Černá Luna - 3. část

(c) Rudolf Starý, 2006

ČERNÁ LUNA-LILITA 3. část
© Rudolf Starý

Podobnosti (1) 2005, nakl. Sagittarius (c). Použito se svolením autora.
Pro individuální studijní účely. Bez souhlasu autora nelze jinde přetiskovat !

Třetí část autorovy statě obsahuje kapitolky:
Lilita ve znamení Vah
Lilita ve znamení Panny
Lilita ve znamení Berana
Lilita ve znamení Ryb
Lilita ve znamení Lva
Lilita ve znamení Střelce

Lilita ve znamení Vah

Vrátíme-li se nyní ke znamení Vah (Lilita ve znamení Vah nebo v 7. domě nebo v aspektech na Venuši), zjišťujeme, že právě zde reaguje Lilita velmi citlivě na narušení rovnováhy, k níž předtím sama zavdala příčinu. Týká se to především rovnováhy mezi endogamními a exogamními sklony lidské psýchy. Exogamní manželství jako vztah mezi dvěma příbuzensky vzdálenými lidmi, se ukázal jako podmínka rozvoje civilizace. Vyvinul se z původního endogamního vztahu, který měl do značné míry incestní charakter a zůstal výsadou mytických bohů a heroů a jejich zástupců na zemi (například faraonů). Mezi “příbuzenským libidem” - jak tento přirozený sklon nazval Jung - a potřebou navazovat vztahy ke vzdálenějším příbuzným existuje napětí, které bylo nutno v průběhu rozvoje lidské kultury vždy řešit kompromisem. Jako ideální se ukázal systém označovaný etnografy jako “cross-cousin-marriage”, kdy se manželství uzavírá mezi bratrancem a sestřenicí.

Další vývoj směřoval ovšem k tomu, že v těchto partnerských vztazích stále více převládal exogamní prvek, což mělo za následek, že “příbuzenské libido” trpělo stále větší újmou. Vzniklý deficit nedokázala podle Jungova názoru nahradit ani příslušnost k náboženskému vyznání, ani k politické straně, národu, a tím méně ke státu. Lidská psýcha, říká Jung, si žádá co nejbližší a nejosobnější vztah k druhému člověku. Podle jeho názoru postrádá duše současného člověka právě tento druh endogamního vztahu. To, čeho je v současném světě nejvíce zapotřebí, říká Jung, je duševní, resp. psychický kontakt či vztah (”der seelische Zusammenhang”; angl. překlad: “psychic connection”). pozn.1 Exogamní tendence posilovaná civilizačními úspěchy podporuje vznik masové společnosti, přičemž “exogamní uspořádání se pozvolna blíží stavu jen obtížně zadržovaného chaosu”. pozn.2

