Černá Luna - 1. část

ČERNÁ LUNA-LILITA 1. část
© Rudolf Starý

Podobnosti (Astropsychologická hermeneutika),nakl. Sagittarius (c) 2005, str. 69-128
Otištěno se svolením autora ke studijním účelům. Nelze jinde bez souhlasu přetiskovat.

                                                                                Karina (arabská Lilita) ke králi Šalomounovi:
                                                                    „Neproklínej mě, mám přece dvanáct jmen. Kdo je zná
                                                                a obstaví se jimi, k tomu se nepřiblížím. Kdo si je napíše,
                                                                nemusí se ničeho obávat – dá-li vznešený Allah". pozn.1

Černá Luna-Lilita a dobové korespondence

Problematika Černé Luny-Lility je zajímavá již tím, že na ní můžeme sledovat proces zrodu astrologie v tradičním hermetickém smyslu spočívajícím ve významovém zrcadlení archetypu v jevu a jevu v archetypu. Tento druh koincidence, resp. významové korelace nazval Jung, jak známo, synchronicitou, a přestože v tomto pojmu zaznívá slovo „čas“ (dosl. „sou-časovost“), pravý smysl synchronicity lze spatřovat spíše v tvarové koincidenci a v jejím vnitřním významu: trvalejší a cyklicky se opakující pratvar se odráží v konkrétním tvaru významově příbuzného jevu. V perspektivě tohoto zrcadlení se daný jev ukazuje ve svém významu a smyslu.

Tak se může například v cyklickém pohybu planety Pluto znameními zvířetníku odrážet význam, průběh a smysl dění, jaké se v době objevení Pluta odehrávalo na scéně „divadla světa“. K nápadným a významným událostem tohoto dějinného období patřil především zápas o mocenské prosazení totalitních států, totální válka, vyhlášení německého národa za vyvolenou panskou rasu, koncentrační tábory s nucenou prací a vyhlazováním celých národů označených za méněcenné, použití jaderné bomby (zhotovené z plutonia a svržené na Japonsko ovládané sebevražednou „plutonickou“ psychózou) atd. Jakmile přiřadíme zrcadlovým, tj. hermetickým způsobem tento druh jevů k pohybu planety Pluta – což je explikační, resp. výkladový předpoklad jako každé jiné apriori –, můžeme v jeho perspektivě sledovat, jak se daný archetypický faktor, sám o sobě nezjevný (jako je například krystalická mřížka), projevuje v konkrétních analogických jevech, které díky souvztažnosti s ním získávají tvar, uspořádání a význam. Toto hermetické pojetí je v souladu s pozdní Jungovou psychologií a s jeho pojetím psychologie jako „komparativní morfologie psychických obrazů“. pozn.2

         V nepochopení tohoto základního hermetického principu, podle něhož se trvalejší a cyklicky se opakující pratvary (konstelace planet, tvary horoskopu, postavení významných bodů v horoskopu atd.) zrcadlí v proměnlivých tvarech (vlastnostech, způsobech chování, sklonech atd.), lze spatřovat příčinu mnoha nedorozumění spojených s astrologií. Planeta Pluto není ani zdrojem, ani příčinou zmíněných jevů. Představuje pouze jeden z pólů poznávacího systému, který byl podle principů analogie vytvořen za tím účelem, aby umožnil uspořádání a pochopení zmíněných jevů v lidském životě a aby na jeho základě bylo možné předvídat, jak se v budoucnu budou pravděpodobně vyvíjet.
            Podíváme-li se z tohoto hlediska na problematiku Černé Luny-Lility v astrologii, dojdeme k závěru, že v západní civilizaci se v posledních desetiletích začaly množit významné sociální a psychické příznaky, jejichž symbolické znázornění a hlubší pochopení si vynutilo nový dílčí „zrcadlový systém“. V něm připadlo postavení trvalého a cyklicky se opakujícího tvaru znovuobjevenému mytickému obrazu Lility, neboť se jim svými základními rysy, vlastnostmi a významem podobá do té míry, že umožňuje jejich uspořádání ve znameních a domech horoskopu a jejich výklad.
        Těmito aktuálními a významnými jevy jsou na jednom pólu zmíněného explikačního zrcadla některé zvlášť nápadné negativní projevy ženskosti (ať už v ženské nebo mužské psýše), které do značné míry souvisejí s pokračující ženskou emancipací, se zápasem o rovnoprávnost žen a s problematikou tzv. „návratu bohyně“, resp. Velké matky do současné civilizace. Patří sem především nepřátelský postoj k tzv. paternalismu, projevy pomstychtivosti vůči mužům za údajně spáchaná příkoří při rozvoji civilizace, problém tzv. sexuálního obtěžování a protesty proti ničení přírody. S tím úzce souvisí vynalézavost, rafinovanost a krutost, s jakou se ženy ovládané těmito tendencemi chovají ve vztahu k mužům v partnerských vztazích a vůbec ve společenském životě.

