V naší rozmluvě nad současnou dobou kovidovou, či spíše nad tím, co nám ukazuje, jsem zmínila pojmy „bios“ versus „thanátos“. Neměla jsem však na mysli Freuda, který pojem thanátos (pud smrti) užíval jako kulturně psychologický termín. Měla jsem na mysli esej Rudolfa Starého Thanátokracie, kterou publikoval v pozoruhodné knížce Medúsa v novější době kamenné(nakl. Prostor 1994). Přečtení té drobné knížky mne tehdy zásadně ovlivnilo.
Zmíněná esej vyšla původně za umrtvující totality v samizdatu (pozn.1) - není ale v době svého vzniku nijak uvízlá. Rudolf Starý má příznačný smysl pro hloubku a souvislosti „dějů“. Má smysl pro to, co je trvalé, co je věčné, co je archetypové. Doba jsou kulisy. Drama zůstává.
Dovolím si ocitovat z eseje R. Starého Thanátokracie několik odstavců.
„Co nazýváme „životem“ je vlastně vždy jen určitý stav rovnováhy mezi silami života a silami smrti /…/ Co má být živé a co odumřít v sociální oblasti, neurčují zákony biologie, nýbrž zvláštní zákonitosti lidské existence. Klasickou formou takového sociálního odumíracího mechanismu je politická demokracie se svým střídáním vlád a představitelů veřejné moci. I v případě, kdy nepřináší žádný nový sociální nebo hospodářský program, znamená takové střídání příliv nového života do strnulých mocenských struktur. Právě tím, že tento mechanismus odstraňuje vše, co se přežilo, působí zároveň blahodárně jako obnova sociální dynamiky.“ (str. 62)
„I jedinec, nemá-li ustrnout a zkostnatět ještě za živa, musí tedy thanátu poskytnout výsostné právo na utváření a obnovu svého života. Co se v něm přežilo, má řádně odumřít. /…/ co si on z pohodlnosti, z ješitnosti nebo strachu stále ještě ponechává, má připadnout ve prospěch thanátu.“ (str. 63)
„Člověk se může ocitnout jak v situaci přebujelého života, tak v situaci přetížené smrtí. V prvním případě mu hrozí, že v něm život svým dynamismem a svými nepřehlednými možnostmi, jež mu nabízí, utlumí chuť osvědčit se v jeho aréně vlastními silami; nebo je naopak vystaven ničivému působení thanátu /…./ (V sociální oblasti patří k nejčastějším formám thanátu zejména zákaz, zrušení, omezení, odmítnutí, vyhození, vyloučení, uvěznění, nepovolení, zabránění, nepřidělení, stažení, odebrání, zabavení atd.) V prvním případě ho deprimuje hlučný bios, v druhé ho deptá chladný thanátos.“ (str. 64)
„Smrti lze totiž doopravdy čelit jen jejími vlastními zbraněmi. Je stará pravda, že kdo chce žít, musí se nejprve naučit odumírat světu. Takže prvním úkolem těch, kteří by se nechtěli spokojit s pouhým přežíváním, by bylo vyrovnat se se smrtí. To by však bylo možné jen za předpokladu, že by se jim podařilo zahrnout ji – na starý a tradiční způsob – do celku svého života.“ (str. 64-65)
„Kromě nevyhnutelné biologické smrti je tedy ještě smrt „druhá“ – existenciální, u níž máme možnost určité volby. Co nás smrtelně ohrožuje, je špatná, „nepřiměřená“ existenciální“ smrt. K jejím nejhorším jevovým formám patří zatvrzelost, omezenost, otupělost, zhloupnutí znecitlivění, znechucení, lhostejnost a letargie. Jaké jsou ale ty „správné“ formy existenciální smrti, na nichž, jak je patrné, tolik záleží? To už dnes přesně nevíme. Snad sem patří uvolnění, ponechání, uskrovnění, obětování, smíření, odpuštění, zmírnění, osebeodevzdání. Potíž je v tom, že všechny tyto životní postoje se dnešnímu novému člověku jeví jako různé formy rezignace. Paradoxní spojení, jakým je ztráta, která je ziskem, sebeodevzdání, které je sebenalezením, obětování, které je nabytím /..../ se jeví jako imaginární, neskutečná.“(str. 65)
