Spor o spojovací čárku aneb Blíženec versus Vodnář zpět
(Astrologifcká hříčka)
Revue PROSTOR, ročník VI./23 březen 1993. Užito se svolením autora.
Text je určen pro studijní účely. Bez souhlasu autora nelze jinde otiskovat.
Rudolf Starý ©
Toto astrologické „ludibrium“ bylo původně napsáno pro 1. číslo nově vznikajícího esoterického časopisu (na jaře 1990). Řízením nezbadatelných esoterických zákonů se však podle sdělení redakce nejprve ztratilo v bludišti elektronické sazby, potom bylo pro 2. číslo redakcí svévolně upraveno, údajně proto, „aby (tato) aktualita nevypadala vychladle“; nakonec však stejně nevyšla, protože byla shledána „neaktuální“. Vyžádaný rukopis jsem obdržel 11. prosince 1990, tedy v den, kdy president republiky V. Havel oznámil v parlamentu, že jej požádá o udělení výjimečných pravomocí, aby je mohl případně použít při svém záměru zachránit hroutící se federaci.
Mimochodem, pokud by čtenář byl na rozpacích nad slovem „hermetický“, lze zjednodušeně říci, že hermetici jsou lidé, kteří na rozdíl od většiny ostatních, myslících, jak se sluší a patří, kauzálně, posuzují věci na základ principu podobnosti. Jazyk, kterým se učí mluvit, je „jazyk přírody“ Jakoba Böhmeho. Věří, že každá věc promlouvá svým vlastním jazykem, a že svět je proto jedna velká „signatura retům“. Tak například, když ministerský předseda N. Chamberlein zapomene v Berchtesgadenu, po jednání s Adolfem Hitlerem svůj nepostradatelný deštník – „Regenschirm“ čili „Schirm – šít proti tomu, co padá z nebe, je jim okamžitě nad slunce jasné, kolik uhodilo. I tak banální věc, jako je lidská hlava, jim svým zaoblením připomíná nebeskou klenbu a přivádí je k úvahám o podobnosti toho, co se děje nahoře, s tím, co se děje dole. A toho, co se děje v hlubších, archetypových vrstvách lidské psýchy, s tím, co se děje na povrchu. Zdánlivě bezvýznamné věci tak mohou v tomto zorném úhlu nabývat někdy i docela zábavných souvislostí a významů.
* * * * *
„Všemu pomíjejícímu je propůjčena hodnota výrazu;
všemu, co se děje, se dostává hodnoty významu.
Vše je symbolem nebo parabolou.“
Paul Claudel
Vzrušená a místy silně emocionální rozprava ve Federálním shromáždění o novém názvu republiky se mnohému pozorovateli, zvláště zahraničnímu, musela na pozadí vážných problémů, jež čekají na řešení v této zemi, jevit jako zbytečná až neúnosná ztráta času. Podvazuje se tím probuzená podnikatelská iniciativa, která je v této krizové situaci vůbec nejcennějším „kapitálem“, ochlazuje se zájem zahraničních firem o investování do zaostalého československého průmyslu. Ale dějiny jsou neefektivní, jejich nákladová složka vesměs neodpovídá dosaženým výsledkům, ba mnohdy se obrovským vynaložením lidských a materiálních zdrojů dosahuje výsledků přímo katastrofálních.
Dějiny jsou místem, kde se věci prostě dějí, ať to stojí, co to stojí. Ve smyslu uvedeného výroku Paula Claudela se v nich i těm zdánlivě nejméně významným událostem dostává jistého významu, který lze odhadnout zhruba podle intenzity emocionálních projevů, jež je provázejí. V takových případech lze vždy usuzovat na to, že hlubší vrstvy kolektivního nevědomí se probudily k životu a rezonují s tím, co se děje na scéně „divadla světa“, a co námdnes pohotově zprostředkuje televize. Působení Merkura je nápadné a svým způsobem povrchní, ale jeho vliv v dnešním světě, vybaveném sdělovací technikou, je nedozírný.
Postihnout tyto hlubší vrstvy kolektivního nevědomí pomocí astrologické symboliky není možné s přesností, jaká je běžná u individuální a událostní horoskope, ale jisté globální korespondence jsou tu nicméně rozpoznatelné. Z hermeneutického hlediska je horoskope jen vrcholnou, nejpřesnější a nejucelenější formou astrologie jako „algebry života“ (D. Rudhyar).
Pozorujeme-li kolektivní, například národní nevědomí, zjistíme, že jeho struktura se vyznačuje určitými dominantami, které lze jungovsky označit jako archetypy. A tak jako individuální horoskop jako obraz struktury lidské psýchy má svá zvýrazněná znamení, konstelace planet a obsazené či neobsazené domy, lze usuzovat na něco obdobného i v případě hlubších vrstev psýchy, které se vymykají přímé horoskopii (lze nanejvýš soudit podle karmického 8. a 12. domu apod.) Tak se hovoří většinou jen o znameních, která přísluší jednotlivým národům, resp. zemím a městům; ostatní astrologické symboly zůstávají nerozpoznány, protože zůstávají hluboko zasuty pod nánosem nesčetných individuálních osudů a událostí. Švýcarsku se přisuzuje Panna, Čechám Lev, Maďarsku Střelec, Litvě Vodnář, Římu a Praze Lev atd. Astrologická znamení, která, jak se mi zdá, nejvěrněji zrcadlí českou a slovenskou národní povahu, zvláště co se týče jejich vzájemných vztahů, jsou Blíženci a Vodnář.