         Na místě pravzoru, v němž se odrážejí naznačené jevy, se tedy nachází mytický obraz Lility, jejž současná astrologie dává do spojení s významným bodem horoskopu, jemuž se dostalo označení Černá Luna. pozn.3 Jako nejadekvátnější bod pro určení Černé Luny bylo nakonec zvoleno apogeum dráhy Měsíce kolem Země, tzn. nejvzdálenější bod elipsovitého tvaru jeho dráhy (jeho „apsida“). Tomu odpovídají efemeridy Černé Luny, jak je před nedávnem předložili Dieter Koch a Bernhard Rindgen v knize Lilith und Priapus – die „Schalen“ des Menschen. pozn.4. Kromě knihy autorů D. Kocha a B. Rindgena bylo toto téma dosud zpracovánváno téměř výhradně ženami. Byla to především Joëlle de Gravelaine s průkopnickým dílem Le retour de Lilith (Návrat Lility), pozn.5 dále již zmíněné knihy Hannelore Traugottové Lilith, temná žena v našem nitru a Lilit-setkání s bolestí od Lianelly Livaldi-Launové a kniha Lilith od Kocku von Stuckrad.pozn.6 Výjimku tvoří Claude Weiss, který uveřejnil několik článků na téma Lilita v domech horoskopu. pozn.7
            Je pochopitelné, že při výkladu tak choulostivé a žhavé sociálněpsychologické problematiky se nelze vyhnout předpojatostem plynoucím z rozdílných osobních zkušeností, a dokonce by to ani nebylo žádoucí. Neboť při zpracovávání této látky jde zároveň o to, aby vyšly najevo všechny dosud skryté a potlačované vášně a zaujatosti a aby je bylo možno na základě toho rozpoznat a kriticky zhodnotit. Co je však podle mého názoru nezbytné – a o co se toto pojednání pokouší –, je co nejradikálněji zúžit výchozí předpoklady při práci s touto problematikou. Hlavní důvod spočívá v tom, že obraz Lility je v současné astrologické literatuře přetížen množstvím nejrůznějších projevů negativní ženskosti, často bez patřičné významové souvislosti, a v důsledku toho se stává nepřehledným. Výklad tohoto fenoménu připomíná fantasmagorii, v níž se slévají všechny možné negativní stránky vztahu mezi solární a lunární energií lidské psýchy do nerozlišené směsice, která jen stupňuje zmatek, jež tato tématika vyvolává v lidské mysli. Numinózní charakter Lility způsobuje, že zatímco muži mají sklon se od ní distancovat a pojednávat ji kriticky, ženy – ať už psycholožky nebo astroložky – podléhají pokušení se s ní identifikovat. Proto se v jejich pojednáních o Lilitě hovoří o možnosti znovuzískání hadí síly, o posílení ženského sebevědomí díky Lilitě, o intronizaci ženské bohyně zjednávající rovnoprávnost ve vztahu mezi mužem a ženou atd.
          Tyto a další důvody mě vedly k tomu, že jsem se rozhodl vyjít při pokusu o výklad Lility pouze z několika základních rysů a vlastností, jež se k ní pojí, a všímat si především významů, které se v jejich perspektivě otevírají. V žádném případě nemůže jít o celkový obraz Lility jako fenoménu psychického života současného člověka, ale jen o některé jeho stránky a projevy.

