Brýle mámení a astrologie - 2. část
(dokončení) *

Rudolf Starý ©

Revue PROSTOR, ročník VIII /č.30, zima  1994. Užito se svolením R. Starého.
Text je určen pro studijní účely.jinde otiskovat bez svolení autora.        

Jak Marx, tak i Freud se narodili ve stejný den, 5. května, takže Slunce v jejich horoskopu je ve znamení Býka (viz obr. 1 a 2).

obr. 1 - KAREL MARX, 5. 5. 1818, 02:00 LMT (01:33 UT), Trevír, DE (06°o39´, 49°n45´), Placidus

Karel Marx
            V horoskopu K. Marxe se Slunce v Býku nachází navíc ve 2. domě, což znamená, že Marx se problematikou hodnot zabýval v oblasti materiálního soukromého vlastnictví a sebehodnoty a obě tato témata učinil závislá na své teorii hodnot. Z ní nakonec vyplynul závěr o nevyhnutelnosti procesu postupného znehodnocování dělníka (teorie zbídačování) a o nutnosti zrušení soukromého vlastnictví. Destruktivní moment Marxova vztahu k moderní civilisaci je patrný zejména z kvadrátu Pluto/Neptun a z konjunkce Pluto/Saturn v 1. domě; Pluto je vládcem 10. domu, je tedy určující při vytváření světonázoru. Marxovo pojetí hodnoty odpovídá úzkému rámci 2. domu a materialismu zemitého znamení Býka (astrologie rozlišuje, jak známo, čtyři základní živly: zemi, vzduch, oheň a vodu). Veškeré materiální hodnoty jsou podle Marxova názoru vytvářeny tělesnou prací dělníka: I. kvadrát horoskopu má výrazně tělesný charakter (zatímco II. kvadrát je duševní, III. duchovní a IV. transcendentní). I hodnota výrobních prostředků je jen sedlinou živé lidské práce, jejím násobkem. Tělesně-materiální horizont Marxova vnímání světa vede tak k přeceňování uvedených komponent a k podceňování ostatních prvků výrobního procesu, jež Marx označuje jako „neproduktivní“. Týká se to především řízení (managementu), obchodu, peněžnictví atd.
            Již z těchto náznaků může být zřejmé, jak vnitřní struktura psýchy, zachycená, resp. zakódovaná do astrologického symbolického jazyka v horoskopu, konstituuje určitý vzor vnímání a hodnocení vnějšího světa. Svět vidíme skrze svou vnitřní psychickou strukturu, jejíž součásti je určitý horizont, v němž se naše poznání pohybuje. Můžeme sice chtít, ale nemůžeme chtít, co chceme, řekl Schopenhauer. Obdobně řečeno, můžeme se vědomě zabývat určitými problémy, které leží v zorném úhlu našeho vnímání, avšak tento zorný úhel je již součástí naší psychické predisposice. Neznamená to, že nejsme schopni vidět i jiné problémy a všímat si jiných oblastí života. Ty se nám však z našeho dominantního zorného úhlu jeví jako méně důležité nebo bezvýznamné. To, k čemu jsme vnitřně disponováni, má pro nás naopak neodolatelnou přitažlivost. Vidíme to, co chceme vidět, přesněji řečeno, co se v nás samých chce vidět ve vnějším světě. Tato příbuznost (afinita), projevující se jako zaujatost až fascinace, signalisuje některý z důležitých bodů našeho vnitřního života, s nímž se dříve či později setkáme, často zdánlivě zcela náhodně, ve svém životě. Máme-li v sobě zabudován komplex „hodnoty“, vlastnictví a užívání života, máme sklon vidět vnější manifestace téhož všude kolem nás, přičemž jakási vnitřní síla (někdejší Sókratův daimón) nás nutí, abychom se tím ve vnějším světě zabývali; ve skutečnosti řešíme – současně a prvotně – svůj vnitřní psychický problém.
 
