jejich děti. Stát, to je přece obec – a její záležitosti jsou záležitosti státu. Není státu mimo obec.
Velké pravomoci jednotlivých obcí však přece jen ztěžují rozhodování o některých státních, resp. celospolečenských záležitostech. Švýcarsko představuje pravděpodobně krajní případ decentralizace státní moci. Musím ovšem říci, že jako voliče by mě například dost obtěžovalo, kdybych měl každoročně schvalovat finanční rozpočet Vokovic. A to přesto, že jsem předtím neměl možnost rozhodovat vůbec o ničem. O věcech, o kterých v jiných demokratických zemích rozhoduje vláda, jež se pak zodpovídá ze své činnosti parlamentu a skládá účty voličům při příštích volbách, se ve Švýcarsku rozhoduje většinou na půdě obce.
Prohlížím si podrobný finanční rozpočet obce S., který mají obyvatelé místní „Gemeinde“ schválit při nejbližších volbách. Pod položkou „knihovna“ čtu částku 2 500 Sfr. Není to nijak závratná částka, ale přece jen něco. Vzpomenu na naše venkovské strejce, kteří se i u nás ujmou s velkou chutí rozhodování o těchto záležitostech, a leckde se již ujali. Jak jsem se dočetl v novinách, jejich prvním státotvorným opatřením bylo zrušení finančního příspěvku na místní knihovnu. Ně nádo!
Theo mi ukazuje volební průkaz v podobě obálky. Jsou v ní kromě hlasovacích lístků i dvě brožurky, v nichž se voličům podrobně vysvětluje, oč v tomto „lidovém hlasování“ jde. Na prvním hlasovacím lístku jsou tyto otázky:
1) Jste pro lidovou iniciativu „za zrušení atomových elektráren“?
2) Jste pro moratorium na výstavbu dalších atomových elektráren?
3) Souhlasíte s tím, aby do spolkové ústavy bylo zařazeno usnesení vlády z 6. 10. 1989 o energetické politice?
4) Souhlasíte se změnou spolkového zákona o silniční dopravě z 6. 10. 1989?
5) Schvalujete kantonální rozpočet z 3. 7. 1990?
V případě silničního zákona se jedná o to, zda šířka nákladních vozů má zůstat při dnešních 2,30 m, či zda se Švýcarsko přizpůsobí běžně platnému evropskému standardu, který je 2,50 m.
Ptám se Thea, jak bude hlasovat v referendu o atomové energii. Říká, že je pro moratorium na výstavbu dalších jaderných elektráren, ale ty, které jsou už v činnosti – jednu z nich jsem viděl v blízkosti Ararau, uprostřed hustého osídlení -, by měly být vyřazování postupně s tím, jak se budou nacházet náhradní zdroje energie.
* * *
Už při společném výletu na Rothorn, kdy se mi při nádherném počasí poprvé otevřel výhled na majestát švýcarských Alp, mě zaujal Pilatus, hora nad Vierwaldstättským jezerem. Byla to „moje“ hora, někde na rozmezí Nízkých a Vysokých Tater.
Druhého dne, při výstupu na tento kopec, který mě tak očaroval, je jezero a okolní města jeden velký Turner. Jemná mlha rozpouští ostré kontury věcí a vytváří tak snovou, napůl neskutečnou krajinu. Jen Pilatus tu ční jako jednolitá, neporušená Realita. (Nedokážu se ubránit astrologické symbolice: Je to konjunkce Saturna a Neptuna.)
Na balvanu při úpatí hory čteme nápis:
„Nur das Wissen des Gewissens ist gewiss,
ales andere Wissen ist ungewiss.“
Ve volném překladu: „Jen vědomí svědomí je vědomé (doslova jisté), všechno ostatní vědomí je nevědomé (doslova nejisté).“
Na vrcholu pak další nápis, na jehož německé znění si už nevzpomínám: „Pojďte a pohleďte na nádheru Božího díla.“ Bylo vskutku se čemu obdivovat.
Záhy se ukáže, že vystupujeme stezkou, která je mírně řečeno nejméně vycházková. Při pohledu do několikasetmetrové hloubky na pasoucí se krávy zvící mravence prožívám závrať. Mám Immum Coeli ve vzdušném znamení. Říše matek má u mě podobu vzdušných hloubek. Tady je moje freudovské Id, onen hrůzný drak instinktů, který nás děsí, a zároveň neodolatelně přitahuje. Postrkuji před sebou, nebo spíš nad sebou M., mám hrůzu z toho, že spadne. Typický případ projekce. Ve skutečnosti je to moje vlastní sladkobolná slabost.
- Jsi masochista – říká mi Theo, když mu líčím své zážitky. Možná že ano. Ale spíš mě láká ta palčivě pociťovaná zkušenost hranice, kdy cítíme, že naše vlastní síly nás opouštějí a zbývá už jen špetka vůle, která stačí právě na to, abychom udělali další krok kupředu, a pak už je jen osud. Obdivuji horolezce, protože většinou obdivujeme to, čeho se nám samým nedostává a po čem toužíme, ať už toho sami máme jakoukoli míru. To je platónský princip Erótu. C. G. Jung, velký Mudrc od Curyšského jezera, říká, že cesta vede tudy, kde cítíme největší strach. Jinak se může stát, že se na své cestě mineme.
* * *
Nejkritičtějším bodem mého pobytu ve Švýcarsku byla ovšem návštěva knihkupectví. Přežil jsem ji snad jen díky tomu, že už dnes nejsem omnivorní. Po dlouhá desetiletí jsem bezmocně listoval ve švýcarských a německých katalozích a dlouhé hodiny vybíral ony dvě tři knihy, které si za draze získanou tvrdou měnu zakoupím. Přesněji řečeno, nějaký dobrý člověk mi ji zakoupí. Nebo dokonce daruje. Velká část mé malé jungovské knihovny pochází právě od Thea a Marie-Therese.
Abych se zotavil z tohoto šoku, zorganizuje pro nás Theo výlet na kolech. V Chajd-de-Fonds si vyzvedáváme na nádraží telefonicky objednaná kola (za pouhých 9 Sfr.) a vyrážíme z města ven po krásné, zvlášť upravené cyklistické stezce, kterou jinak používají jen majitelé okolních statků rozkládajících se po obou stranách naší téměř šedesátikilometrové cesty.