                 Vše nasvědčuje tomu, že sama Příroda a lidská přirozenost počítá ve svém vrozeném telos (vnitřním určení) se vznikem individuality; ve vztahu k ní se však projevuje dvojakým způsobem. Na jedné straně ztěžuje (svými “pohádkovými” úkoly) proces oddělení jedince od masy, na druhé protestuje proti přehnaně zdůrazňované exogamnosti, jež je jednou z příčin zmasovění člověka. V této souvislosti se Lilita jeví jako psychický faktor, který se staví na odpor exogamní tendenci. Jejím přirozeným sklonem je proto sklon incestní, jímž může vyvažovat traumaticky narušenou endogamii. Na ose Beran/Váhy může proto Lilita souviset s homosexualitou a lesbismem – pokud ovšem se endogamním požadavkům nevyjde vstříc ve smyslu zmíněného vnitřního, “psychického spojení”.
            Jak jsme uvedli už dříve, ve znamení Vah, v němž dochází k setkání s protějším světem a k navazování partnerských vztahů, se Adam setkává se svou “vnitřní ženou”, která se vždy štěpí na dvě části: jedna část (Eva) je ochotna se s ním sblížit, druhá část (Lilita) odmítá vstoupit do svazku s ním, protože podle jejího přesvědčení Adam porušuje rovnováhu v tom, že ji nutí mu “pod-lehnout” čili neuznává její rovnocennost. Lilita se v tomto ohledu jeví jako instinktivní pojistka proti jednostrannému, převážně předmětnému vztahu k druhým lidem, buberovsky řečeno, proti vztahu Já-Ono a ve prospěch vztahu Já-Ty.
            Svádění Lility k navázání milostného vztahu je v tomto venušinném znamení zvlášť intenzivní. Lilita nejprve probudí v muži, který často nejeví sebemenší zájem o sblížení, milostnou touhu, která jakoby neznala hranic. Muž se však naplnění této touhy nikdy nedočká. Ve chvíli, kdy se přes počáteční rozpaky a obavy k ženě přiblíží a sblíží se s ní, jeho milovaná partnerka se mu náhle odepře, odmítne ho, přestane ho znát a někdy zmizí jednou provždy z jeho života. To je typická “iniciační” situace, jejíž smysl spočívá zřejmě v tom, že má muži vyjevit druhou, odvrácenou stranu ženskosti: žádná žena není nikdy jen láskyplnou matkou nebo milující ženou (pozitivní stránka Luny a Venuše), nýbrž má také svou temnou stránku, a s tou se musí muž seznámit, chce-li znát život v jeho celistvosti. Žádný člověk není pouze dobrý, nýbrž “přinejmenším z jedné poloviny” (jak s oblibou zdůrazňuje Jung) je schopen konat zlo, zrazovat, podvádět a ubližovat. Vědomí slunečního mužského hrdiny tak stojí před problémem, jak se vyrovnat s proměnlivou a zrádnou Lunou a proradnou Venuší; jak se zachovat k ženě, která mu toto “zasvěcení” poskytla tím, že se stala ztělesněním temného psychického faktoru, který označujeme jako Lilitu a který nacházíme v horoskopu pod označením Černá Luna.
            S příběhem tohoto druhu se můžeme setkat například ve známém románu britského spisovatele J. Fowlese Francouzova milenka, který byl rovněž zfilmován (podle upraveného scénáře H. Pinterem). Mladá žena žije (ve stylu Lility ve Vodnáři) v představě, že je výjimečnou bytostí, přičemž její výjimečnost je dána tím, že byla milenkou francouzského důstojníka, který ji opustil a ona je nyní předmětem morálního pohrdání okolního světa. Když si jí všimne mladý vědec, jak stojí, podobná mytické Lorelei, na mořském břehu, okamžitě pro ni zahoří, zruší své zasnoubení a za cenu společenského znemožnění ji následuje. Ona se mu oddá (přitom vyjde najevo, že byla ve skutečnosti pannou), ale druhý den beze stopy zmizí. Nešťastný muž po ní dlouhá léta pátrá, a když ji konečně dostihne, ocitne se v situaci, s níž si ani on, ani autor jeho příběhu nevědí rady. Pro mužskou mysl je totiž tato situace nepochopitelná – přinejmenším do té doby, než se rozplyne přelud, který ji způsobil.
          Lilita ve znamení Vah (nebo v 7. domě nebo v aspektech s Venuší) v horoskopu muže naznačuje možnost, že dotyčný trpí syndromem dona Juana a neustále hledá “tu pravou”, která se vůbec nemusí podobat jeho matce (jak zní obvyklý výklad tohoto lidského typu), ale spíše vysněnému obrazu přítelkyně a milenky, která by naplnila jeho touhu po absolutní lásce a která mu připadá tím přitažlivější, čím je nedostupnější. Úkolem obou aktérů tohoto “psychodramatu” je přijmout lidskou, někdy až příliš lidskou podobu své lásky, a překonat tak neschopnost navázat osobní a opravdový partnerský vztah. Pokud se jim to nezdaří, trestají se navzájem za zklamání, jež si způsobují; nebo za prostopášnost, za porušení manželského slibu a dokonce za vraždu (jako například v Mozartově Donu Giovanimu).

Podobnosti (Astropsychologická hermeneutika),nakl. Sagittarius (c) 2005, str. 69-128
Otištěno se svolením autora ke studijním účelům. Nelze jinde bez souhlasu přetiskovat.

