|
Blíženci, Merkur a mateřský komplex
|
Mentalita národa se u evropských národů dotváří (krystalizuje) v novověku a synchronisticky se zrcadlí v horoskopu vzniku samostatné pospolitosti (státu).
V souvislosti s dobře patrnými psychickými znaky Čechů se tak jako nejadekvátnější jeví horoskop ze dne 28. 10. 1918 sestavený pro čas 18 hod. (či krátce poté), neboť v 18 hod. se sešel v Obecním domě Národní výbor, aby přijal rozhodnutí o převzetí moci v samostatném státě. Horoskop sestavený pro tuto hodinu na den vzniku československého státu má AC na 5 stupních Blíženců, vládcem horoskopu je tedy Merkur v 6.domě. Charakteristická pro průběh celého „převratového“ dne je merkuriální snaha vyhnout se otevřenému boji, vyjednávání a vyčkávání, jež vyvrcholilo až k večeru, právě v 18 hod. Nejdůležitějším nástrojem převratu 28. října byl telefon (Merkur). |
|
Zrcadlení české mentality v "národním" horoskopu
V uvažovaném horoskopu (28.10.1918, krátce po 18 hod.) tvoří vládce horoskopu Merkur konjunkci se Sluncem ve Štíru (v 6. domě) v trigonu s Plutem. To ovšem nesmírně zvýrazňuje (6. dům, každodennost) merkuriální způsob seberealizace dané pospolitosti (Slunce). Vytváří to „genetický“ základ nositele horoskopu. Neboť Pluto (trigon na Slunce s Merkurem ve Štíru) a Štír fixují genetické jádro („zděděný“ základ v podobě jakéhokoliv „dědictví“ po předcích) do každodenní všednosti (6. dům). Blíženecko-merkuriální povaha (AC Blíženci, vládce horoskopu Merkur) na způsob genetického základu (znamení Štíra) v každodenních projevech (6. dům) vytváří onu mentalitu „malého českého človíčka“, který se umí za všech okolností zařídit, na život nějak vyzraje, nějak se šikovně prakticky o sebe postará. Ve svých samozřejmých, každodenních projevech je Čech všeumělem a kutilem v nejširším slova smyslu. A protože šikovnost, zručnost, nápaditost, všeumělství všeho druhu jsou běžnými všedními projevy „českého človíčka“, nedivme se, že se tyto blíženecko-merkuriální vlastnosti projevují v mnohých českých zlidovělých postavičkách. Je to např. učenlivý kocour Mikeš, jenž se nejen naučí sám mluvit (řeč je doménou Merkura), ale naučí tomu i další své přátele (prvotním rysem pospolitosti je znamení Blíženců). Příbuzným typem je Ferda Mravenec, práce všeho druhu, oblíbená postavička z četby českých dětí. Anebo šikovný, milý kutil Krtek s táákhle velikou kapsou… Důvtipným a vskutku téměř národním výtvorem na toto téma je vševěd, všeználek a všeuměl, patafyzický Jára da Cimrman. Ostatně jak nepřipomenout i další „zlidovělé“ postavy. Typicky český Švejk (geniální blbec, čili „chytrák“, který všechny obelstí a díky tomu jeho osobně nic neohrozí). Český Hloupý Honza, který všechny přechytračí. Nebo Kecal z Prodané nevěsty (nomen omen). Švanda dudák. Existuje také ženská varianta – Chytrá horákyně. Mnoho charakteristických rysů povahy národa prozrazují idiomy a jazykové hříčky, typické pro určité národní prostředí a mnohdy nepřeložitelné v prostředí jiném. Vznikají a ujímají se zcela spontánně („lidově“). Např.: • „co Čech – to muzikant“. Hermés-Merkur je podle mýtu skutečně spojen s vynálezem lyry a s reprodukční hudební schopností, tedy hudbou prakticky využitelnou. Hermova (Merkurova) užitečná hudební obratnost je zachycena v postavě Švandy dudáka; • po úsloví „co Čech – to muzikant“ by se správně mělo ihned dodávat „já nic, já muzikant“, vyjadřující český sklon k alibismu a oportunismu, nad nímž se tuze hněval už T. G. Masaryk; • „jánabráchysmus“ (Blíženci!); • „jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet“ (vždyť jsme Blíženci!); • „česká ulička“ ve fotbale, ale nejen