Švýcarsko, to jsou především krávy. Krávy vždy a všude. Tisícihlasý zvonkový koncert. Selské statky jsou rázovité stavby, většinou dřevěnice, i když v této části švýcarského pohoří Jura také často kamenné, s vročením ze 16. a 17. století. Na každý statek připadá určitá rozloha pastvin a luk – pole jsou v těchto horských oblastech vidět jen zřídka – a na nich se pase patnáct až dvacet krav, vše působí dojmem harmonicky vzniklého a po staletí udržovaného celku.
Sjíždíme z tisícimetrové planiny dolů do údolí šílenou rychlostí, kterou děvčata nedokáží ubrzdit, vpředu přede mnou se na sedátku natřásá hlavička malé Mirandy, která po celou tu dobu ječí strachem a vzrušením. Kola samozřejmě zanecháváme na nádraží v Delémontu, kam jsme dorazili.
* * *
Po dlouhém přemlouvání se nakonec přece jen nechám přimět k tomu, abych splnil Theovo přání a navštívil místní školu, v níž učí. Mám vystupovat jako živý exemplář exotického světa, o němž tito čtrnáctiletí chlapci a dívky sice už leccos slyšeli, ale marná sláva, není nad názornost a osobní svědectví. Po dvaceti letech tak usedám za katedru, je to moje opožděná repríza. Mám nepředstavitelnou trému. Pokouším se těm dětem vylíčit, jak vypadá svět komunismu v každodenním životě, v nejprostších životních reáliích. Mluvím o dědictví, které nám zanechalo posledních čtyřicet let. V Československu jsou jistě statisíce, ne-li miliony krav, stejně jako ve Švýcarsku, ale téměř je nezahlédnete ve volné přírodě. Jsou chovány v betonových kasárnách, kde podobně jako lidé na sídlištích prožívají svůj traumatický výrobně-biologický život, jsou vesměs nemocné, takže jejich mléko se už nedá pít a jejich maso je plné nejrůznějších jedů. To, co kolem sebe vidíte, říkám těm dětem, vám jistě připadá jako samozřejmost. Ale nic není na světě samozřejmé, stačí dvě, tři desítky let a vše se může proměnit v trosky.
Padají slova jako „samizdat“, „disident“, slova, která dosud neslyšeli. Snažím se je zasvětit do bizarností našeho středoevropského Balkánu. Čtrnáctiletá dívenka mi klade otázku: – Jak je možné, že většina lidí v Československu byla proti komunismu, ale ten přesto stále existoval? – Přesnější a méně příjemnější otázku si bylo možné stěží představit. Snažím se vyhnout paradoxům reálsocialismu, které mnohdy nechápeme ani my sami, a vypomáhám si popisem způsobu voleb, všeobecného psychického teroru a kádrování. Nemohu této dívence říct, že možná až osmdesát procent obyvatel by dalo přednost tomu, aby dosavadní režim raději trval, ovšem s nějakou takzvanou „lidskou tváří“, protože tento režim vlastně dokonale vyhovoval jejich pokleslé lidskosti, jejich protiindividualistickým postojům a vyznávání průměrnosti.
Jeden chlapec mi klade otázku, zda je u nás dostatek potravin. Ano, ovšem vašim sto padesáti druhům sýrů vskutku konkurovat nemůžeme. Máme dokonce několik druhů téměř nikdy správně dopečeného chleba, ale nikde jsem u nás nečetl za výkladem malého pekařství? Denně třicet druhů čerstvého chleba, Ostatně by nám to strašlivě ztížilo náš zjednodušený způsob života.
Po skončení vyučování se mě Theo ptá, jaké to bylo. – Dojemné, odpovídám. - -Proč dojemné? - -Ty děti – vysvětluji – jejich tváře, jejich přirozená ukázněnost, a přitom uvolněnost. – Theo spokojeně mručí, ale upozorňuje mě, že jsou to přece jen venkovské děti, ještě nezkažené, kdežto děti ve větších městech jsou už jiné, protože mnohem více vystavené svodům dnešní bohaté civilizace.
- Švýcarsko stojí a padá se sedlákem a jeho kravami – říkám Theovi na cestě domů. Něco podobného se kdysi říkávalo i o českém sedlákovi, a to nejenom v souvislosti s národním obrozením. – Až budete chtít ve Švýcarsku zavést komunismus, třeba proto, že vás nynější způsob života přestane bavit, první věc, kterou musíte udělat, je zničit vašeho sedláka. – Theo se na mě nechápavě dívá. Náš stupidní způsob černého humoru je mu naštěstí cizí.
* * *
Obdivujeme nový Christophův rodinný dům, teprve nedávno dostavěný. Postmoderna, bioarchitektura, převážně dřevo napuštěné pouze voskovou emulzí. Obrovské vnitřní prostory, jistý nedostatek útulnosti. V kuchyni kromě nezbytné mikrovlnné trouby i myčka na nádobí. Nejmodernější typ vytápění, fungující na principu tepelných rozdílů vznikajících v potrubí umístěném v šedesátimetrové hloubce. Samozřejmě nic nechápu. Systém vytápění je doplněn moderními švédskými kamny na dřevo, se skleněnými zasouvacími okénky, aby bylo možné za dlouhých zimních večerů pozorovat plápolající živý oheň. Dole sklípek s bohatými zásobami vybraného lahvového vína, námi bohužel nevyzkoušeného.
Vrcholným bodem prohlídky je ovšem švýcarská rarita, protiatomový kryt, kterým musí být podle přísného předpisu vybaven každý rodinný dům. Důkladné pancéřové dveře; filtr na výměnu vzduchu, který je možné v případě výpadku elektrické energie obsluhovat ručně: několik minut otáčení zajistí příliv nezávadného vzduchu na celou hodinu; suché WC se zásobou příslušných chemických prostředků.
Anglické Můj dům – můj hrad se tak ve Švýcarsku změnilo na Můj dům – můj bunkr. Stavba domu se tím samozřejmě nesmírně prodražuje. Cena stavebních pozemků se za posledních deset let téměř zdesateronásobila a dosahuje výše kolem jednoho milionu švýcarských franků. Zhruba totéž stojí stavba sama. Doba výstavby: osm měsíců.
Stavební předpisy jsou neobyčejné přísné. Ve stavebním povolení, které Theo právě obdržel poštou (poplatek: 2 600 Sfr.) čtu: Stavbu bude možné zahájit teprve tehdy, až budovaná příjezdová cesta bude prosta prachu – závratná suma. Inu, žít bez prachu vyžaduje obrovské množství prachů.