Každý astrologický symbol má mnoho facet a představuje širokou škálu entit nejrozmanitějšího druhu, věcného, psychického i duchovního charakteru. V konkrétním horoskopu se zrcadlí neobyčejně variabilním způsobem: některé jsou výraznější, jiné ustupují do pozadí, některé vytvářejí dominanty, jiné zaujímají druhořadé postavení. V případě Blížence a jeho vládce Merkura vynikají na pozadí české národní povahy zvlášť výrazně zejména tyto charakteristické rysy, vlastnosti a sklony:
Intelekt, který má v tomto konkrétním případě podobu spíše chytrosti, střízlivého rozvažování a v souladu s typickými sklony Merkura mnohdy až mazanost. Základní archetypická postava odrážející se na pozadí české národní povahy je Šibal, tak jak ho známe například z Prodané nevěsty nebo ze Švejka nebo koneckonců i z každodenního života v našem prostředí.
Zručnost: pověstné „zlaté ručičky“. Somaticky koresponduje Blíženec s okončetinami (ruce, nohy) a s plícemi. Patří sem tedy všeobecně známý a dodnes i v nouzových podmínkách přežívající fortel, schopnost improvizace a schopnost využít toho, co je právě po ruce při řemeslnických a jiných nástrojových pracích. Patří sem nepochybně i sportovní zdatnost, zejména tenis, typická hra rukou, nohou a rozmyslu.
Jazyk: Češi jsou rozenými filology. Vznik novodobého českého národa v době obrození je nerozlučně spojen s jazykovědou (Dobrovský, Jungmann), s obranou českého jazyka, péči o jeho ryzost (málokterý slovanský jazyk obsahuje tak málo cizích slov jako čeština). Jazyk je pro Čechy „chrámem i tvrzí“. Identifikace národa a jazyka je tu přirozeným zorným úhlem. Blíženec má tendenci převádět na čistě filologickou rovinu i mnohé problémy, které by bylo třeba řešit politickými, ekonomickými nebo jinými prostředky.
Komunikace a zprostředkování: Česká diplomacie byla před druhou světovou válkou proslulá. Jakkoli můžeme mít vůči ní výhrady, její výsledky, například během poslední války v souvislosti s obnovou státu a odsunem Němců, jsou nesporné. Merkuriální čili mediální schopnost v oblasti literatury a umění, zejména interpretačního umění, je všeobecně známá. Český dabing je mistrovskou ukázkou těchto komunikativních schopností. České překlady světových autorů mezi dvěma válkami, včetně takových, jako byl Henry Miller, následovaly skoro vzápětí po jejich vydání v mateřském jazyce.
Tato mediální schopnost Blížence souvisí úzce i s jeho snad nejnápadnějším stínovým rysem, totiž se schopností obratně se přizpůsobit jakýmkoli životním podmínkám, vyhnout se povinnostem, vším proklouznout, na všechno vyzrát. Odvrácenou stránkou obezřetnosti je vypočítavost, střízlivost hraničící mnohdy s přízemností a s nedostatkem zřetele k vyšším, metafyzickým, nebo hlubším, psychologickým, stránkám života. Česká filosofie nepřekračuje až na výjimky nikde úroveň akademické učenosti. Vysoké donkichotské ideály protikladného znamení Střelce s jeho jupiterskou velkorysostí se v českém merkuriální-švejkovském prostředí jeví jako přemrštěné až směšné a v kritických dějinných chvílích vždy „pohoří“. Merkur se pod tlakem vnějších podmínek dokáže proměnit v drobného kutila, přičinlivého sháněče a předstíravce. Jakmile se však tyto podmínky změní a vnější tlaky pominou, začne se pružný a ohebný Merkur téměř z noci na den a k velkému údivu celého světa chovat opět podle požadavků nové doby a čile rozvíjet své lepší, ale i horší vlastnosti, které byl nucen předtím buď potlačovat nebo projevovat v deformované podobě. Chybějící hodnoty protikladného znamení Střelce se do českého prostředí dostávají cestou kompenzace, a to buď jako pokusy o uskutečnění nějakého utopického projektu („království Božího na zemi“ apod.), nebo ve formě kazatelského a moralizátorského učitelování (Merkur, Jupiter), které působí ovšem spíše esteticky než politicky. V politice natrvalo schází připravenost obcovat s temnějšími stránkami lidské povahy, včetně agresivity, která se Merkurovi hnusí, a proto dává vždy přednost vyjednávání, aby potom tiše vyklidil pole. Svět se však naštěstí neskládá jenom z Merkura. Zbývá tu ještě přinejmenším devět dalších planet, které pak toto pole plně ovládnou, a to jako cosi cizího, co zdánlivě do „blíženeckého“ horoskopu nepatří.