ve fotbale. Pojem „tunelování“ (něco jako česká ulička) se stal díky našemu národu mezinárodním ekonomickým termínem a my v této specializaci nemáme ve světě srovnání. Podobně jako předchozí úsloví o české uličce přesáhlo hranice fotbalu další úsloví a sice „malá domů“. Toto úsloví svědčí jak o „zlodějských“ dispozicích, tak o tom, že česká mentalita myslí na svou rodinu, a to rozhodně více než na společnost. Ostatně říká se také: „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“; „co nenakradeš, to nemáš“; „co je doma, to se počítá“ atd., atd. K tomu poznámka - ne, že by jiné národy nekradly. Ale u Čechů je to něco jako "národní sport". Ve spojení s blíženeckou mazanost! (Proto Češi tak rádi vidí tento svůj Stín v "hrubších" krádežích příslušníků jiních etnik u nás!) Prodávání "zcizeného" Karlštejna je už takovou lidovou vzpomínkou. Ale aktuálně se skutkem stalo: krádež armatur z wc ve sněmovně. Zmizelé nádraží. Rozkradené železniční koleje přímo z trati. V mlze zmizelá mhohatunová kovová zdobená vrata. Je to sport a zábava k tomu, často radostné hračičkování... V okamžicích společenských přeměn, když se jednotlivec nebo národ zbavuje vnějškových forem, poklesává národ na nižší a často nejnižší úroveň svého archetypu. V našem případě se některé hrubší rysy hermovského (merkuriálního) chování stávají výrazně aktuální – závistivost, škodolibost, chytráctví, zlodějství. Hermovský sklon ke krádeži se může stát národní psychózou. Krádeže vždy, všude, všeho – několikatunová zámecká vrata, železniční koleje, prkýnka na WC na střeženém státním úřadu… Lze hovořit o nemoci, kterou si nemocný ani neuvědomuje, zvlášť je-li povzbuzován tvrzením, že žádné „ špinavé peníze“ neexistují. Na politické scéně se rovněž projevuje další typicky český rys; sklon k „obojetnosti“. Binární, podvojný charakter Blíženců se v českém prostředí projevuje těmito příznaky: • v královském hlavním městě jsou dva hrady – Vyšehrad a Pražský hrad; • jazykový talent národa regradoval, a tak místo úcty (Saturn) k jazyku (Merkur) se jednoznačně projevuje pouhá jazyková dvojakost (Merkur v 6. domě): dva tvary v psaní jsou vlastně jazykovou normou, přičemž klasická stará norma (Saturn) je zpravidla přehlížena; • používají se jazykové dvojsmysly. Schopnost ze všeho se „vykecat“, všechno zahrát „do outu“, na všechno mít „ale“….; • historicky prokazatelná je snaha Čechů „sloužit dvěma pánům“, ale vlastně žádnému, totiž na každého vyzrát. Dnes se to nazývá třeba „euroskepticismus“, který však oportunisticky tvrdí, že je vlastně optimismem…; • Češi mají zpravidla „dvojí identitu“ – dvě zaměstnání, dvě „bydliště“ (byt, chatu), a to jak v minulém režimu, tak i nyní, a to mnohem více než jakýkoli jiný národ; • vyskytuje se zde neuvěřitelné množství komediálních dvojic, což asi nemá ve světě srovnání; • v politice a médiích dominuje podvojnost, tzv. kočkopes. Může jít o televizní pořad uplácaný z roztodivných dvojic. Anebo může jít o politickou smluvní koaliční opoziční oportunistickou dohodu. Připomíná to splácaný dort pejska a kočičky od K. Čapka. Nechci však tady dále rozebírat příklady dokládající blíženecko-merkuriální vlohy, spíše nectnosti Čechů, i když by si rozhodně zasloužily pozornost. Chci více poukázat na další „genetický“ rys české povahy. Je jím mateřský komplex v podobě dětinského dítěte, dítěte šibalsky se předvádějícího své matince. Tento komplex ovšem nesouvisí jenom s českou mentalitou, nýbrž je přítomen už v archetypu Herma (Merkura) a v blíženeckých dispozicích. Věnujme nyní pozornost původní předloze, Hymnu na Herma, pozn.1 který v geniální intuici, symbolicky