* * *
Ve své autobiografii C. G. Jung píše: „Vnitřní klid a spokojenost závisejí značnou měrou na tom, podaří-li se nám harmonicky spojit historickou rodinu, kterou si každý nosí v sobě, s pomíjivou přítomností. V Bollingenském hradě mohl člověk žít tak, že se zdálo, že žije v několika staletích současně. Hrad mě přežije a svým umístěním a stylem svědčí o věcech, které se udály v dávné minulosti. Jen velmi málo věcí tu připomíná současnost. Kdyby do tohoto domu vstoupil člověk z 16. století, novinkou by pro něho byly jenom petrolejová lampa a krabička zápalek; jinak by se tu cítil jako doma. Nic tu neruší mrtvé, ani elektrické světlo, ani telefon. Duším mých předků kromě toho atmosféra domu vyhovuje, protože jsem jim odpověděl na otázky, na něž si oni sami nestačili odpovědět.“
Bollingenská věž je poutním místem všech jungisty, bezmála stejně legendárním jako někdejší hrad krále Artuše. Jung začal budovat tuto pozoruhodnou stavbu na břehu horního Curyšského jezera někdy na počátku dvacátých let. Nejprve postavil jednoduchou jednopatrovou věž rotundového tvaru z kamene, potom přistavoval, vždy po uplynutí určitého období, další části domu. Pro Junga to byl zvláštní způsob, jak zviditelňovat svůj vlastní individuační proces. „Od samého počátku jsem cítil,“ píše ve zmíněné autobiografii, „že věž je svým způsobem místem zrání – mateřským lůnem nebo mateřskou postavou, v níž se mohu stát tím, kým jsem byl, kým jsem a kým budu.“
Tento individuační proces zrání, paralelně ztvárňovaný postupnými přístavbami Bollingenské věže, dovršil Jung teprve v roce 1955, po smrti své ženy. Teprve tehdy nabyl jistoty, že může dokončit Bollingenskou věž dostavbou horního patra nad střední částí domu, které mělo představovat jeho Já. Do té doby, říkal Jung, bych nebyl schopen to udělat, pokládal bych to za projev domýšlivosti. Teprve nyní mohla tato část domu přestavovat širší vědomí, dosažené ve vysokém věku.
Tento pozoruhodný dům bylo třeba vyhledat a navštívit. Číšnice v příjemné hospůdce na břehu jezera na mou opatrnou otázku přikyvuje hlavou a posílá nás dál, směrem podél břehu, až k zelenobílé garáži, která stojí na okraji pozemku patřícího k Jungovu domu. Dům sám však z cesty vidět není. Ač jinak plachý člověk, respektující soukromý majetek, vnikám bez rozmyšlení brankou dovnitř. Dům se náhle vynořuje mezi stromy. Je mnohem menší, než jak jsem si ho představoval podle fotografie. U vchodu do dvora narazíme na první obyvatele domu. Poněkud vzrušeně se omlouvám, že jsem si dovolil sem vniknout a porušit jejich soukromí. Zdá se však, že na podobné vetřelce jsou tu už zvyklí. Velmi přátelsky se usmívající mladík se dokonce nabídne, že nám ukáže vnitřek původní věže. Dole, v přízemí je vše tak, jak to známe z vlastního Jungova popisu. Je to zcela prostá okrouhlá místnost připomínající středověké černé kuchyně, s velkým krbem, uprostřed stůl a nad ním petrolejová lampa. Mladík, který je jedním z početných Jungových pravnuků, říká, že jen část příbuzenstva využívá práva pobývat v tomto zvláštním rodinném sídle, protože jim nevyhovuje primitivní vybavení domu. Nejraději by sem zavedli elektřinu, protože jsou příliš zvyklí na obvyklé pohodlí. Závěť starého pána to však nedovoluje.
Stoupáme nahoru do prvního patra po úzkých schodech z vyčnívajících kamenů. V někdejší Jungově pracovně spí děti, nemůžeme je rušit. Ložnice je hned vedle, je to malá místnůstka připomínající mnišskou celu, skoro celá zaplněná postelí z prostého dřeva. Nad ní na stěně namalovaná mandala květinového typu. Malé úzké středověké okénko.
Teprve při odchodu si všimneme vztyčeného kamenného sloupu, o němž Jung píše ve své autobiografii a na nějž vytesal enigmatické nápisy. Na jedné ze čtyř stran čteme latinské verše středověkého alchymisty vztahující se ke Kamenu mudrců:
Zde stojí ubohý, ošklivý kámen
velmi nízké ceny!
Čím víc jím pohrdají hlupáci,
o to víc je milován moudrými.
* * *
V den odjezdu u snídaně si povzdechnu: - Tak zas zpátky do toho marasmu. - - Co je to marasmus? – zeptá se Theo bezelstně. Nepotřeboval dosud takové slovo. – Myslím do toho Absurdistanu. – Tomu už rozumí, tento termín patří mezi mezinárodně přijatá pojmenování světa „tam“, za někdejší železnou oponou. Potom, co jsem se pokusil mu vyložit, co obnáší dědictví padesátileté totality, mu toto označení nepřipadá nijak přehnané.
Sám jsem ovšem netušil, že s realitou tohoto podivného, napůl snového světa se setkám už tak brzy, ještě na půdě této spořádané a dokonale fungující země. Při nástupu do autobusu (české) cestovní kanceláře Bohemiatour zjišťuji, že podle mého cestovního dokladu se můj odjezd z Curychu měl konat nikoli dnes, tj. 1. září, nýbrž včera, 31. srpna, ačkoli v ten den žádný autobus z Curychu nejede, a že moje cesta měla směřovat nikoli z Curychu do Prahy, nýbrž naopak, z Prahy do Curychu. Chování řidičů odpovídalo vzniklé situaci a našim obvyklým normám.