Mytologicky se Blíženec jako podvojné znamení nejčastěji spojuje s antickou dvojicí bratrů Kastóra a Polydeuka. Polydeukés byl synem samého Dia, proto byl nesmrtelný. Kasóor byl smrtelný. Když Kastór padl v boji, vyprosil si Polydeukés na Diovi, aby mohl svého bratra vždy na jeden den vystřídat v Hádu, a ten aby mohl tento den strávit na Olympu. Jako skuteční blíženci byli nerozluční, toužili po tom, žít bok po boku, ale zlý osud jim to nedopřál. Protože nemohli od onoho tragického okamžiku žít spolu, střídali svůj pobyt na Olympu a v Hádu – podle jedné verze dokonce společně.
Každý Blíženec prožívá tento mýtus na svůj individuální způsob, nejčastěji však tak, že druhou část své přirozenosti, svého „bratra“, promítá kompenzačně do vnějších vztahů, v případě národa do vztahu k ostatním národům. Český Polydeukés tak má svého slovenského Kastóra. České země mají v tomto vztahu jakoby věčnostní charakter, což našlo svůj výraz v označení „historické země“, zatímco Slovensko tu má postavení jakési pouze časné „smrtelné“ země, jako by nežilo svou historii v rámci Uherského království. Český Polydeukés se ujal z upřímné lásky svého „mrtvého“ druha, který po dlouhá staletí hynul, připoután jako bájný Prométheus-Uran ke skále Kavkazu, kde ho mezi hromy a blesky navštěvoval jen Diův orel, aby mu kloval jeho vždy znovu dorůstající játra. Polydeukés ho nechal „ožít“ tím, že mu podstoupil polovinu svého času, který mohl jinak sám trávit v poklidu a hojnosti na Olympu mezi ostatními bohy. Zahrnul ho opravdovou bratrskou péčí, civilizačně ho vzdělal a pozvedl. Nemělo být nic, co by tento Kastor, z anticko-uherského pekla vysvobozený bratr nemohl sdílet – alespoň podvojně – spolu se svým nesmrtelným „historickým“ bratrem.
Zdálo by se tedy že jde o ideální soužití, o obapolný láskyplný vztah, z něhož by oba mohli mít jen užitek. Potíž je však v tom, že slovenský Kastór je v případě českého Polydeuka kýmsi přece jen „vonkoncom cudzím“, komu tato kompenzující role v českém mýtu sice přísluší podle logiky psychologické projekce, avšak přece jen neprávem, neboť neautenticky. Protože mýtus, v jehož rámci má prožívat a plně oceňovat všechna dobra vzájemného vztahu, není jeho vlastní. Byl do něj zahrnut takříkajíc zvnějšku, a je třeba říci, že jej na samém počátku ochotně přijal, protože to neobyčejně prospělo jeho zájmům v době, kdy se nad vysokými horami konečně po dlouhé době opět rozplynuly temné mraky a on se mohl začít svobodně rozvíjet jako člen evropské rodiny.
Čím víc se tak dělo, tím více si však začal uvědomovat svou svébytnost, co dříve nebo později předpokládá, že musí vstoupit do svého mýtu, do svého národního „scénáře“, aniž by byl pouze zahrnut do cizího dramatu. Tento svébytný „scénář“ se rozvíjí pod znamením Vodnáře a pod vládou Urana. Vůdčím motivem tohoto znamení je úsilí o nezávislost, vzpoura proti utlačovatelům a touha po dosažení rovnoprávného postavení. Bez ohledu na měnící se skutečné politické a hospodářské podmínky, jeho „pattern of behaviour“ se nemění a nemění se ani jeho hesla, s nimiž usiluje o dosažení svých cílů. Vždy je tu touha, aby vynikla jeho jedinečnost ve vztahu k ostatním, aby tak každému na první pohled bylo jasné, o koho jde, vždy je tu sklon bouřit se proti všemu, co skutečně či jen zdánlivě potlačuje touho po svobodě a nezávislosti, co brání dosažení rovnoprávného postavení. Povaha Vodnáře je výbušná, prudká a nesmiřitelná. Jeho slovenským archetypem je Zbojník. Jako pravý Jánošík se bouří proti pánům, ať už jsou to Maďaři, Rakušané, Němci nebo Češi, neboť to je jeho věčný úděl, jemuž se nedokáže vzepřít, protože nezávislosti není nikdy dost a o rovnoprávnost bude třeba usilovat až do konce věků.