Lilita a civilizační proces: Gilgameš a Enkidu

Vyjdeme-li z Jungova pojetí Animy jako „vztahové funkce“ („Beziehungsfunktion“) mezi Já a nevědomím, můžeme Lilitu pokládat za nejzazší bod tohoto rozpětí. Je to bod, který se nachází na samém pomezí mezi vědomím a kolektivním nevědomím, tj. mezi lidskou civilizací na jedné straně a dosud nezcivilizovanou, nezkultivovanou a neintegrovanou lidskou přirozeností a Přírodou ve smyslu všezahrnující a dosud nenarušené jednoty na straně druhé. Na tomto pomezí končí lidský svět vědomí a civilizace a začíná nekonečná oblast kolektivního nevědomí s její psychickou terra incognita, kterou je třeba teprve objevit, probádat a případně ovládnout a využít pro civilizační účely, resp. integrovat do celku psychického života.

Uroboros

           Průběh civilizačního procesu je hutným a názorným způsobem poprvé vystižen v jednom z nejstarších mýtů, v sumerském mýtu o stromu choluppu. pozn.8 Mýtus vypráví o stromu, který původně rostl na březích Eufratu, dokud jej silný vítr nevyvrátil a nestrhl do řeky. Stromu se ujala bohyně Inanna a zasadila jej do své zahrady. Jak léta plynula, strom rostl do výšky i do šířky a bylo nad síly Inanny strom porazit nebo jej rozetnout. Proto vyzvala svého bratra, statečného Utu, aby strom porazil a zhotovil z něj trůn, na němž by Inanna mohla usednout, a lože, na němž by mohla spočinout. Utu to však odmítl.

             Mezitím si u kořene stromu vystavěl hnízdo
            had, proti němuž jsou kouzla bezmocná,
            v jeho větvích pták Anzu svá mláďata odchovával
            a v jeho kmeni Lilita si obydlí vystavěla.

Tím, kdo se tohoto civilizačního úkolu ujal, byl král města Uruku, hrdina Gilgameš. Na svá bedra si připevnil těžkou zbroj a s bronzovou sekerou v ruce se vydal ke stromu choluppu. Nejprve zabil hada hnízdícího u kořene stromu. Vyplašený pták Anzu popadl svá mláďata a odnesl je daleko do hor. Poté Lilita
                své obydlí rozkotala
                a do pustiny prchla.

Gilgameš strom porazil a z jeho dřeva zhotovil trůn a lože pro bohyni Inannu.
            Mýtus o stromu choluppu lze oprávněně pokládat za základní vzorec jakéhokoli civilizačního úsilí. Je z něj patrné, že toto úsilí se neobejde bez jisté míry násilí – násilí vůči stromu samému i vůči hadovi jako obrazu všeobsáhlé celistvosti přírody (Uroboros), která je tímto činem vždy znovu narušována. Pták Anzu, jehož můžeme pokládat za symbol nekonečných dálek, kam až sahá svět Přírody, odletěl do vzdálených hor. A Lilita jako ztělesnění vzdorující a nepokořené Přírody prchla do méně přístupných krajin. V jejím útěku lze spatřovat strach před Gilgamešovou sekerou a zároveň i protest proti jeho snaze strom choluppu porazit a využít jeho dřeva k řemeslným, resp. průmyslovým účelům, tj. k výrobě předmětů, které bohyně Inanna potřebuje ke svému životu a vládnutí, avšak není schopna si je sama opatřit.
        Není nijak přehnaný příměr, podle něhož prvotní dějovou situací v našem individuálním životě je Uroboros v podobě mateřského vajíčka a Gilgameš v podobě spermie. Gilgameš-spermie je zde v úloze prvotního narušitele nositelem principu individuace (principium individuationis). Naruší původní všeobsáhlou celistvost vajíčka a zahájí proces dělení a rozlišování Jednoho, jež je nyní lidským zárodkem, v jednotlivé části lidského organismu.