Maně si přitom vybavuji, jak švýcarští průvodčí mě po celou dobu mého pobytu uváděli do rozpaků tím, jak se ke mně jako k cestujícímu chovali. Při čekání na vlak do Bollingenu jsem náhle zjistil, že na protější kolej přijel vlak jedoucí tímtéž směrem. Obrátil jsem se proto na průvodčího, který právě manipuloval se signalizačním zařízením na nástupišti, takže jsem ho vlastně vyrušoval při výkonu služby. Odpověděl mi nicméně zcela klidně, že vlak skutečně jede do Bollingenu, ale pokud s ním chceme cestovat, musíme urychleně nastoupit. Když jsme tak učinili, upřímně se omlouval, že byl nucen nás tak „nutit“, ale vlak už opravdu musel odejet, a bylo proto třeba se rychle rozhodnout. Ujistil jsem ho, že jeho zásah mě naopak naplňuje vděčností a vyžádal jsem si od něho některé další informace týkající se vlakového spojení. Přišel za několik minut, sdělil mi požadované informace a znovu se omlouval za své neslýchaně drsné chování a popřál nám šťastnou cestu.
V Lucernu, při nastupování do výletní lodi, se mě lodník dlouze vyptával, zda nevlastním nějaký průkaz, který by mě opravňoval ke slevě. Když jsem ho ujistil, že nic takového nemám, s neskrývaným zklamáním mi vydal jízdenku za plné jízdné.
Při pozdním návratu večer do S. jsem usilovně vyhlížel do tmy, abych náhodou nepřejel, když v tom se vedle mě vynořil průvodčí, kterého jsem o nic nežádal, a sdělil mi, že příští stanice je ta moje. Když jsem vystoupil, popřál mi příjemný zbytek večera.
Jistě, slyšel jsem už hodně o profesionální zdvořilosti, a pokud jde o lidskou povahu, nedělám si dnes snad už žádné iluze. Švýcarský průvodčí je přece za svou práci dobře placený, a odvádí tudíž jen svůj obvyklý profesionální výkon. Ale já jsem měl přitom pocit, že právě tento způsob mu osobně vyhovuje a že mu působí dokonce jisté potěšení. (1990)
zpět
Určeno pro studijní účely. Nelze jinde otiskovat bez souhlasu autora.
Sedím na balkóně rodinné vilky, pode mnou švýcarská vesnice, na jejímž okraji se leskne hladina jezera, a nad ním se ve velké dálce zvedají vrcholky hor. Snažím se uhodnout polohu Panny a Mnicha. Vesnice je to poněkud netypická, protože tu žijí převážně lidé dojíždějící za zaměstnáním do okolních měst a městeček. Z nedalekého statku jsou však i v noci slyšet neodmyslitelné zvonce pasoucích se krav.
Uprostřed vesnice se tyčí věž kostela, obestavěného lešením a šetrně zahaleného do hrubého plátna. Při stavbách a rekonstrukcích ve městech je to dnes již samozřejmostí. Ale i venkovský trávník je třeba chránit. Vedle kostela stojí budova školy, kde Theo, náš přítel a hostitel, vyučuje své žáky dějepisu a angličtině. Jeho sedmitisícový plat svědčí o tom, ž Švýcaři to myslí se vzděláním svých dětí doopravdy vážně. Jeho žena Marie-Therese je nejhezčí švýcarskou letuškou a Miranda-Isabelle je rozkošné dvouleté stvoření, které při našem prvním setkání propuká v neutišitelný pláč, protože v ní svým zjevem zřejmě probouzím pocit ohroženosti. Prostě mě prokoukla. Ještě štěstí, že těm větším to trvá o trochu déle.
S Theem a Marie-Therese se známe už skoro patnáct let, a celou tuto dobu jsem musel čekat na chvíli, kdy i já budu moci přijmout jejich pohostinnost. Nikdy by mě nenapadlo, že najdu opravdové přátele v zemi, která v tomto ohledu nemá zrovna nejlepší pověst, a to ani mezi ostatními evropskými národy, ani u našich emigrantů. Údajně chladná zdvořilost, kterou Švýcaři prokazují sobě i cizincům, mně nijak nevadí. Vadil mi vždy spíš opak, o který u nás není nouze. A opravdoví přátelé jsou vzácní všude na světě.
* * *
Při prohlídce Starého města v Curychu mě napadá parafráze jednoho známého Goethova výroku: Proti bohatství, čistotě a malebnosti není jiné obrany než upřímný obdiv. Podporuje to schopnost absorpce a nikterak to nevylučuje kritický pohled na odvrácenou stranu mince. Nedokážu se přitom ovšem ubránit astrologické symbolice. Ta se tu vnucuje s názorností, které opravdu nelze odolat.
Švýcarsku se tradičně přisuzuje astrologické znamení Panny, což je zároveň název jednoho z nejvýraznějších vrcholů Bernských Alp. Otevřeme-li kteroukoli astrologickou příručku, zjistíme, že znamení Panny se připisují vlastnosti, které tu všude kolem lze spatřit téměř na každém kroku, buď jako jednotlivý rys, nebo jako celkové zobrazení.
Panna, říkají astrologové, to je především čistota a hygiena. Čistota přímo úzkostná, čistota jako program, jako absolutní požadavek vždy a všude. V tomto ohledu připravuje Švýcarsko našinci četné zkoušky, v nichž, jak vím z vlastní zkušenosti, mnozí neobstáli. Je to civilizační nápor, je třeba mít opravdu silné nervy.
- Největší dojem na mne ve Švýcarsku udělaly záchody – říkám Theovi s jistými rozpaky, jak toto mé prohlášení bude přijato. Chvíli mlčí, je na něm vidět, že s něčím zápasí, a pak řekne: Na mne v Praze taky. –
Švýcarské záchody – tyto svatyně bohyně Hygie – by si zasloužily zvláštního psychologického pojednání. Vstoupíte do místnosti, která připomíná něco mezi laboratoří a mauzoleem, konejšivé namodralé světlo a povzbudivá hudba, linoucí se neznámo odkud, vás zbaví všech obav z nadcházející operace. Mušle svou svítivou bělobou přímo lákají, abychom je vyzkoušeli. Odstoupíte-li, fotobuňka diskrétně zařídí vše ostatní. Mýdlo a ručník je samozřejmostí. Jen jednou, bylo to ve vlaku označeném v jízdním řádu jako vlak „evropské úrovně“ – a cestovat tímto vlakem bylo opravdovým potěšením - , jsem sešlápl pedál vodovodu, a kohoutek na umývadlem zůstal suchý. Zmocnila se mě panika, měl jsem pocit, že celá ta složitá civilizační stavba se v příštím okamžiku zhroutí. Bylo to však naštěstí jen časové prodlení. Vzápětí voda vytryskla – rovnou na moje kalhoty -, a pořádek a jistota byly opět obnoveny.