Vlastní národní „scénář“ by tu tedy byl, je jen otázkou, k jakým konečným důsledkům povede jeho nekritické sledování, zvláště při střetnutí se zcela opačným „scénářem“ českým. Tato zcela rozdílná archetypika je příčinou vzájemného nedorozumění těchto dvou bratrských národů. Český Polydeukés potřebuje svého slovenského Kastóra a nedovede si prostě představit, že jeho bratr, kterého přece vzkřísil z mrtvých, by měl opustit pro něj tak výhodný blíženecký vztah a přestřihnout pupeční šňůru, jež je oba spojuje. Československo nemůže být Česko-Slovenskem, protože žádné Česko samo o sobě neexistuje, jsou jen blíženecké české země a oddělit od nich, byť jen symbolickým znaménkem, jejich slovenského bratra, by znamenalo vystavit je nebezpečí schizofrenie. Proto to pobouření, proto se tento zdánlivě jen gramatickým problém stává manifestací mnohem hlubších, životně důležitých vrstev národní duše. A s těmi není radno si zahrávat. Zejména ne s uranickou touhou po samostatnosti, kterou nelze ani uspokojit, ani vyhladit. Urana-Prométea lze sice přikovat ke skále a nechat mu klovat játra, tak jako kdysi bylo možné nechat napíchnout Jánošíka na ocelový zobec do krajiny jater při jeho popravě, ale žádné sebevětší utrpení nezlomí jeho odhodlání revoltovat vždy znovu, bez ohledu na to, kdo je utiskovatelem, a je-li jím vůbec. Tradičním vládcem Vodnáře je, jak známo, Saturn. A tohoto Saturna si slovenský Zbojník promítá ihned do toho, ihned do onoho nositele. Je třeba říci, že Češi jako nositelé Saturna nejsou právě ti nejvhodnější, zvláště vezeme-li v úvahu typické české vlastnosti, o nichž jsme mluvili na počátku. Proto vzpoura proti českému Saturnovi vyznívá vždy tak trochu bizarně. Skutečný Saturn ležel kdysi, jak víme, nikoli směrem na západ, a i ten byl jen vnějším nositelem role. Každý Saturn představuje vnitřní, psychickou dominantu, s níž je třeba svést zápas o svébytnost, ať už se týká individuálního nebo národního života. Stejně jako český Blíženec musí svého méně šťastného bratra najít v sobě, jako svou vlastní psychickou a civilizační slabou stránku a přestat ji promítat na někoho jiného. Každý Zbojník nosí svého Pána v sobě, tak jako každý Blíženec je bratrem sám sobě.
Oba „scénáře“ jsou tedy zjevně natolik rozdílné, že vzájemné kompenzace, kdy se herci z jednoho dramatu dosazují dost svévolně do dramatu druhého, nemohou vést ke zcela uspokojivému výsledku. Aby hra mohla vůbec pokračovat, je k tomu nutný buď vnější tlak, nebo zvláštní politické či ekonomické důvody. Vnější tlak v tomto historickém období polevil. Je tedy otázka, zda existují nějaké podstatné důvody, aby hra započatá před více než sedmdesáti lety na základě dvou tak rozdílných scénářů a s tak propleteným, vzájemně se doplňujícím, ale ve skutečnosti jiným příběhem dále nezměněně pokračovala.
Drama, které se odehrálo ve Federálním shromáždění při projednávání nového názvu státu, přivedlo na scénu obě hlavní postavy, známé již z předcházejícího dějství této hry: českého Šibala a slovenského Zbojníka – Blížence a Vodnáře. Vodnář – to je vzpoura a zápas o nezávislost, snaha odtrhnout se a osamostatnit se, Blíženec – to je touha uchovat nerozlučný vztah mezi dvěma rodnými bratry.
První dějství mělo skončit zamýšleným kompromisem, kterým český Polydeukés chtěl uspokojit požadavky slovenského Kastóra. Použil k tomu zbraně, která patří k nejosvědčenějším: osudový národnostní problém dokázal hbitě převést na lingvistickou rovinu a zde demonstroval zkoprnělému Kastórovi, že spor mezi nimi je zcela nicotný, neboť jde pouze o otázku „jazykových zvyklostí“.
Stačilo ovšem, aby se Kastór probral z tohoto lingvistického snu, a nemohlo mu uniknout, že Polydeukés, ten starý Šibal, milující slovní hříčky a vtipy, ho opět, jako již tolikrát, „přešibačil“. Tentokrát mu to však, jak se zdá, neprojde. Na pořadu je nyní vážná otázka osamostatnění obou republik a tuto otázku je třeba pozorně zvážit ze všech možných hledisek, protože jen tak bude možné se vyhnout nejhorším projevům nacionalismu a podobných davových vášní.
Astrologie může nabídnout, jak jsme viděli, jeden z mnoha zorných úhlů, které bude třeba uplatnit při posuzování této otázky. Z hlediska archetypové psychologie je osamostatnění obou národů nejen přirozené, ale dokonce žádoucí. Záleží především na tom, zda oba národy dovedly svůj „princip individuationis“ k takovému stupni zralosti, že budou schopny žít svůj autentický příběh bez toho, aniž by k tomu kompenzačně využívaly – a tím vlastně i zneužívaly – jeden druhého. Jestliže tento okamžik zralosti skutečně nastal, pak by pro obě strany bylo nanejvýš žádoucí, aby oddělení jejich státních celků proběhlo způsobem, který by dosvědčoval civilizační zralost.