Buňka lidského zárodku druhý den po oplodnění

Toto dělení a rozlišování se děje – použijeme-li Platónovu představu z Faidra –, jakoby v průvodu jednotlivých bohů: buňka, z níž se vyvinou ledviny, se jakoby pohybuje v průvodu Venuše, buňka, z níž vznikají játra, v průvodu Jupiterově atd. Zasutá vzpomínka na původní Jedno ve tvaru kulaté buňky, jímž jsme na počátku tělesně i duchovně byli, je zřejmě jádrem věhlasného Platónova rozpomínání (anamnesis), jakož i všech mýtů o stvoření světa – ab Uno –, tj. z jednoho jediného počátku („V jednoho Boha /Stvořitele/ věřiti budeš!“). Jakoby nám tím myšlení čerpající z hlubin rozpomenutí chtělo připomenout, že jestliže jsme se my sami zrodili z Jednoho, pak toto Jedno bylo – analogicky – také na počátku vzniku všeho jsoucího. Všichni pocházíme z Jednoho, a jelikož je každý z nás vědomou individuální osobností, je nemyslitelné, aby prvopočáteční Jedno bylo neosobní a nevědomé. Jsme lidskými bytostmi, tj. existujeme a vyvíjíme se jako jednotlivé obdoby Jednoho již od okamžiku oplodnění.Z mýtu o stromu choluppu je rovněž patrné, že každý civilizační pokrok znamená posunutí hranice, za niž odlétá pták Anzu a prchá divoženka Lilita. Gilgameš jako jeden z prvních představitelů mužského (solárního) hrdiny naruší tuto hranici a posune ji o kus dál. Zároveň je zřejmé, že zatímco pták Anzu zřejmě představuje další možnosti civilizačního vývoje, má protestující část Přírody podobu ženské bytosti. Lilita je označena jako divoženka: je to bytost divoká, nezkrotná a odmítá se podílet na Gilgamešově civilizačním úsilí.
            Je třeba zde ovšem připomenout, že dříve, než se Gilgameš ujme své civilizační role a poražením stromu choluppu zahájí proces, jemuž se od dob evropského novověku říká podrobování a využívání přírody a jejího bohatství, je nucen si nejprve podrobit svou vlastní mužskou přirozenost. Ta se na scéně světa objeví v podobě divého muže zvaného Enkidu. Mocný, silný a všeho znalý Gilgameš je obrazem vědomého, racionálního a volního úsilí o vybudování městské civilizace. Jako král města Uruku je nechá obehnat vysokými hradbami, k jejichž stavbě přinutí všechny mužské obyvatele města.

            On je teď pastýřem Uruku hrazeného,
            on, jejich pastýř – a přece je utlačuje!
              Nepouští Gilgameš dívku k milenci,
              dceru hrdiny, manželku muže udatného.

            Gilgameš je ve svých ctižádostivých plánech zřejmě necitelný a nebere při tom zřetel na životní potřeby a zvyklosti svých poddaných. Obyvatelé Uruku si proto stěžují u mocných bohů, a ti požádají stvořitelku lidí, bohyni Aruru, aby stvořila Enkidua, divého, dosud nezcivilizovaného muže, který je ztělesněním živočišných a pudových vlastností a sklonů. S ním musí Gilgameš změřit své síly. Cílem toho plánu je přiblížit Gilgameše Přírodě a tím ho paradoxně zlidštit.
            Divý muž má tělo porostlé srstí, na hlavě vlasy má jak žena, živí se trávou jako gazely a s divokou zvěří k napajedlu se tlačí. Jeho kultivaci zahájí nevěstka Šamchat, která ho zasvětí do svých rozkoší. V důsledku tohoto prvotního zlidštění se od něho zvířata odvrátí. Když se Enkidu seznámí s vymoženostmi civilizace – především s chlebem a pivem a naučí se jich užívat, odebere se do města Uruku, aby se zde utkal s Gilgamešem. V tomto zápase se má rozhodnout, který z nich dvou bude napříště představovat vůdčí mužský princip (princeps urbium).