Panna je touha po věčném mládí. Když jsem si v Curychu prohlédl románské kostely, které jsou vždy středem mého zájmu, byl jsem poněkud zaražen. Na romanice mě přitahuje kamenné kvádříkové zdivo, na němž je patrná patina šesti, sedmi století. Jak curyšský Fraumünster, vyzdobený Chagallovými vitrážemi, propouštějícími mystické světlo, tak i Münster mají své staré úctyhodné zdivo vyhlazené do svítivé novosti. Je to nezvyklé a matoucí.
Panna má vyvinutý smysl pro detaily a přesnost. Dokonalým ztělesněním těchto vlastností je světoznámý švýcarský hodinářský průmysl.
Panna je úspornost (ekonomie), spořivost (banky) a neutuchající pracovní píle. – Máte překrásnou zahrádku – říká M. jednomu Švýcarovi, hrabajícímu se v hlíně. – To chce makat – řekne na to on podmračeně, aniž by zvedl hlavu.
Panna je služba. Samozřejmě především turistům. Služba dokonalá. Přinášející zemi bohatství.
Panna je netýkavá a nedůvěřivá. Chybí jí vřelost. Musí si za všech okolností zachovat bezpečnostní odstup. Musí si předem všechno pečlivě propočítat a promyslet. Když si chcete ve Švýcarsku postavit dům, potřebujete k tomu pouze 60 (slovy šedesát) potvrzení. Panna nemůže ponechat stranou nic, co by ji mohlo překvapit nebo zaskočit. Panna je úzkostlivě obezřetná. Chce se zabezpečit pro všechny případy. Celé Švýcarsko je protkáno sítí atomových krytů vybavených pro přežití milionů lidí. Každý dům má vedle prádelny a sklepu atomový kryt. Všichni vědí, že je to k ničemu: možnost přežití při skutečné jaderné katastrofě je minimální. Ale Panna to vyžaduje. Panna je archetyp.
Panna je zdrženlivá a neokázalá. Uměřená ve svých projevech. Je to buď plaché selské děvče nebo měšťanská dcera z doby biedermeieru. Uprostřed bohaté městské civilizace působí tato uměřenost neobyčejně sympatickým a zklidňujícím dojmem. Žádné procovské předvádění hojnosti (skutečné); ani občasný nevkus nebije tolik do očí jako u severního souseda. Vše je lidsky přiměřené, starobylé (většina domů Starého světa pochází ze 14.-15.století), a přitom svítící novotou (kdy vlastně Švýcaři opravují své domy, je záhadou).
Zdálo by se tedy, že Panna má všechny důvody, aby byla spokojená a šťastná. Nepochybně je, ale ne tak docela. Musí být totiž neustále ve střehu, aby se náhodou nevyskytlo něco, co by její štěstí ohrozilo. A pak – míra materiální hojnosti dosáhla takového stupně, že musí nutně v každém člověku vzbuzovat jisté vnitřní znepokojení. Bohové jsou, jak známo, žárliví, a za všechno, čeho člověk dosáhl, musí platit. Nejenom penězi. Švýcarská Panna si naštěstí uchovala zdravý smysl pro správnou míru. Ví, že bohatství je třeba čelit zvýšeným odříkáním, zdrženlivostí a spořivostí. To má pak za následek další růst bohatství. Je to nikdy nekončící zápas. Zápas o uchování duše ve víru pokušení moderní společnosti hojnosti.
* * *
Tajemství soudržnosti švýcarské konfederace je v podrobnostech. Na nádraží byste marně hledali souhrnnou tabuli, která by vás přehledným způsobem informovala o celkovém uspořádání vlakových spojů s označením příslušného nástupiště. Na každém nástupišti zvlášť je umístěna úhledná tabulka obsahující všechny potřebné údaje. Údaje odpovídají skutečnosti. Celkový přehled je třeba získat z těchto podrobných informací. Zpočátku je to poněkud neobvyklé. Přicházíme ze světa velkých vizí a generálních plánů.
Stejně tak je těžiště švýcarské pospolitosti v obci. Jednota a soudržnost stádu se odvíjejí od dobře uspořádané obce. Jedno kolečko švýcarských hodinek zapadá přesně do druhého, přičemž smysl jejich bezprostředního spojení je sice poněkud nepřehledný, ale celek funguje dobře. Švýcarsko nemá silnou ústřední vládu, nemá potřebu silného presidenta s charismatickou osobností. Theo mě ujišťuje, že by takovou osobnost nikdy nepřijalo. Obává se jí. Mohla by obec připravit o její výsostné občanské právo rozhodovat o svých záležitostech, včetně například toho, kdo bude učit jejich děti. Stát, to je přece obec – a její záležitosti jsou záležitosti státu. Není státu mimo obec.
Velké pravomoci jednotlivých obcí však přece jen ztěžují rozhodování o některých státních, resp. celospolečenských záležitostech. Švýcarsko představuje pravděpodobně krajní případ decentralizace státní moci. Musím ovšem říci, že jako voliče by mě například dost obtěžovalo, kdybych měl každoročně schvalovat finanční rozpočet Vokovic. A to přesto, že jsem předtím neměl možnost rozhodovat vůbec o ničem. O věcech, o kterých v jiných demokratických zemích rozhoduje vláda, jež se pak zodpovídá ze své činnosti parlamentu a skládá účty voličům při příštích volbách, se ve Švýcarsku rozhoduje většinou na půdě obce.
Prohlížím si podrobný finanční rozpočet obce S., který mají obyvatelé místní „Gemeinde“ schválit při nejbližších volbách. Pod položkou „knihovna“ čtu částku 2 500 Sfr. Není to nijak závratná částka, ale přece jen něco. Vzpomenu na naše venkovské strejce, kteří se i u nás ujmou s velkou chutí rozhodování o těchto záležitostech, a leckde se již ujali. Jak jsem se dočetl v novinách, jejich prvním státotvorným opatřením bylo zrušení finančního příspěvku na místní knihovnu. Ně nádo!
Theo mi ukazuje volební průkaz v podobě obálky. Jsou v ní kromě hlasovacích lístků i dvě brožurky, v nichž se voličům podrobně vysvětluje, oč v tomto „lidovém hlasování“ jde. Na prvním hlasovacím lístku jsou tyto otázky:
1) Jste pro lidovou iniciativu „za zrušení atomových elektráren“?