1. 4. 1990 zpět
Revue PROSTOR, ročník VI./23 březen 1993. Užito se svolením autora.
Text je určen pro studijní účely. Bez souhlasu autora nelze jinde otiskovat.
Rudolf Starý ©
Toto astrologické „ludibrium“ bylo původně napsáno pro 1. číslo nově vznikajícího esoterického časopisu (na jaře 1990). Řízením nezbadatelných esoterických zákonů se však podle sdělení redakce nejprve ztratilo v bludišti elektronické sazby, potom bylo pro 2. číslo redakcí svévolně upraveno, údajně proto, „aby (tato) aktualita nevypadala vychladle“; nakonec však stejně nevyšla, protože byla shledána „neaktuální“. Vyžádaný rukopis jsem obdržel 11. prosince 1990, tedy v den, kdy president republiky V. Havel oznámil v parlamentu, že jej požádá o udělení výjimečných pravomocí, aby je mohl případně použít při svém záměru zachránit hroutící se federaci.
Mimochodem, pokud by čtenář byl na rozpacích nad slovem „hermetický“, lze zjednodušeně říci, že hermetici jsou lidé, kteří na rozdíl od většiny ostatních, myslících, jak se sluší a patří, kauzálně, posuzují věci na základ principu podobnosti. Jazyk, kterým se učí mluvit, je „jazyk přírody“ Jakoba Böhmeho. Věří, že každá věc promlouvá svým vlastním jazykem, a že svět je proto jedna velká „signatura retům“. Tak například, když ministerský předseda N. Chamberlein zapomene v Berchtesgadenu, po jednání s Adolfem Hitlerem svůj nepostradatelný deštník – „Regenschirm“ čili „Schirm – šít proti tomu, co padá z nebe, je jim okamžitě nad slunce jasné, kolik uhodilo. I tak banální věc, jako je lidská hlava, jim svým zaoblením připomíná nebeskou klenbu a přivádí je k úvahám o podobnosti toho, co se děje nahoře, s tím, co se děje dole. A toho, co se děje v hlubších, archetypových vrstvách lidské psýchy, s tím, co se děje na povrchu. Zdánlivě bezvýznamné věci tak mohou v tomto zorném úhlu nabývat někdy i docela zábavných souvislostí a významů.
* * * * *
„Všemu pomíjejícímu je propůjčena hodnota výrazu;
všemu, co se děje, se dostává hodnoty významu.
Vše je symbolem nebo parabolou.“
Paul Claudel
Vzrušená a místy silně emocionální rozprava ve Federálním shromáždění o novém názvu republiky se mnohému pozorovateli, zvláště zahraničnímu, musela na pozadí vážných problémů, jež čekají na řešení v této zemi, jevit jako zbytečná až neúnosná ztráta času. Podvazuje se tím probuzená podnikatelská iniciativa, která je v této krizové situaci vůbec nejcennějším „kapitálem“, ochlazuje se zájem zahraničních firem o investování do zaostalého československého průmyslu. Ale dějiny jsou neefektivní, jejich nákladová složka vesměs neodpovídá dosaženým výsledkům, ba mnohdy se obrovským vynaložením lidských a materiálních zdrojů dosahuje výsledků přímo katastrofálních.
Dějiny jsou místem, kde se věci prostě dějí, ať to stojí, co to stojí. Ve smyslu uvedeného výroku Paula Claudela se v nich i těm zdánlivě nejméně významným událostem dostává jistého významu, který lze odhadnout zhruba podle intenzity emocionálních projevů, jež je provázejí. V takových případech lze vždy usuzovat na to, že hlubší vrstvy kolektivního nevědomí se probudily k životu a rezonují s tím, co se děje na scéně „divadla světa“, a co námdnes pohotově zprostředkuje televize. Působení Merkura je nápadné a svým způsobem povrchní, ale jeho vliv v dnešním světě, vybaveném sdělovací technikou, je nedozírný.
Postihnout tyto hlubší vrstvy kolektivního nevědomí pomocí astrologické symboliky není možné s přesností, jaká je běžná u individuální a událostní horoskope, ale jisté globální korespondence jsou tu nicméně rozpoznatelné. Z hermeneutického hlediska je horoskope jen vrcholnou, nejpřesnější a nejucelenější formou astrologie jako „algebry života“ (D. Rudhyar).
Pozorujeme-li kolektivní, například národní nevědomí, zjistíme, že jeho struktura se vyznačuje určitými dominantami, které lze jungovsky označit jako archetypy. A tak jako individuální horoskop jako obraz struktury lidské psýchy má svá zvýrazněná znamení, konstelace planet a obsazené či neobsazené domy, lze usuzovat na něco obdobného i v případě hlubších vrstev psýchy, které se vymykají přímé horoskopii (lze nanejvýš soudit podle karmického 8. a 12. domu apod.) Tak se hovoří většinou jen o znameních, která přísluší jednotlivým národům, resp. zemím a městům; ostatní astrologické symboly zůstávají nerozpoznány, protože zůstávají hluboko zasuty pod nánosem nesčetných individuálních osudů a událostí. Švýcarsku se přisuzuje Panna, Čechám Lev, Maďarsku Střelec, Litvě Vodnář, Římu a Praze Lev atd. Astrologická znamení, která, jak se mi zdá, nejvěrněji zrcadlí českou a slovenskou národní povahu, zvláště co se týče jejich vzájemných vztahů, jsou Blíženci a Vodnář.