            V Marxově horoskopu je Slunce v těsné konjunkci s Lunou a se vzestupným Lunárním uzlem. Luna tu značí mimořádnou citlivost vůči dané problematice a skon vztahovat ji (při Ascendentu ve Vodnáři) k mundánní analogii Luny, tj. k lidovým masám. Severní Lunární uzel (v konjunkci s Lunou a Sluncem), který již sám o sobě má sluneční charakter (tzn. charakter vědomě sledovaného programu), ukazuje směr celoživotního směřování a cílevědomé činnosti.
            Vládcem 2. domu je Marx na hrotu 6. domu, což znamená, že uvedená problematika 2. domu se pojednává ve stylu průkopnické (Mars) analytické práce (6. dům), se zaměřením na ekonomickou stránku věci (6. dům).
            Zmíněný Ascendent ve Vodnáři předznamenává uranistické (Uran je vládcem Vodnáře), tj. prométheovské instinktivní založení, hledající uplatnění v procesu osvobozování lidstva ze společenských forem útlaku. (V německých novinách vyšla svého času karikatura zobrazující Marxe jako moderního Prométhea připoutaného k tiskařskému lisu, přičemž orel s výsostnými znaky pruského mocnářství mu klove játra.) Vládce 1. domu (Ascendentu) je tedy Uran, který se nachází v konjunkci s Neptunem v 10. domě. Uran v 10. domě signalisuje neutuchající snahu osvobodit se ze starých společenských struktur (10. dům). Konjunkce s Neptunem (utlačené a zbídačené masy = proletariát) ukazuje, kdo má být předmětem osvobození a zároveň naznačuje i způsob, jakým se tak má stát. Použijeme-li známých Schumpeterových slov, je to „kázání (Neptun = spása v 10. domě, tj. ve společenském měřítku) v rouše analýsy“ (Uran = nové, převratné myšlenky; vládcem 10. domu je Jupiter = filosofické roucho nové společenské utopie).
            Jak však vyplývá z kvadrátu Urana a Saturna, součástí Marxovy psychické struktury byl trvalý nesoulad mezi novou vizí společnosti (Uran) a strukturálním, mocenským a zákonným uspořádáním stávající společnosti. Z aspektace Urana se Saturnem (vyskytující se také v horoskopu Tolstého, Solženicyna a Mao-Ce-Tunga) vznikají zvláštní kombinace prométheovské svobody a saturnských zábran, ústící do jistého druhu „diktátorské svobody“ nebo do „reakčního radikalismu“, jako by dotyčný byl ve spolu se svou vlastní svobodou (R. Tarnas).

---

obr. 12 - SIGMUND FREUD, 5. 5. 1856, 18:30 LMT (17:17 UT), Příbor na Moravě (18°o09´, 49°n38´), Placidus

Sigmund Freud
 
Ve Freudově horoskopu se Slunce v Býku nachází v 7. domě, tzn. v oblasti partnerských vztahů (viz obr. 2). Problematika Býka, která u Marxe setrvala tak říkajíc ve svém domovském prostředí, se tu přenáší do jiné oblasti životní zkušenosti, jinými slovy, odehrává se na jiné scéně „divadla světa“. 7. domu by tak odpovídala zemitá Venuše (přiřazovaná znamení Býka), která tak zaujímá místo patřící původně Venuši ve Vahách (vzdušné znamení). Tento variační přesun má za následek zajímavý posun v nazírání tematiky vztahující se ke znamení Býka. Máme-li tento posun v horizontu vnímání vyjádřit jedním slovem, jde o záměnu erotiky za sexualitu: záměnu (vzdušných) milostných, formálně společenských, estetických vztahů mezi Já a Ty za smyslově tělesný (zemitý), sexuální požitek. Jinak řečeno, partnerské erotické vztahy nabývají v této kombinaci silně smyslový, sexuální a hedonistický charakter. V rámci tematiky příslušející znamení Býka nabývá takto klíčového významu smyslový požitek, resp. schopnost užívat tělo druhého jako objekt a mít z něj požitek. Partner se stává „objektem“ touhy. Erotická touha se mění v sexuální pud. Veškeré vztahy k druhým lidem a ke světu vůbec se stávají především libidinózní záležitostí a životní energie, kterou má člověk k disposici, se z tohoto zorného úhlu jeví jako „sexuální libido“.
            To vysvětluje zvláštní komposici tohoto ústředního Freudova pojmu, který je jen stěží pochopitelný těm, komu je tento úhel pohledu pro odlišné psychické založení cizí. Na jedné straně tento pojem zahrnuje veškeré vztahy vznikající mezi lidmi: kromě pohlavní lásky je to i láska mezi rodiči a dětmi, přátelské vztahy, „obecná láska k lidem, stejně jako oddanost ve vztahu ke konkrétním předmětům i abstraktním idejím“; Freud však pod tento pojem zahrnuje také Platónova Eróta a dokonce i lásku v pojetí apoštola Pavla se známé epištoly Korinthským. Na druhé straně však za jediné skutečné a pravé jádro všech těchto mnohotvárných vztahů mezi lidmi označuje sexualitu: „Jádro toho, co pro nás slovo láska označuje,“ říká Freud, „tvoří přirozeně to, co se obecně nazývá láskou a co bývá opěváno básníky, pohlavní láska s cílem pohlavního spojení.“ Podobně jako Marx zredukoval proces tvorby materiálních hodnot na živou práci dělníka a ostatní formy práce označil za neproduktivní, pokládá Freud za jediný druh pravého vztahu mezi dvěma lidmi (7. dům) libidinósní tělesné spojení (Slunce v Býku), přičemž vše netělesné a nesexuální prohlašuje za méně hodnotné, takzvaně sublimované (tj. přenesené z tělesného I. kvadrantu do duchovního III. kvadrantu erotických, estetických a formálně-společenských lidských vztahů).
            Z astropsychologického hlediska jde tedy v zásadě o zcela přirozenou kombinaci erotiky a sexu (znamení Býka a Venuše, 2. a 7. domu), projevující se především zemitějším zabarvením původně spíše duševních vztahů mezi lidmi (jak to odpovídá charakteru III. duchovního kvadrantu), Jestliže však Freud tento zvláštní, přídavný aspekt absolutizuje, je výsledkem – místo opravdu nové autentické varianty – spíše deformovaný zorný úhel, z něhož se pak svět jeví jako „pansexualizovaný svět“, v němž vše je ovládáno pohlavním pudem, nebo je od svého pravého účelu tzv. odkloněn či odvrácen, čímž vzniká „nelibost“ (nejen „v kultuře“, ale v životě vůbec), rodí se fantasie (která má podle Freuda v podstatě nezdravý, náhražkový charakter) a člověk sám se stává neurotikem.
 