2) Jste pro moratorium na výstavbu dalších atomových elektráren?
3) Souhlasíte s tím, aby do spolkové ústavy bylo zařazeno usnesení vlády z 6. 10. 1989 o energetické politice?
4) Souhlasíte se změnou spolkového zákona o silniční dopravě z 6. 10. 1989?
5) Schvalujete kantonální rozpočet z 3. 7. 1990?
V případě silničního zákona se jedná o to, zda šířka nákladních vozů má zůstat při dnešních 2,30 m, či zda se Švýcarsko přizpůsobí běžně platnému evropskému standardu, který je 2,50 m.
Ptám se Thea, jak bude hlasovat v referendu o atomové energii. Říká, že je pro moratorium na výstavbu dalších jaderných elektráren, ale ty, které jsou už v činnosti – jednu z nich jsem viděl v blízkosti Ararau, uprostřed hustého osídlení -, by měly být vyřazování postupně s tím, jak se budou nacházet náhradní zdroje energie.
* * *
Už při společném výletu na Rothorn, kdy se mi při nádherném počasí poprvé otevřel výhled na majestát švýcarských Alp, mě zaujal Pilatus, hora nad Vierwaldstättským jezerem. Byla to „moje“ hora, někde na rozmezí Nízkých a Vysokých Tater.
Druhého dne, při výstupu na tento kopec, který mě tak očaroval, je jezero a okolní města jeden velký Turner. Jemná mlha rozpouští ostré kontury věcí a vytváří tak snovou, napůl neskutečnou krajinu. Jen Pilatus tu ční jako jednolitá, neporušená Realita. (Nedokážu se ubránit astrologické symbolice: Je to konjunkce Saturna a Neptuna.)
Na balvanu při úpatí hory čteme nápis:
„Nur das Wissen des Gewissens ist gewiss,
ales andere Wissen ist ungewiss.“
Ve volném překladu: „Jen vědomí svědomí je vědomé (doslova jisté), všechno ostatní vědomí je nevědomé (doslova nejisté).“
Na vrcholu pak další nápis, na jehož německé znění si už nevzpomínám: „Pojďte a pohleďte na nádheru Božího díla.“ Bylo vskutku se čemu obdivovat.
Záhy se ukáže, že vystupujeme stezkou, která je mírně řečeno nejméně vycházková. Při pohledu do několikasetmetrové hloubky na pasoucí se krávy zvící mravence prožívám závrať. Mám Immum Coeli ve vzdušném znamení. Říše matek má u mě podobu vzdušných hloubek. Tady je moje freudovské Id, onen hrůzný drak instinktů, který nás děsí, a zároveň neodolatelně přitahuje. Postrkuji před sebou, nebo spíš nad sebou M., mám hrůzu z toho, že spadne. Typický případ projekce. Ve skutečnosti je to moje vlastní sladkobolná slabost.
- Jsi masochista – říká mi Theo, když mu líčím své zážitky. Možná že ano. Ale spíš mě láká ta palčivě pociťovaná zkušenost hranice, kdy cítíme, že naše vlastní síly nás opouštějí a zbývá už jen špetka vůle, která stačí právě na to, abychom udělali další krok kupředu, a pak už je jen osud. Obdivuji horolezce, protože většinou obdivujeme to, čeho se nám samým nedostává a po čem toužíme, ať už toho sami máme jakoukoli míru. To je platónský princip Erótu. C. G. Jung, velký Mudrc od Curyšského jezera, říká, že cesta vede tudy, kde cítíme největší strach. Jinak se může stát, že se na své cestě mineme.
* * *
Nejkritičtějším bodem mého pobytu ve Švýcarsku byla ovšem návštěva knihkupectví. Přežil jsem ji snad jen díky tomu, že už dnes nejsem omnivorní. Po dlouhá desetiletí jsem bezmocně listoval ve švýcarských a německých katalozích a dlouhé hodiny vybíral ony dvě tři knihy, které si za draze získanou tvrdou měnu zakoupím. Přesněji řečeno, nějaký dobrý člověk mi ji zakoupí. Nebo dokonce daruje. Velká část mé malé jungovské knihovny pochází právě od Thea a Marie-Therese.
Abych se zotavil z tohoto šoku, zorganizuje pro nás Theo výlet na kolech. V Chajd-de-Fonds si vyzvedáváme na nádraží telefonicky objednaná kola (za pouhých 9 Sfr.) a vyrážíme z města ven po krásné, zvlášť upravené cyklistické stezce, kterou jinak používají jen majitelé okolních statků rozkládajících se po obou stranách naší téměř šedesátikilometrové cesty.
Švýcarsko, to jsou především krávy. Krávy vždy a všude. Tisícihlasý zvonkový koncert. Selské statky jsou rázovité stavby, většinou dřevěnice, i když v této části švýcarského pohoří Jura také často kamenné, s vročením ze 16. a 17. století. Na každý statek připadá určitá rozloha pastvin a luk – pole jsou v těchto horských oblastech vidět jen zřídka – a na nich se pase patnáct až dvacet krav, vše působí dojmem harmonicky vzniklého a po staletí udržovaného celku.
Sjíždíme z tisícimetrové planiny dolů do údolí šílenou rychlostí, kterou děvčata nedokáží ubrzdit, vpředu přede mnou se na sedátku natřásá hlavička malé Mirandy, která po celou tu dobu ječí strachem a vzrušením. Kola samozřejmě zanecháváme na nádraží v Delémontu, kam jsme dorazili.
* * *
Po dlouhém přemlouvání se nakonec přece jen nechám přimět k tomu, abych splnil Theovo přání a navštívil místní školu, v níž učí. Mám vystupovat jako živý exemplář exotického světa, o němž tito čtrnáctiletí chlapci a dívky sice už leccos slyšeli, ale marná sláva, není nad názornost a osobní svědectví. Po dvaceti letech tak usedám za katedru, je to moje opožděná repríza. Mám nepředstavitelnou trému. Pokouším se těm dětem vylíčit, jak vypadá svět komunismu v každodenním životě, v nejprostších životních reáliích. Mluvím o dědictví, které nám zanechalo posledních čtyřicet let. V Československu jsou jistě statisíce, ne-li miliony krav, stejně jako ve Švýcarsku, ale téměř je nezahlédnete ve volné přírodě. Jsou chovány v betonových kasárnách, kde podobně jako lidé na sídlištích prožívají svůj traumatický výrobně-biologický život, jsou vesměs nemocné, takže jejich mléko se už nedá pít a jejich maso je plné nejrůznějších jedů. To, co kolem sebe vidíte, říkám těm dětem, vám jistě připadá jako samozřejmost. Ale nic není na světě samozřejmé, stačí dvě, tři desítky let a vše se může proměnit v trosky.