průzračným jazykem zrcadlí psychologické rysy tohoto archetypu (psychického praobrazu). Hymnus na Herma předvádí Herma v podobě boha-zloděje, který spáchá svůj první zločin hned po narození. O Hermových zlodějských kouscích kolovalo několik dalších mýtů. Například se vyprávělo, jak ukradl Achilleovi mrtvého Hektora, Héfaistovi nářadí, Poseidónovi trojzubec, dokonce šaty své matce Maie, když se koupala. Byl také oslavován jako bůh užitečných vynálezů. Kromě sedmistrunné lyry, syringy, ohně či sandálů byl považován za vynálezce rouch vůbec – snad proto, že roucha halí a skrývají, zahalují (tak jako lež skrývá pravdu). Matka Maia (jejíž jméno možná poukazuje v rámci indoevropské kultury na prastarou etymologickou souvislost s bohyní Májou, ztělesňující iluzi a klam) porodila nejvyššímu bohu Diovi syna „zchytralého a lstivého“. Prvním kouskem Herma, když vyskočí z kolebky, je, že potká želvu, obamalutí ji lichocením, přivede domů, proradně zabije a zhotoví z ní umný hudební nástroj. Další zápletka se týká Hermovy krádeže Apollónova stáda posvátných krav. Je to jeden z nejzábavnějších mytických příběhů. Opakovaně je v něm zdůrazňována rivalita Herma vůči nevlastnímu bratru Apollónovi. Hermés svému bratru závidí a chce mít hned vše, co má jeho bratr: „Jakou má Apollón poctu, i já chci takové dojít. Kdyby však otec Zeus mi nechtěl té hodnosti dopřát, zkusím, což zmohu sám, být aspoň lupičů vládcem.“ Hermés má dětinský pocit, že mu má vše patřit, jinak si to opatří jiným způsobem. Nehrdinsky, podvodně. Oba principy jsou si totiž protikladné – a to již od samého počátku. První čin, který učiní podle mýtů Apollón poté, co vystoupí z kolébky, je, že se střetne s hadem-drakem Pythónem, který předtím pronásledoval jeho matku, a zabije ho. V hrdinském, udatném, přímém střetu. První čin, který vykoná Hermés poté, co vystoupí z kolébky, je, že se také „utká“ s plazem, ovšem plazem naprosto neškodným, a navíc tak Hermés učiní nehrdinským, podvodným způsobem. Zvíře, které „přemůže“, je plaz, který skrývá měkké nitro (astrologicky Luna) a chrání se tvrdou krustou, krunýřem (podobně jako rak). Starobylost a pomalost želv poukazuje na Saturna. Jak vidíme, motiv želvy nás astrologicky přivádí k tematice Luna/Saturn (čili k ose 4.-10. dům). Podle řeckého mýtu Hermés prostě vyzraje na osu 4./10. dům (Luna/Saturn), a to tak, že na krunýř (Saturn, jeho meze) vyzraje a zneužije jej čistě pro své účely. Přesně to je principem Herma – vyzrát na to, co představuje Saturn (řád, pravidla, meze, ohraničení, právo, oprávnění, legitimita, legalita). Připomenu nyní, že ona zmíněná konstelace Luny v konjunkci se Saturnem se nachází v uváděném horoskopu Československa ve 4. domě horoskopu. Tento horoskop tedy koresponduje z obrazem archetypu Herma víc než výmluvně; téměř doslovně. Hermés-Merkur se chová jako věčné dítě, je to ztělesněný archetyp Věčného chlapce (Puer aeternus). Není schopen dozrát. Jako dominanta kolektivního nevědomí české pospolitosti se projevuje neschopností přijmout saturnské meze, chovat se mravně, v souladu se zákonem a odpovědně. Je to neschopnost stát se dospělým. Připomeňme si zde knihu H. Meyera Astrologie a psychologie. Autor v ní (právě na příkladu zpracování Saturna) uvádí tři formy vývoje, tři stupně. Rozlišuje formu nezralou (dětinskou), formu kompenzační (rodičovskou, dodala bych reglementující) a formu zralou (odpovědnou). Řekové v mýtu rozlišili všechny tři formy. „První“ Hermés (Hermés původní, tj. primární čili prvotní, také je možné říci archaický nebo regresivní) je Hermés před svým přijetím na Olymp. Je to Hermés spojený právě s