            Veškerá „vyšší“ kultura (umění, filosofie apod.) se v tomto freudovském horizontu jeví jako výtvor zneurotisovaného a zfrustrovaného člověka, který si – prostě a jednoduše řečeno – „nepřišel na své“. Aby však vůbec nějaká kultura vznikla, musí zde vstoupit do hry Freudovo Nadjá se svými zákazy a příkazy. Tím se začarovaný okruh bezútěšného Freudova světa uzavírá. Astrologicky řečeno – uzavírá se jako zabsolutisované a hypostasované znamení Býka nacházející se v 7. domě, tzn. v oblasti vztahů mezi lidmi. Přirozený pohyb zvěrokruhu se v tomto bodě Freudova horoskopu zastavil.
            Je zajímavé, že Freud se dlouho zdráhal uznat agresivitu (Mars) za samostatný pud, přestože právě martovská energie je pro sexuální život nepostradatelná. Stejně tak nemá ve Freudově nauce samostatné místo mateřská láska, která z astrologického hlediska představuje zcela zvláštní druh vztahů mezi lidmi a nelze ji jednoduše zařadit pod celkový pojem sexuálního libida. Tím spíše to pak platí i pro takové lidské citové projevy, jako je pocit všeobjímající sympatie (empatie), soucit s trpícími a pocit blaženosti (Maslowovy „vrcholné zážitky“) atd., náležející v astrologické symbolice do oblasti působnosti planety Neptuna a 12. domu. Všechny tyto a další formy positivních vztahů, vazeb a projevů sympatií shrnul Freud do jednotného pojmu libida, kterému přisoudil v jádru sexuální charakter.
            Rozdíl mezi Venuší v Býku (země, I. kvadrant) a Venuší ve Vahách (vzduch, II. kvadrant) má v řecké mytologii, tvořící základ astrologické symboliky, obdobu v rozlišení Obecné Afrodíty (Afrodíté Pandémos) a Nebeské Afrodíty (Afrodíté Úrania). V platónově dialogu Symposion se tento rozdíl charakterisuje takto: Obecná Venuše (Afrodíta) představuje lásku zahrnující jak lásku k hochům, tak i lásku k ženám, vztahuje se „spíše k tělům než k duším“, navíc se týká lidí „nejméně rozumných“; cílem této lásky je smyslové ukojení. Naproti tomu „druhý Erós“ je synem Nebeské Venuše a svou lásku obrací pouze k mužskému pohlaví (planeta Venuše je vládkyní mužského znamení Vah) a zahrnuje touhu (Erós = personifikovaná touha) po kráse, moudrosti a harmonii – proto se Erós týká také mús a lékařského umění.
            Na oba tyto Eróty jako na dva odlišné druhy lidské touhy je třeba podle lékaře Eryximacha ze zmíněného dialogu brát zřetel jak ve věcech lidských, tak božských a dbát o jejich správnou „směs“ („rozumnou harmonii“). Venuše ve Vahách nepopírá Venuši v Býku, nýbrž zahrnuje ji do sebe a rozvíjí ji dále po linii tělo-duše-duch (I.-III. kvadrant) až do dokonavosti 10. domu a transcendenci 11. a 12. domu (IV. kvadrant).
            Když kněžka Diotima zasvěcuje Sókrata do tajemství erotické kultury, postupuje při svém výkladu tímtéž směrem. Počátek vší erotické touhy je krása těla a smyslový požitek z něj (Venuše v Býku, 2. dům). Následuje poznání, že „krása jevící se na kterémkoli těle jest sestrou krásy na druhém těle“, čili jde o jednu krásu projevující se v mnoha tělech. Odtud je jen krůček k poznání, že „krása v duších je cennější než krása těla“ (Venuše ve Vahách, 7. dům, duchovní III. kvadrant), a k objevu, že krása se může jevit i v činnostech, poznatcích (9. dům), a dokonce i v zákonech (10. dům) – a cesta zasvěcení do krásy (rozpoznání archetypu krásy a touhy po kráse goethovským „duchovním zřením“) končí „obrácením zraku na veliké moře krásna“ (12. dům, Neptun, visio betifica křesťanských mystiků).