Padají slova jako „samizdat“, „disident“, slova, která dosud neslyšeli. Snažím se je zasvětit do bizarností našeho středoevropského Balkánu. Čtrnáctiletá dívenka mi klade otázku: – Jak je možné, že většina lidí v Československu byla proti komunismu, ale ten přesto stále existoval? – Přesnější a méně příjemnější otázku si bylo možné stěží představit. Snažím se vyhnout paradoxům reálsocialismu, které mnohdy nechápeme ani my sami, a vypomáhám si popisem způsobu voleb, všeobecného psychického teroru a kádrování. Nemohu této dívence říct, že možná až osmdesát procent obyvatel by dalo přednost tomu, aby dosavadní režim raději trval, ovšem s nějakou takzvanou „lidskou tváří“, protože tento režim vlastně dokonale vyhovoval jejich pokleslé lidskosti, jejich protiindividualistickým postojům a vyznávání průměrnosti.
Jeden chlapec mi klade otázku, zda je u nás dostatek potravin. Ano, ovšem vašim sto padesáti druhům sýrů vskutku konkurovat nemůžeme. Máme dokonce několik druhů téměř nikdy správně dopečeného chleba, ale nikde jsem u nás nečetl za výkladem malého pekařství? Denně třicet druhů čerstvého chleba, Ostatně by nám to strašlivě ztížilo náš zjednodušený způsob života.
Po skončení vyučování se mě Theo ptá, jaké to bylo. – Dojemné, odpovídám. - -Proč dojemné? - -Ty děti – vysvětluji – jejich tváře, jejich přirozená ukázněnost, a přitom uvolněnost. – Theo spokojeně mručí, ale upozorňuje mě, že jsou to přece jen venkovské děti, ještě nezkažené, kdežto děti ve větších městech jsou už jiné, protože mnohem více vystavené svodům dnešní bohaté civilizace.
- Švýcarsko stojí a padá se sedlákem a jeho kravami – říkám Theovi na cestě domů. Něco podobného se kdysi říkávalo i o českém sedlákovi, a to nejenom v souvislosti s národním obrozením. – Až budete chtít ve Švýcarsku zavést komunismus, třeba proto, že vás nynější způsob života přestane bavit, první věc, kterou musíte udělat, je zničit vašeho sedláka. – Theo se na mě nechápavě dívá. Náš stupidní způsob černého humoru je mu naštěstí cizí.
* * *
Obdivujeme nový Christophův rodinný dům, teprve nedávno dostavěný. Postmoderna, bioarchitektura, převážně dřevo napuštěné pouze voskovou emulzí. Obrovské vnitřní prostory, jistý nedostatek útulnosti. V kuchyni kromě nezbytné mikrovlnné trouby i myčka na nádobí. Nejmodernější typ vytápění, fungující na principu tepelných rozdílů vznikajících v potrubí umístěném v šedesátimetrové hloubce. Samozřejmě nic nechápu. Systém vytápění je doplněn moderními švédskými kamny na dřevo, se skleněnými zasouvacími okénky, aby bylo možné za dlouhých zimních večerů pozorovat plápolající živý oheň. Dole sklípek s bohatými zásobami vybraného lahvového vína, námi bohužel nevyzkoušeného.
Vrcholným bodem prohlídky je ovšem švýcarská rarita, protiatomový kryt, kterým musí být podle přísného předpisu vybaven každý rodinný dům. Důkladné pancéřové dveře; filtr na výměnu vzduchu, který je možné v případě výpadku elektrické energie obsluhovat ručně: několik minut otáčení zajistí příliv nezávadného vzduchu na celou hodinu; suché WC se zásobou příslušných chemických prostředků.
Anglické Můj dům – můj hrad se tak ve Švýcarsku změnilo na Můj dům – můj bunkr. Stavba domu se tím samozřejmě nesmírně prodražuje. Cena stavebních pozemků se za posledních deset let téměř zdesateronásobila a dosahuje výše kolem jednoho milionu švýcarských franků. Zhruba totéž stojí stavba sama. Doba výstavby: osm měsíců.
Stavební předpisy jsou neobyčejné přísné. Ve stavebním povolení, které Theo právě obdržel poštou (poplatek: 2 600 Sfr.) čtu: Stavbu bude možné zahájit teprve tehdy, až budovaná příjezdová cesta bude prosta prachu – závratná suma. Inu, žít bez prachu vyžaduje obrovské množství prachů.
* * *
Ve své autobiografii C. G. Jung píše: „Vnitřní klid a spokojenost závisejí značnou měrou na tom, podaří-li se nám harmonicky spojit historickou rodinu, kterou si každý nosí v sobě, s pomíjivou přítomností. V Bollingenském hradě mohl člověk žít tak, že se zdálo, že žije v několika staletích současně. Hrad mě přežije a svým umístěním a stylem svědčí o věcech, které se udály v dávné minulosti. Jen velmi málo věcí tu připomíná současnost. Kdyby do tohoto domu vstoupil člověk z 16. století, novinkou by pro něho byly jenom petrolejová lampa a krabička zápalek; jinak by se tu cítil jako doma. Nic tu neruší mrtvé, ani elektrické světlo, ani telefon. Duším mých předků kromě toho atmosféra domu vyhovuje, protože jsem jim odpověděl na otázky, na něž si oni sami nestačili odpovědět.“
Bollingenská věž je poutním místem všech jungisty, bezmála stejně legendárním jako někdejší hrad krále Artuše. Jung začal budovat tuto pozoruhodnou stavbu na břehu horního Curyšského jezera někdy na počátku dvacátých let. Nejprve postavil jednoduchou jednopatrovou věž rotundového tvaru z kamene, potom přistavoval, vždy po uplynutí určitého období, další části domu. Pro Junga to byl zvláštní způsob, jak zviditelňovat svůj vlastní individuační proces. „Od samého počátku jsem cítil,“ píše ve zmíněné autobiografii, „že věž je svým způsobem místem zrání – mateřským lůnem nebo mateřskou postavou, v níž se mohu stát tím, kým jsem byl, kým jsem a kým budu.“
Tento individuační proces zrání, paralelně ztvárňovaný postupnými přístavbami Bollingenské věže, dovršil Jung teprve v roce 1955, po smrti své ženy. Teprve tehdy nabyl jistoty, že může dokončit Bollingenskou věž dostavbou horního patra nad střední částí domu, které mělo představovat jeho Já. Do té doby, říkal Jung, bych nebyl schopen to udělat, pokládal bych to za projev domýšlivosti. Teprve nyní mohla tato část domu přestavovat širší vědomí, dosažené ve vysokém věku.