oním podvodným, závistivým, zrádným, lstivým, vychytralým a sobeckým chováním. Je to Hermés, který se chová především jako dítě. Archetyp dítěte, jenž je přirozenou součástí každé lidské psýchy, zcela přirozeně očekává: a) že mu vše patří (vlastně tedy nekrade; nerozlišuje mezi tím, co je moje a co tvoje…); b) že mu bude vše odpuštěno (všichni ho mají mít rádi jako maminka, a když ne, začne se zlobit); c) že si bude pořád hrát (nechce ani neumí vzít na sebe skutečnou odpovědnost). Tento rys české mentality, tyto projevy jsou více než zjevné jak na reprezentativní politické scéně, tak v „obecném povědomí“. Jeho „praobrazem“ je typický reprezentant českých národních pohádek (a pohádky jsou základním spontánním projevem kolektivní psýchy), kterým je Hloupý Honza. Jenže Hloupý Honza vůbec není hloupý, spíše pohodlný a vychytralý, a než by se namáhal se skutečnou odpovědností (kralováním), raději se s penězi vrátí do své chalupy, ke své mamině, hřát se u pece, u jejího symbolického břicha. Dnešní podoba teplého zápecí může mít samozřejmě nejrůznější podoby, ať už jde o „běžného človíčka“ nebo politika. Kompenzačním protikladem k tomuto Věčnému chlapci, dětinskému nezbedovi, je autoritativní, reglementující a vše na správnou míru přivádějící Senex – „pan profesor“. Současná psychologie dobře ví, že to není žádná zralá psychická forma osobnosti. V mýtu je to vyjádřeno rozhovorem Herma s matkou, která ho napomíná, načež jí Hermés „zchytralou řečí“ odvětí takto: „Copak mě, milá matko, tak plísníš, jak maličké děcko… Však já nejlepší způsob už najdu, jak o sebe sama pořád se budu starat i o tebe…“ Dětinský Hermés ignoruje Saturna (podvádí ho), ale hrozně rád předvádí své kousky milované matince. V protikladu k těmto dvěma podobám nezralého Herma vypráví mýtus ještě o „druhém“ Hermovi, totiž o jeho vyzrálejší podobě. „Druhým“ Hermem je ten, který byl přijat na Olymp teprve poté, co se rozhodl, že se bude chovat otevřenějším, přímějším a odpovědnějším způsobem (symbolicky se krádež mění v otevřený „výměnný“ obchod mezi Hermem a Apollónem). Za těchto okolností, totiž když Hermés přijme určitá pravidla hry a začlení se mezi ostatní Olympany (do celku psychické struktury) a přestane je podvádět, může své dispozice uplatnit mnohem pozitivnějším způsobem. (To je snad jediný opravdový důvod, proč by Češi měli vstoupit do Evropské unie.) Jak jsem ovšem již zdůraznila, české pospolitosti je zřejmě vlastní primární, archaický a regresivní Hermés-Merkur, který není schopen zrát. Kromě geneticko-merkuriálního základu se na tom podílí konstelace Luna/Saturn, která na ose 4./10. dům tvoří i k Uranovi oposici. Uran totiž vyvazuje ze závazků, vytrhává z kořenů, zprošťuje povinností a odpovědnosti. Uran rozvazuje pouta, osvobozuje a má sklon chovat se tak, jako by již dosáhl zralosti. Na psychologické rovině je Uran blízkým příbuzným Věčného chlapce: symbolizují ho postavy rebelanta, protestanta, ateisty a furianta. Konstelaci Saturn/Luna může také ztělesnit stará (Saturn) matka (Luna), tedy bába-babička. Podle povahy aspektů je pak zabarven příslušný mateřský komplex. Může nabývat podoby mudrující (Saturn) matky, nebo chladné poroučející matky-macechy apod. Je-li v aspektech Luna/Saturn (babička) přítomen také Uran (který rád idealizuje), jako je tomu v české pospolitosti, může v ní vzniknout umělecké dílo, které zobrazuje ideální (Uran) babičku (Saturn/Luna). Nepřekvapí tedy, že takové dílo skutečně vzniklo díky B.Němcové a že její Babička je národem milována, ať už je to povinná školní četba či ne. Poznámky
1/ Homérské hymny, Odeon 1959, přel. Otakar Smrčka. |