            Gilgameš a Enkidu
            se chytli
            a jak zápasníci do sebe se zaklesli.
            Veřeje vyrvali,
            až se stěny třásly.

Gilgameš a Enkidu

            Nakonec Enkidu uzná převahu Gilgameše a stanou se z nich nerozluční přátelé. Enkidu je silný a odvážný, ale je to nyní on, kdo vyslovuje obavy z možných následků Gilgamešových ctižádostivých plánů. Gilgameš hoří touhou přiložit ruce k dílu a něčím se proslavit. Když však dojde k boji, zápasí s ním Enkidu věrně bok po boku. Tak je tomu i při Gilgamešově slavné výpravě do cedrového lesa, v němž vládne mocný a všemi obávaný obr Chumbaba:

            Ruce chci přiložit k dílu a pokácet cedry,
            jméno věčné chci zajistit sobě!
            ...
            Gilgameš svou rukou se sekery chopil,
            a když cedry se kácet jal, i Enkidu se sekery chopil
            a také on cedry kácel.

            Když se objeví rozhněvaný Chumbaba, Gilgameš i Enkidu se na něho společně vrhnou a přemohou ho. A když Chumbaba prosí o milost a slibuje poslušnost Gilgamešovi, radí mu Enkidu, jenž zná lépe než on instinktivní povahu všech živých tvorů, aby mu nevěřil a raději ho zabil.
            Společnými silami přemohou také nebeského býka, jehož na Gilgameše sešlou bohové na přímluvu Ištary, která se cítí pohaněna a pokořena tím, jak se Gilgameš vyjádřil k jejím milostným návrhům. Enkidu by tomuto lákání snad i podlehl, je to však tentokrát Gilgameš, kdo za ně oba nyní promlouvá. Jeho slova lze chápat jako rázné ohrazení proti ženskosti, která by chtěla muže ovládat. Gilgameš odmítá Ištaru s poukazem na neblahý osud, jaký stihl její předešlé milence:

            Kterého milence jsi navěky měla ráda?
            .....
            Tamuzovi, milenci tvého mládí,
            rok co rok určuješ lkaní.
            .....
            Milovala jsi lva, dokonalého silou,
            sedm a sedm jam jsi pro něho vykopala.
            .....
            Milovala jsi Išullana, zahradníka otce svého,
            jenž stále ti přinášel košíčky datlí
            .....
            udeřilas ho a v žábu proměnila
            a samé útrapy dalas mu zakusit.

         Není to odmítnutí ženskosti jako takové, nýbrž odmítnutí ženy, která chce Gilgameše ovládnout nebo ho dokonce „proměnit v žábu“ (nebo jako řecká Kirké ve vepře; nebo jako jedna současná feministka v „prase“). O několik tisíciletí později odmítne ze stejných důvodů jiný hrdina jménem Parsifal Kundry, a to ne snad proto, že Kundry je krásná a svůdná žena, ale proto, že ji vyslal jeho nepřítel Klingsor, aby Kundry Parsifala ovládla a odvedla ho od cíle jeho cesty.