Tento pozoruhodný dům bylo třeba vyhledat a navštívit. Číšnice v příjemné hospůdce na břehu jezera na mou opatrnou otázku přikyvuje hlavou a posílá nás dál, směrem podél břehu, až k zelenobílé garáži, která stojí na okraji pozemku patřícího k Jungovu domu. Dům sám však z cesty vidět není. Ač jinak plachý člověk, respektující soukromý majetek, vnikám bez rozmyšlení brankou dovnitř. Dům se náhle vynořuje mezi stromy. Je mnohem menší, než jak jsem si ho představoval podle fotografie. U vchodu do dvora narazíme na první obyvatele domu. Poněkud vzrušeně se omlouvám, že jsem si dovolil sem vniknout a porušit jejich soukromí. Zdá se však, že na podobné vetřelce jsou tu už zvyklí. Velmi přátelsky se usmívající mladík se dokonce nabídne, že nám ukáže vnitřek původní věže. Dole, v přízemí je vše tak, jak to známe z vlastního Jungova popisu. Je to zcela prostá okrouhlá místnost připomínající středověké černé kuchyně, s velkým krbem, uprostřed stůl a nad ním petrolejová lampa. Mladík, který je jedním z početných Jungových pravnuků, říká, že jen část příbuzenstva využívá práva pobývat v tomto zvláštním rodinném sídle, protože jim nevyhovuje primitivní vybavení domu. Nejraději by sem zavedli elektřinu, protože jsou příliš zvyklí na obvyklé pohodlí. Závěť starého pána to však nedovoluje.
Stoupáme nahoru do prvního patra po úzkých schodech z vyčnívajících kamenů. V někdejší Jungově pracovně spí děti, nemůžeme je rušit. Ložnice je hned vedle, je to malá místnůstka připomínající mnišskou celu, skoro celá zaplněná postelí z prostého dřeva. Nad ní na stěně namalovaná mandala květinového typu. Malé úzké středověké okénko.
Teprve při odchodu si všimneme vztyčeného kamenného sloupu, o němž Jung píše ve své autobiografii a na nějž vytesal enigmatické nápisy. Na jedné ze čtyř stran čteme latinské verše středověkého alchymisty vztahující se ke Kamenu mudrců:
Zde stojí ubohý, ošklivý kámen
velmi nízké ceny!
Čím víc jím pohrdají hlupáci,
o to víc je milován moudrými.
* * *
V den odjezdu u snídaně si povzdechnu: - Tak zas zpátky do toho marasmu. - - Co je to marasmus? – zeptá se Theo bezelstně. Nepotřeboval dosud takové slovo. – Myslím do toho Absurdistanu. – Tomu už rozumí, tento termín patří mezi mezinárodně přijatá pojmenování světa „tam“, za někdejší železnou oponou. Potom, co jsem se pokusil mu vyložit, co obnáší dědictví padesátileté totality, mu toto označení nepřipadá nijak přehnané.
Sám jsem ovšem netušil, že s realitou tohoto podivného, napůl snového světa se setkám už tak brzy, ještě na půdě této spořádané a dokonale fungující země. Při nástupu do autobusu (české) cestovní kanceláře Bohemiatour zjišťuji, že podle mého cestovního dokladu se můj odjezd z Curychu měl konat nikoli dnes, tj. 1. září, nýbrž včera, 31. srpna, ačkoli v ten den žádný autobus z Curychu nejede, a že moje cesta měla směřovat nikoli z Curychu do Prahy, nýbrž naopak, z Prahy do Curychu. Chování řidičů odpovídalo vzniklé situaci a našim obvyklým normám.
Maně si přitom vybavuji, jak švýcarští průvodčí mě po celou dobu mého pobytu uváděli do rozpaků tím, jak se ke mně jako k cestujícímu chovali. Při čekání na vlak do Bollingenu jsem náhle zjistil, že na protější kolej přijel vlak jedoucí tímtéž směrem. Obrátil jsem se proto na průvodčího, který právě manipuloval se signalizačním zařízením na nástupišti, takže jsem ho vlastně vyrušoval při výkonu služby. Odpověděl mi nicméně zcela klidně, že vlak skutečně jede do Bollingenu, ale pokud s ním chceme cestovat, musíme urychleně nastoupit. Když jsme tak učinili, upřímně se omlouval, že byl nucen nás tak „nutit“, ale vlak už opravdu musel odejet, a bylo proto třeba se rychle rozhodnout. Ujistil jsem ho, že jeho zásah mě naopak naplňuje vděčností a vyžádal jsem si od něho některé další informace týkající se vlakového spojení. Přišel za několik minut, sdělil mi požadované informace a znovu se omlouval za své neslýchaně drsné chování a popřál nám šťastnou cestu.
V Lucernu, při nastupování do výletní lodi, se mě lodník dlouze vyptával, zda nevlastním nějaký průkaz, který by mě opravňoval ke slevě. Když jsem ho ujistil, že nic takového nemám, s neskrývaným zklamáním mi vydal jízdenku za plné jízdné.
Při pozdním návratu večer do S. jsem usilovně vyhlížel do tmy, abych náhodou nepřejel, když v tom se vedle mě vynořil průvodčí, kterého jsem o nic nežádal, a sdělil mi, že příští stanice je ta moje. Když jsem vystoupil, popřál mi příjemný zbytek večera.
Jistě, slyšel jsem už hodně o profesionální zdvořilosti, a pokud jde o lidskou povahu, nedělám si dnes snad už žádné iluze. Švýcarský průvodčí je přece za svou práci dobře placený, a odvádí tudíž jen svůj obvyklý profesionální výkon. Ale já jsem měl přitom pocit, že právě tento způsob mu osobně vyhovuje a že mu působí dokonce jisté potěšení. (1990)
zpět