            A protože úsilí o dosažení „čisté krásy neporušené příměsky“ nikdy – i přes možné zasvěcení – nekončí, může se uvedený „vývojový okruh“ (jeden okruh individuační zralosti) překročením Ascendentu začít znovu spirálovitě odvíjet od tělesné Venuše Obecné ve 2. domě zvířetníku. Tělesný požitek může oduševněním jen získat, aniž by ztratil cokoli ze své tělesnosti.
            Zvláštním rysem křesťanství oproti antice je, že do erotických vztahů ve znamení Vah a v 7. domě zahrnulo i ženy, kdežto dříve, jak jsme viděli, byly tyto vztahy vyhrazeny pouze lásce k chlapcům. Ženy tak přestaly být pouhými objekty touhy (jimiž v podstatě st ále zůstávají u Freuda, kde je jim dokonce souzeno trpět vědomím, že nejsou jako muži: viz Freudův Penisneid) a staly se rovnocennými spoluhráčkami mužů při vytváření nejvyšších plodů středověké kultury: kurtoasie a trubadúrské poesie (viz J. Ortega y Gasset: O vlivu ženy na dějiny). Křesťanská Agapé – všeobjímající láska (Neptun, 12. dům) – vyrůstá tedy ze stejných tělesných kořenů, není čímsi pouze éterickým či ideálním (sublimovaným, tj. vlastně nepravým, jak by řekl Freud) a i k ní vede náročná cesta zasvěcení. Agapé představuje „vyšší oktávu“ erotické, duševní lásky Venuše ve Vahách a tělesné, smyslné Venuše v Býku: Neptun jako vládce znamení Ryb a 12. domu se ostatně označuje za „vyšší oktávu“ Venuše.
            U Freuda vychází původní impuls ke shrnutí všech rozmanitých forem lidských vztahů i vztahu člověka k okolnímu světu do jednoho jediného pojmu, jakoby jednoho jádra (semene, genu, buňky) pravděpodobně z jeho Ascendentu ve Štíru, který, jak známo, má sklon právě k takovým zabsolutněním, a to násilným a nekompromisním způsobem. U Freuda se Pluto jako vládce Ascendentu nachází na Descendentu, tj. na hrotě 7. domu, tedy na místě, kde se Freudova psychologická nauka formovala. Pluto se na tomto procesu podílel zmíněnou tendencí ke shrnutí či zhuštění celé této obsáhlé a složité problematiky do jednoho jediného pojmu.
            Přitom konjunkce Venuše jako vládkyně 7. domu se vzestupným Lunárním uzlem v 6. domě předznamenává soustředění na „Venušin svět“ jako celoživotní úkol, a to vlasti analýsy a rozlišování zdraví a nemoci (6. dům). Výsledkem je zde však spíše „venerický svět“ bez skutečného rozlišování mnohotvárných vztahů mezi lidmi.
Oposice Ascendentu ve Štíru s vládcem tohoto znamení Plutem na Descendentu vytváří kromě toho horizont, v němž se formovalo Freudovo pojetí smrti, jež je významnou součásti Freudovy psychologie. Smrt, resp. pud k smrti (Thanátos) se v tomto horizontu nahlíží jako oponent pudu k životu (Erótem), ztotožněného v podstatě opět se sexuálním libidem. Tato oposice je absolutní: buď život, nebo smrt. Regenerační schopnost smrti (Pluta) tu zcela chybí: Goethovo „Stirb und werde“ nemá ve Freudově nauce sebemenší místo. Vládne tu jen „smrt ke smrti“ (nikoli novozákonní „smrt k životu“). Saturn v 8. domě jako vládce 3. domu (sebevyjádření) znamená, že se bude hodně hovořit o podsvětí a podvědomí (8. dům), zvláště pak o snech (Měsíc v témže 8. domě prozrazuje mimořádnou citlivost pro tyto podsvětní formy). Svému Výkladu snů dal Freud, jak známo, motto: „Nemohu-li již svrhnout bohy, pohnu alespoň podsvětím.