Lilita, Lamaštú a Ištara

Zaměříme-li nyní svou pozornost z důvodů názornosti na znamení horoskopu, v němž se rodí všechny pozdější podoby vzpírající se ženskosti, ocitneme se ve znamení Vah, v němž dochází k setkání slunečního mužského hrdiny s jeho ženským lunárním protějškem. Lunární cyklus, tj. „kosmický tanec“ Slunce a Luny lze podle mého názoru pokládat za základní paradigma vztahů mezi mužským a ženským prvkem kosmické energie. pozn.9
            Adam-Gilgameš všech věků a kultur touží učinit z ženy na této ose horoskopu svou partnerku v sexuálním a rodinném životě i v úsilí o probádání a ovládnutí přírody. Z té části jeho vnitřní ženskosti (Animy) a navenek i ženy-partnerky, která vychází vstříc jeho snahám (neboť při tom uspokojuje i své vlastní touhy a potřeby), se stává Eva, která je ochotna s ním spolupracovat na jeho civilizačních úkolech, stát se jeho partnerkou a spojenkyní a sdílet s ním společný osud. Naproti tomu z té části ženskosti, která se vždy znovu vzpírá, odděluje se a dává najevo neochotu s Adamem spolupracovat a sdílet s ním jeho touhy a společný osud, se stává divoženka-Lilita ve vnitřním i vnějším ohledu. Lilita pociťuje Adamovy nároky jako projev násilí a osobní pohanu. Necítí se v tomto vztahu rovnoprávná, neboť je to Adam, kdo na sebe bere vůdčí úlohu při uskutečňování civilizačních plánů. Lilita mu toto postavení upírá, a proto mu při milostném aktu odmítá „pod-lehnout“. Poloha při milování se tak stává symbolem mocenského zápasu o prvenství mezi mužem a ženou.
            Tento incident mezi Adamem a Evou/Lilitou je zaznamenán v prastarých židovských textech. Vypráví se v nich, že Adam si na chování své partnerky stěžoval u samého Hospodina, a ten vyslal za uprchlou Lilitou tři anděly, kteří ji měli přimět k návratu. Mezitím se na svém útěku Lilita dostala až k Rudému moři, kde se stala ženou Samuelovou čili ženou samého Satana, a rodila mu děti. Přestože andělé jí vyřídili vzkaz od Nejvyššího a vyhrožovali jí, že ji utopí nebo unesou násilím, Lilita se nepoddala. Jako odplata za tuto vzpurnost mělo denně zemřít sto jejích dětí, přičemž ona sama se měla stát hubitelkou novorozených dětí a rodiček. Lilita však údajně slíbila, že pokud bude mít dítě medailónek se jménem některého ze tří andělů, neublíží mu.
            V tomto líčení je zjevný rozpor, na nějž upozornili již mnozí vykladači. Lilitin trest spočívá v tom, že se sama stává „trestem“ pro novorozené děti a jejich rodičky. Zohar se pokouší vysvětlit tento rozpor tvrzením, že existují duše, které Hospodin ponechává v moci zlých démonů, a to proto, že předvídá jejich neblahý osud. Tímto zlým démonem je podle citovaného textu „jeho otrokyně Lilita“, která nechává umírat novorozené děti, aby je Hospodin mohl zachránit tím, že je vezme k sobě. Časná smrt těchto dětí má tedy umožnit spásu jejich duše.
                Rabínský výklad v Zoharu se odvolává na to, že Lilita je chotí Samuela-Satana a jako taková je předurčena plnit v rámci stvoření podobnou úlohu jako Satan jakožto Protivník Stvořitele. Tak jako Jahve svěřil bohabojného Jóba do „péče“ Satana, aby údajně vyzkoušel jeho věrnost (ve své vševědoucnosti musel přece Hospodin vědět, že Jób je skutečně věrný, namítá rozhořčeně Jung ve své Odpovědi Jóbovi), může pověřovat i Lilitu, aby vyzkoušela odvahu a schopnosti Adama a aby zarazila nebo potrestala jeho přehnané ambice nebo příliš agresivní a bezohledné chování. Lze tedy s jistým oprávněním říci, že v postavě Lility se odráží odvrácená, temná tvář starozákonního Jahveho, který je sice souhrnem a zdrojem všeho dobrého (summum bonum), ale jakmile se – novoplatónsky řečeno – vylije jakožto Jedno do hmotného pozemského světa, vše jsoucí se v důsledku samého aktu stvoření nevyhnutelně rozdvojuje, přičemž původní jednotný svět (unus mundus) získává dvojakou podobu: Den se mění v den a noc, Člověk v muže a ženu, původní Dobro v dobro a zlo, jednotný zdroj Života v život a smrt atd. Obě tyto tváře reality jsou pro člověka stejně reálné, protože stejně účinné, a jelikož jeho vlastní přirozenost je rozdvojena na mužskou a ženskou, není v silách jeho rozdvojené mysli vidět původní Dobro jinak než jako protiklad dobra a zla. Stejně tak není schopen spatřovat v reálném zlu, jež ho deptá a ničí, pouhé „umenšení dobra“ (privatio boni). Tak se člověku jakožto podvojné bytosti složené z dobra a zla nakonec rozdvojí i starozákonní Bůh na Jahveho a Satana a posléze na Boha lásky a Ďábla (Krista a Antikrista).