Každý astrologický symbol má mnoho facet a představuje širokou škálu entit nejrozmanitějšího druhu, věcného, psychického i duchovního charakteru. V konkrétním horoskopu se zrcadlí neobyčejně variabilním způsobem: některé jsou výraznější, jiné ustupují do pozadí, některé vytvářejí dominanty, jiné zaujímají druhořadé postavení. V případě Blížence a jeho vládce Merkura vynikají na pozadí české národní povahy zvlášť výrazně zejména tyto charakteristické rysy, vlastnosti a sklony:
Intelekt, který má v tomto konkrétním případě podobu spíše chytrosti, střízlivého rozvažování a v souladu s typickými sklony Merkura mnohdy až mazanost. Základní archetypická postava odrážející se na pozadí české národní povahy je Šibal, tak jak ho známe například z Prodané nevěsty nebo ze Švejka nebo koneckonců i z každodenního života v našem prostředí.
Zručnost: pověstné „zlaté ručičky“. Somaticky koresponduje Blíženec s okončetinami (ruce, nohy) a s plícemi. Patří sem tedy všeobecně známý a dodnes i v nouzových podmínkách přežívající fortel, schopnost improvizace a schopnost využít toho, co je právě po ruce při řemeslnických a jiných nástrojových pracích. Patří sem nepochybně i sportovní zdatnost, zejména tenis, typická hra rukou, nohou a rozmyslu.
Jazyk: Češi jsou rozenými filology. Vznik novodobého českého národa v době obrození je nerozlučně spojen s jazykovědou (Dobrovský, Jungmann), s obranou českého jazyka, péči o jeho ryzost (málokterý slovanský jazyk obsahuje tak málo cizích slov jako čeština). Jazyk je pro Čechy „chrámem i tvrzí“. Identifikace národa a jazyka je tu přirozeným zorným úhlem. Blíženec má tendenci převádět na čistě filologickou rovinu i mnohé problémy, které by bylo třeba řešit politickými, ekonomickými nebo jinými prostředky.
Komunikace a zprostředkování: Česká diplomacie byla před druhou světovou válkou proslulá. Jakkoli můžeme mít vůči ní výhrady, její výsledky, například během poslední války v souvislosti s obnovou státu a odsunem Němců, jsou nesporné. Merkuriální čili mediální schopnost v oblasti literatury a umění, zejména interpretačního umění, je všeobecně známá. Český dabing je mistrovskou ukázkou těchto komunikativních schopností. České překlady světových autorů mezi dvěma válkami, včetně takových, jako byl Henry Miller, následovaly skoro vzápětí po jejich vydání v mateřském jazyce.
Tato mediální schopnost Blížence souvisí úzce i s jeho snad nejnápadnějším stínovým rysem, totiž se schopností obratně se přizpůsobit jakýmkoli životním podmínkám, vyhnout se povinnostem, vším proklouznout, na všechno vyzrát. Odvrácenou stránkou obezřetnosti je vypočítavost, střízlivost hraničící mnohdy s přízemností a s nedostatkem zřetele k vyšším, metafyzickým, nebo hlubším, psychologickým, stránkám života. Česká filosofie nepřekračuje až na výjimky nikde úroveň akademické učenosti. Vysoké donkichotské ideály protikladného znamení Střelce s jeho jupiterskou velkorysostí se v českém merkuriální-švejkovském prostředí jeví jako přemrštěné až směšné a v kritických dějinných chvílích vždy „pohoří“. Merkur se pod tlakem vnějších podmínek dokáže proměnit v drobného kutila, přičinlivého sháněče a předstíravce. Jakmile se však tyto podmínky změní a vnější tlaky pominou, začne se pružný a ohebný Merkur téměř z noci na den a k velkému údivu celého světa chovat opět podle požadavků nové doby a čile rozvíjet své lepší, ale i horší vlastnosti, které byl nucen předtím buď potlačovat nebo projevovat v deformované podobě. Chybějící hodnoty protikladného znamení Střelce se do českého prostředí dostávají cestou kompenzace, a to buď jako pokusy o uskutečnění nějakého utopického projektu („království Božího na zemi“ apod.), nebo ve formě kazatelského a moralizátorského učitelování (Merkur, Jupiter), které působí ovšem spíše esteticky než politicky. V politice natrvalo schází připravenost obcovat s temnějšími stránkami lidské povahy, včetně agresivity, která se Merkurovi hnusí, a proto dává vždy přednost vyjednávání, aby potom tiše vyklidil pole. Svět se však naštěstí neskládá jenom z Merkura. Zbývá tu ještě přinejmenším devět dalších planet, které pak toto pole plně ovládnou, a to jako cosi cizího, co zdánlivě do „blíženeckého“ horoskopu nepatří.