„Věčnost nás jednoduše přestala zajímat. /…/ Dřívější obraz cesty lidstva i každého jedince (zprostředkovávaný našim předkům i bez pomoci moderních sdělovacích prostředků – slovem, hudbou, malířstvím a architekturou) však po více než tisíc let ukazoval od věčnosti k věčnosti, s nesmírně významným mezidobím, jež bylo právě vyhrazeno časnosti. Časnost lidského života dávala smysl jen ve vztahu k věčnosti…“ (str. 66)
„Ztráta věčnosti jako žitého zorného úhlu utvářejícího podobu faktického lidského života je patrně příčinou toho, že naše doba je tak posedlá trváním. /…/ dokonce i lidé – pozorujeme-li jejich způsob života – se chovají, jako by měli žít věčně. Smrt přestala být cílem života, vstupem do věčnosti, a stala se zčásti biologicky pochopitelným (lékařsky vysvětlitelným), zčásti trapným (jako by šlo o osobní selhání) přerušením procesu trvání lidského života.“ (str. 67)
„Postrádáme-li věčnost a obáváme-li se časnosti, nutí nás to, stejně jako v Erbenově pohádce, abychom používali nejrůznějších lstí, pomocí nichž bychom dokázali vyřadit smrt z její činnosti. Zpočátku se nám může zdát, podobně jako onomu kováři v pohádce, že jsme tím životu dopomohli k definitivnímu vítězství. Teprve později nás trpké zkušenosti přesvědčí /…/, že nemůže-li se smrt zásadně podílet na obnově života /…/ bude si o to více brát…“ (str. 69)
Potud odstavce z eseje R. Starého Thanátokracie (1979). *****************************
Krásným obloukem se R. Starý vrací k tématu "Bios a Thanátos" v knížce esejí Barevné odlesky (nakl. Sagittarius, 2017) Dovolím si ocitovat:
"Čím hlubší výdech, tím plnější nadechnutí. Čím větší znicotnění, tím větší naplnění. Všechny druhy náboženských obětí včetně umenšování apoštola Pavla, oprošťování Mistra Eckharta a odříkání Jana od Kříže znamenají znicotňování, jež je cestou k plnosti. Lidé tíhnou k plnosti života, aniž dbají na znicotňování své žádostivosti, jež jí má předcházet. Tak vyplýtvají svou pohádkovou živou vodu, aniž nejprve použijí vodu mrtvou. Jejich heslem je "trvale udržitelná plnost života." Znevážená nicota pak ničí jejich život předčasnou tělesnou smrtí, nemocemi, nehodami, neurózou a psychózou." (zvýraznila L.A.)
******************** A nakonec připomenu (už bez citací) esej Rudolfa Starého z jeho zatím poslední knížky esejí Starožitnosti (Sagittarius, 2019). Esej Chřipka působí léčivě. Je to alchymické pojednání, jak si chřipku správně "užít". Jakož i obyčejné nachlazení, podotýkám, které se v běžné mluvě za chřipku zaměňovalo. Vzhledem k tomu, že knížka vyšla před "dobou kovidovou", je text až přízračně aktuální. Jak by poznamenala moje rodná selka: "odříkaného chleba největší krajíc".
Tož tak. Rozjímání nad těmito tématy se dobře hodí do doby postní. Už ve středu 17. 2. ji zahajuje Popelec. *******************
Pozn. 1 Rudolf Starý: Medúsa v novější době kamenné, nakl. Prostor, Praha 1994. Stať Thanátokracie datovaná rokem 1979 vyšla předtím samizdatově v souboru prací R. Starého Z odvrácené strany v roce 1980 (v souboru str. 81-93).