            Nic není dnešní mysli tolik vzdálené jako dichotomie dobra a zla v souvislosti s teologickou problematikou „umenšení dobra“ (privatio boni). Avšak stačí jen zalistovat v některých pasážích Nietzscheho díla nebo Jungova traktátu Odpověď Jóbovi, případně nahlédnout do jeho korespondence s páterem Victorem Whitem,1 aby bylo i dnešnímu čtenáři zřejmé, že jde o zcela zásadní otázku, kterou si člověk odvěků klade a kterou nepřehluší sebevětší nápor pozitivistického nihilismu. Jestliže se na počátku 3. tisíciletí znovu objevila problematika Lility, lze v tom spatřovat doklad toho, že tato vytěsněná otázka se vrací v prastaré archaické podobě z kolektivního nevědomí, a je pochopitelné, že se tak děje v okrajové a „pavědecké“ nauce, jako je astrologie.
            Sledujeme-li démologii nejstarších národů Blízkého a Středního východu, zjistíme, že Lilita (aramejsky Lilitha) je pouze jedním z mnoha jmen pro označení zlého démona, který nebyl vždy pouze ženského rodu, nýbrž vyskytoval se v nejrůznějších podobách a pod nejrůznějšími jmény.
            Jungovský psycholog Siegmund Hurwitz, který věnoval této problematice obsáhlou studii Lilith – die erste Eva (Lilita – první Eva), upozorňuje na dvě odlišné podoby Lility, jak se s nimi setkáváme v babylónských textech. První se vztahuje k prastaré bohyni Lamaštú, druhá k bohyni Ištar. (Z astrologického hlediska by bylo možné vztáhnout první podobu Lility k Luně, druhou k Venuši.)
            Lamaštú neboli Lammea, jak byla také nazývána (do řecké mytologie se dostala pod jménem Lamia), připomíná svými vlastnostmi nejspíše archetyp Zlé matky. Podle S. Hurwitze je možné, že také ve starém Izraeli, podobně jako v Kanaánu, se tomuto božstvu přinášely oběti, přičemž se jí obětovaly novorozené děti. Tento rys Zlé matky si podržela také Lilita, a to i poté, co v židovské mytologii pozbyla božský charakter a stala se jedním z démonů (neboli šedim).
            Vedle Lility jako démona unášejícího a hubícího novorozené děti a jako Zlé matky požírající své děti se později objevuje u této postavy ještě jeden významný rys, který souvisí s babylónskou bohyní Ištarou. Ta byla na celém Blízkém východě uctívána jako bohyně smyslné lásky, rozkoše a svádění. Proto byla považována za ochránkyni nevěstek, především chrámových prostitutek, které jí sloužily. Také Lilitina babylónská předchůdkyně, nazývaná Lilitú, je v jednom textu označena za Ištařinu chrámovou nevěstku. Toto označení, jak poznamenává S. Hurwitz, lze nalézt už ve starších sumerských textech. V nich se uvádí, že Inanna – jež odpovídá babylónské Ištaře –, vyslala svobodnou, krásnou a svůdnou nevěstku Lilitu, aby v ulicích a na polích sváděla muže. Proto byla také Lilita nazývána „rukou Inanny“.
            Podle názoru S. Hurwitze vedla deuteronomická reforma židovského kultu (kolem r. 600 př. Kr.) k vyloučení všech cizích kultů bohů, temných démonů a strašidel včetně Lility. Ti všichni byli vykázáni do pouště, která byla v představách starých Židů symbolem všeho temného, neblahého a nebezpečného (tj. nevědomého, dodává S. Hurwitz). To mělo za následek posílení otcovského a duchovního charakteru starozákonního Hospodina. Ženskost ve svém kladném významu, označovaná jako šekina, přetrvávala pouze v kabalistické tradici. Zde vystupuje šekina jako odpůrkyně zlé ženskosti ztělesněné Lilitou.
            Vezmeme-li za základ démonické ženskosti prastaré mytické obrazy divoženky Lility, Lamaštú a Ištar a zahrneme-li do tohoto souhrnného pojmu ostatní znaky negativní ženskosti, jak se vyskytují v židovskokřesťanské kultuře posledních tisíciletí, můžeme ji z hlediska programového zúžení tohoto pojmu charakterizovat takto:
            Lilita je ta část dosud nenarušené celistvé přirozenosti člověka a Přírody (mytického Urobora), která se vzpírá civilizačním zásahům Adama a odmítá se zapojit do spolupráce s ním. Z jejího pohledu znamenají snahy o kultivaci a využití Přírody násilný akt podrobení, jemuž se vší silou vzpírá. Proto dává najevo svou neposlušnost: chce zůstat svobodná, nezávislá a nedotknutelná. V důsledku toho se stává odštěpenou částí lidské psýchy, tj. odštěpeným dílčím komplexem. Z tohoto hlediska lze za Lilitu po výtce pokládat v astrologii spojení (aspekty) Černé Luny s Uranem symbolizujícím vzpouru, touhu po nezávislosti a odmítání se podrobit. Domicilním znamením Lility je tedy v duchu této logiky znamení Vodnáře.
            Odpor Lility vůči narušení její „uroborické“ suverenity má především charakter protestu proti „narušitelům“ dosavadních hranic mezi civilizací a Přírodou (vědomím a nevědomím), ale zahrnuje také nejrůznější formy obrany a agresivních útoků včetně těch, které zdědila po svých předchůdkyních Lamaštú a Ištar. V současné době k nim lze přiřadit zejména odplatu za všechna příkoří, která Příroda a lidská přirozenost ve své celistvosti utrpěly v průběhu civilizačního a kulturního rozvoje ze strany mužů a takzvaného paternalismu.
            V užším astrologickém smyslu se Lilita vyznačuje třemi charakteristickými vlastnostmi, jež si nyní stručně popíšeme.
                                                                                                                (C) Rudolf Starý, 2005