Mytologicky se Blíženec jako podvojné znamení nejčastěji spojuje s antickou dvojicí bratrů Kastóra a Polydeuka. Polydeukés byl synem samého Dia, proto byl nesmrtelný. Kasóor byl smrtelný. Když Kastór padl v boji, vyprosil si Polydeukés na Diovi, aby mohl svého bratra vždy na jeden den vystřídat v Hádu, a ten aby mohl tento den strávit na Olympu. Jako skuteční blíženci byli nerozluční, toužili po tom, žít bok po boku, ale zlý osud jim to nedopřál. Protože nemohli od onoho tragického okamžiku žít spolu, střídali svůj pobyt na Olympu a v Hádu – podle jedné verze dokonce společně.
Každý Blíženec prožívá tento mýtus na svůj individuální způsob, nejčastěji však tak, že druhou část své přirozenosti, svého „bratra“, promítá kompenzačně do vnějších vztahů, v případě národa do vztahu k ostatním národům. Český Polydeukés tak má svého slovenského Kastóra. České země mají v tomto vztahu jakoby věčnostní charakter, což našlo svůj výraz v označení „historické země“, zatímco Slovensko tu má postavení jakési pouze časné „smrtelné“ země, jako by nežilo svou historii v rámci Uherského království. Český Polydeukés se ujal z upřímné lásky svého „mrtvého“ druha, který po dlouhá staletí hynul, připoután jako bájný Prométheus-Uran ke skále Kavkazu, kde ho mezi hromy a blesky navštěvoval jen Diův orel, aby mu kloval jeho vždy znovu dorůstající játra. Polydeukés ho nechal „ožít“ tím, že mu podstoupil polovinu svého času, který mohl jinak sám trávit v poklidu a hojnosti na Olympu mezi ostatními bohy. Zahrnul ho opravdovou bratrskou péčí, civilizačně ho vzdělal a pozvedl. Nemělo být nic, co by tento Kastor, z anticko-uherského pekla vysvobozený bratr nemohl sdílet – alespoň podvojně – spolu se svým nesmrtelným „historickým“ bratrem.
Zdálo by se tedy že jde o ideální soužití, o obapolný láskyplný vztah, z něhož by oba mohli mít jen užitek. Potíž je však v tom, že slovenský Kastór je v případě českého Polydeuka kýmsi přece jen „vonkoncom cudzím“, komu tato kompenzující role v českém mýtu sice přísluší podle logiky psychologické projekce, avšak přece jen neprávem, neboť neautenticky. Protože mýtus, v jehož rámci má prožívat a plně oceňovat všechna dobra vzájemného vztahu, není jeho vlastní. Byl do něj zahrnut takříkajíc zvnějšku, a je třeba říci, že jej na samém počátku ochotně přijal, protože to neobyčejně prospělo jeho zájmům v době, kdy se nad vysokými horami konečně po dlouhé době opět rozplynuly temné mraky a on se mohl začít svobodně rozvíjet jako člen evropské rodiny.
Čím víc se tak dělo, tím více si však začal uvědomovat svou svébytnost, co dříve nebo později předpokládá, že musí vstoupit do svého mýtu, do svého národního „scénáře“, aniž by byl pouze zahrnut do cizího dramatu. Tento svébytný „scénář“ se rozvíjí pod znamením Vodnáře a pod vládou Urana. Vůdčím motivem tohoto znamení je úsilí o nezávislost, vzpoura proti utlačovatelům a touha po dosažení rovnoprávného postavení. Bez ohledu na měnící se skutečné politické a hospodářské podmínky, jeho „pattern of behaviour“ se nemění a nemění se ani jeho hesla, s nimiž usiluje o dosažení svých cílů. Vždy je tu touha, aby vynikla jeho jedinečnost ve vztahu k ostatním, aby tak každému na první pohled bylo jasné, o koho jde, vždy je tu sklon bouřit se proti všemu, co skutečně či jen zdánlivě potlačuje touho po svobodě a nezávislosti, co brání dosažení rovnoprávného postavení. Povaha Vodnáře je výbušná, prudká a nesmiřitelná. Jeho slovenským archetypem je Zbojník. Jako pravý Jánošík se bouří proti pánům, ať už jsou to Maďaři, Rakušané, Němci nebo Češi, neboť to je jeho věčný úděl, jemuž se nedokáže vzepřít, protože nezávislosti není nikdy dost a o rovnoprávnost bude třeba usilovat až do konce věků.