“ Zároveň však Saturn jako by bránil skutečné (tj. alchymistické) proměně v procesu psychicky prožívané smrti (kdy – alchymisticky řečeno – starý král Saturn I. zemře, je spolknut nebo rozčtvrcen, aby uvolnil místo novému králi, Saturnovi II.). Ve známém sporu s Jungem o výklad snů z roku 1909 se Freud domníval, že Jungovy tehdejší sny o smrti znamenají, že Jung si přeje Freudovu faktickou, tj. doslovnou smrt.
            Konjunkce Slunce s Uranem ve znamení Býka a v 7. domě zakládá schopnost rozvíjet převratné, re-voluční myšlenky („Nemohu-li již svrhnout bohy…“) a vyvinout novou metodu analýsy (Venuše jako vládkyně 7. domu v 6. domě) formou zvláštního rozhovoru (7. dům) s pacientem, kdy pacient má pohodlně spočinout na pohovce (tělesné pohodlí patří do tematiky znamení Býka), uvolnit se (Uran) a uvědomit si (Slunce) své dosud nejasné problémy. Postavení Slunce v 7. domě ostatně symbolisuje sebepoznání skr-ze vztahy k druhým lidem. C. G. Jung měl rovněž tuto konstelaci, která, jak se zdá, je pro psychoterapeuty zvlášť příhodná: Poznej druhého, a poznáš sám sebe – objevíš své Já. V případě konjunkce Slunce s Uranem v 7. domě (jako tomu bylo u Freuda) je toto poznání druhého, rovnající se sebepoznání, zároveň možnou cestou vymanění (Uran) z tíživé soběstřednosti (Slunce). Tento uranistický prvek našel svůj výraz v tom, že Freud při analýse pacienta seděl k němu zády čili zvláštním způsobem se od něho odvracel.
            Freud dokázal ztvárnit (5. dům) své originální, leckdy šokující myšlenky a nápady (konjunkce Urana a Slunce) opravdu velkorysým způsobem. Jeho koncepční a fabulační schopnosti byly vskutku mimořádné a souvisely s konjunkcí Jupitera a Neptuna na hrotě 5. domu. Projevovaly se jak vytvářením důmyslných teorií, tak také, zejména v pozdním období, vyprávěním poutavých příběhů, jak o tom svědčí například Freudův esej o Mojžíšovi. Mimochodem, stejnou konjunkci Jupitera a Neptuna najdeme i v horoskopu velkého filmového vypravěče Federica Felliniho.
            Freud byl nadán neobyčejnou tvůrčí fantasií, která však ve zdeformovaném horizontu, v němž Freud vnímal svět, vedla k četným krajně pochybeným výkladům psychických a kulturních jevů.
Zvlášť názorně se tento úhel pohledu, s nímž se Freud nekriticky ztotožnil a který dále nezpracoval, projevil ve Freudových úvahách o významu kultury. Jeho příběhy o pračlověku, který to měl údajně „skutečně lepší“ než moderní člověk, „protože neznal žádné omezení pudů“, by bylo nakonec možné přijmout jako zvlášť barvité hypothésy o vývoji lidské psychiky, kdyby je ovšem různí Marcusové dodnes nebrali smrtelně vážně a kdyby svým materialistickým redukcionismem nebyly v tak příkrém rozporu s duchovním obsahem a celkovým smyslem evropské kultury.
(Horoskopy K. Marxe a S. Freuda: © Michael Roscher, Das Buch der Horoskope, Knaur 1990)

---

* 1. část  - viz zde

Rudolf Starý - texty