Poznámky k 1. části

Cit. z knihy Siegmunda Hurwitze Lilith - die erste Eva, Daimon Verlag 1980. - zpět do textu
Viz črtu Astrologie jako srovnávací tvarosloví v této knize. - zpět do textu
Český čtenář může získat prvotní informace o astronomicko-astrologické problematice Černé Luny v knize Lilit- setkání s bolestí od Lianelly Livaldi-Launové (Sagittarius 2000) a v knize Lilith, temná žena v našem nitru od Hannelore Traugottové (Eugenika 2003); viz rovněž článek Lenky Adamové Luna versus Černá Luna/Lilit (Vliv Lility na integrační proces), in: Astrologický sborník 2002, Sagittarius 2002. - zpět do textu
Dieter Koch, Bernhard Rindgen, Lilith und Priapus – die “Schalen” des Menschen /Mit Ephemeriden der neuen interpolierten Lilith und Priapus 1900-2010/ (Verlag der Häretischen Blätter 2000). - zpět do textu
Joëlle de Gravelaine, Le retour de Lilith, L´espace bleu 1985. - zpět do textu
Kocku von Stuckrad, Lilith (Aurum Verlag 1997). - zpět do textu
Claude Weiss, Lilith in den Haüsern des Horoskopen, Astrologie heute č. 43, 44 a 45/1993. - zpět do textu
Mýty staré Mezopotámie, Odeon 1997. - zpět do textu
Astrologický sborník 2002, Sagittarius 2002, zejména výtah z článku E. Neumanna O měsíci a lunárním vědomí s komentářem; rovněž recenze filmu Pianistka. - zpět do textu

Úvod Černá Luna

Neptunica - Psychologická astrologie (astropsychologie) jungovského zaměření

ČERNÁ LUNA-LILITA 1. část© Rudolf Starý

ČERNÁ LUNA-LILITA 1. část
© Rudolf Starý