Vlastní národní „scénář“ by tu tedy byl, je jen otázkou, k jakým konečným důsledkům povede jeho nekritické sledování, zvláště při střetnutí se zcela opačným „scénářem“ českým. Tato zcela rozdílná archetypika je příčinou vzájemného nedorozumění těchto dvou bratrských národů. Český Polydeukés potřebuje svého slovenského Kastóra a nedovede si prostě představit, že jeho bratr, kterého přece vzkřísil z mrtvých, by měl opustit pro něj tak výhodný blíženecký vztah a přestřihnout pupeční šňůru, jež je oba spojuje. Československo nemůže být Česko-Slovenskem, protože žádné Česko samo o sobě neexistuje, jsou jen blíženecké české země a oddělit od nich, byť jen symbolickým znaménkem, jejich slovenského bratra, by znamenalo vystavit je nebezpečí schizofrenie. Proto to pobouření, proto se tento zdánlivě jen gramatickým problém stává manifestací mnohem hlubších, životně důležitých vrstev národní duše. A s těmi není radno si zahrávat. Zejména ne s uranickou touhou po samostatnosti, kterou nelze ani uspokojit, ani vyhladit. Urana-Prométea lze sice přikovat ke skále a nechat mu klovat játra, tak jako kdysi bylo možné nechat napíchnout Jánošíka na ocelový zobec do krajiny jater při jeho popravě, ale žádné sebevětší utrpení nezlomí jeho odhodlání revoltovat vždy znovu, bez ohledu na to, kdo je utiskovatelem, a je-li jím vůbec. Tradičním vládcem Vodnáře je, jak známo, Saturn. A tohoto Saturna si slovenský Zbojník promítá ihned do toho, ihned do onoho nositele. Je třeba říci, že Češi jako nositelé Saturna nejsou právě ti nejvhodnější, zvláště vezeme-li v úvahu typické české vlastnosti, o nichž jsme mluvili na počátku. Proto vzpoura proti českému Saturnovi vyznívá vždy tak trochu bizarně. Skutečný Saturn ležel kdysi, jak víme, nikoli směrem na západ, a i ten byl jen vnějším nositelem role. Každý Saturn představuje vnitřní, psychickou dominantu, s níž je třeba svést zápas o svébytnost, ať už se týká individuálního nebo národního života. Stejně jako český Blíženec musí svého méně šťastného bratra najít v sobě, jako svou vlastní psychickou a civilizační slabou stránku a přestat ji promítat na někoho jiného. Každý Zbojník nosí svého Pána v sobě, tak jako každý Blíženec je bratrem sám sobě.
Oba „scénáře“ jsou tedy zjevně natolik rozdílné, že vzájemné kompenzace, kdy se herci z jednoho dramatu dosazují dost svévolně do dramatu druhého, nemohou vést ke zcela uspokojivému výsledku. Aby hra mohla vůbec pokračovat, je k tomu nutný buď vnější tlak, nebo zvláštní politické či ekonomické důvody. Vnější tlak v tomto historickém období polevil. Je tedy otázka, zda existují nějaké podstatné důvody, aby hra započatá před více než sedmdesáti lety na základě dvou tak rozdílných scénářů a s tak propleteným, vzájemně se doplňujícím, ale ve skutečnosti jiným příběhem dále nezměněně pokračovala.
Drama, které se odehrálo ve Federálním shromáždění při projednávání nového názvu státu, přivedlo na scénu obě hlavní postavy, známé již z předcházejícího dějství této hry: českého Šibala a slovenského Zbojníka – Blížence a Vodnáře. Vodnář – to je vzpoura a zápas o nezávislost, snaha odtrhnout se a osamostatnit se, Blíženec – to je touha uchovat nerozlučný vztah mezi dvěma rodnými bratry.
První dějství mělo skončit zamýšleným kompromisem, kterým český Polydeukés chtěl uspokojit požadavky slovenského Kastóra. Použil k tomu zbraně, která patří k nejosvědčenějším: osudový národnostní problém dokázal hbitě převést na lingvistickou rovinu a zde demonstroval zkoprnělému Kastórovi, že spor mezi nimi je zcela nicotný, neboť jde pouze o otázku „jazykových zvyklostí“.
Stačilo ovšem, aby se Kastór probral z tohoto lingvistického snu, a nemohlo mu uniknout, že Polydeukés, ten starý Šibal, milující slovní hříčky a vtipy, ho opět, jako již tolikrát, „přešibačil“. Tentokrát mu to však, jak se zdá, neprojde. Na pořadu je nyní vážná otázka osamostatnění obou republik a tuto otázku je třeba pozorně zvážit ze všech možných hledisek, protože jen tak bude možné se vyhnout nejhorším projevům nacionalismu a podobných davových vášní.
Astrologie může nabídnout, jak jsme viděli, jeden z mnoha zorných úhlů, které bude třeba uplatnit při posuzování této otázky. Z hlediska archetypové psychologie je osamostatnění obou národů nejen přirozené, ale dokonce žádoucí. Záleží především na tom, zda oba národy dovedly svůj „princip individuationis“ k takovému stupni zralosti, že budou schopny žít svůj autentický příběh bez toho, aniž by k tomu kompenzačně využívaly – a tím vlastně i zneužívaly – jeden druhého. Jestliže tento okamžik zralosti skutečně nastal, pak by pro obě strany bylo nanejvýš žádoucí, aby oddělení jejich státních celků proběhlo způsobem, který by dosvědčoval civilizační zralost.
1. 4. 1990 zpět