Lilita ve znamení Panny

            Vycházíme-li důsledně z předpokladu, že Lilita představuje kritický bod na pomezí zcivilizované a dosud nezcivilizované Přírody, resp. dosud nenarušené a neintegrované lidské přirozenosti, projevuje se tento bod zvlášť výrazně ve znamení Panny (Lilita ve znamení Panny nebo v 6. domě nebo v aspektech na Merkura jako vládce Panny). Panna reaguje citlivě na to, co narušuje původní nedotčenost a celistvost Přírody, co ji znečišťuje nebo zneucťuje, jedním slovem, co se na ní dopouští tzv. civilizačního násilí.
              Panenská Příroda i jí odpovídající lidská přirozenost je odtažitá, netýkavá a nedůtklivá, a leckdy stačí pouhý zvědavý nebo necudný pohled obyčejného “smrtelníka”, aby se cítila dotčená a uražená, a krutě se s vetřelcem vypořádá. Mýtus o Artemidě a Aktaiónovi je v tomto ohledu velmi výmluvný a nabízí dějovou situaci, jaká je v posledních desetiletích spojována zejména s takzvaným sexuálním obtěžováním.
            Aktaión byl lovec, který rád objevoval dosud neprobádané končiny, a tak se stalo, že jednoho dne překvapil odhalenou Artemidu při koupeli v horské tůni. Bohyně, rozhořčená tak troufalým voajérstvím, proměnila Aktaióna v jelena, a smečka jeho vlastních psů ho rozsápala.
            Když si uvědomíme, že miliony mužských očí dnes a denně sledují ženskou nahotu v nesčetných proměnách a ve všech možných mediálních formách, začneme snad chápat, proč se Příroda a jistá panenská část lidské přirozenosti začíná chovat myticky, tj. podle svého zděděného pravzoru, a proč současné zastánkyně práv této antické bohyně už nejsou schopny ani ochotny rozlišovat mezi mýtem a nesrovnatelně uměřenější a mírnější realitou současné civilizace. Hnutí, jehož cílem je potírání tzv. sexuálního obtěžování, je pravděpodobně nevědomou reakcí rozezlené Artemidy spíše na masové voajérství než na mužskou agresivitu. Tak jsme na jedné straně svědky nestydaté nahoty dávané na odiv tím nejodpudivějším způsobem, na druhé straně až komické útlocitnosti při agresivním odmítání a následném nemilosrdném trestání mužského erotického chování, a to i tehdy, když nepostrádá tradiční zdvořilostní formy.
            Artemis byla, podobně jako jiné bohyně řeckého Pantheonu, věčnou pannou a vyznačovala se vlastnostmi, jimiž se odlišovala od bohyně Démétry, Afrodíty i Athény. Byla to sportovně založená, vysoká, štíhlá, chlapecky vyhlížející a citově střízlivá dívka, která se se svými družkami oddávala hlavně lovu. Z hlediska teofanie byla jedním z aspektů Přírody samé, zejména v její nedotčenosti, svébytnosti, panenské cudnosti a citlivosti vůči jakýmkoli zásahům ze strany člověka. Pro Řeky byla prý Artemis přímo ztělesněním ženské krásy. (Pověstný Paridův soud byl možná až příliš poplatný tehdejší všeobecné “sledovanosti”.)
            S tímto postavením Lility v horoskopu ženy může souviset sklon ztotožnit se s rolí božské Artemidy a trestat muže za každý pokus narušit její panenskou čistotu a nedotknutelnost. Avšak to, co je snad ještě pochopitelné u mladé dívky, se ve středním věku může vyvinout v nepřirozenou nesnášenlivost opačného pohlaví a končit “staropanenstvím”. V horoskopu muže koresponduje Lilita v Panně s touhou po dosud nenarušené přírodě, po čisté dívčí kráse, po neposkvrněnosti těla i mysli, absolutní hygieně, přesnosti a pečlivosti v práci. Rovněž tak po “trvale udržitelném zdraví”. A po věčném panenství, což ovšem může znamenat neplodnost a odmítání mateřství. Také to může souviset s hypochondrií, zvláště v případech, kdy péče o zdraví přeroste v posedlost, a nesmíme zapomenout ani na bulimii, která se vyskytuje u dívek, jež se ztotožňují se štíhlou, sportovně vyhlížející modelkou jménem Artemis.

. . . "Salome s hlavou Jana Křtitele" . . . . . A. Beardsley

Lilita ve znamení Berana

            Přitom je to sama Lilita, která v posledním půlstoletí vystupňovala své obscénní provokace až na samu hranici únosnosti. Stačí zalistovat například takovým časopisem, jako je Flynnův Hustler, aby každý hned nahlédl, kam až může sahat nestydatost a křiklavý nevkus.
            Lilita ve znamení Berana (nebo v 1. domě nebo v aspektech na Marta) se dnes nakrucuje u kovových tyčí v nočních barech, svléká se ve striptýzových klubech a drze na nás shlíží z titulních stránek pornografických časopisů. Sledujeme-li některý rádobyerotický televizní pořad, dojdeme k závěru, že i kdyby zde vystupovala sama božská Venuše, ocitla by se rázem pod nadvládou Lility. Všechny předváděné obscénnosti a lascívnosti mají sloužit tomu, aby muže eroticky vzrušily a nalákaly ho vidinou netušených rozkoší. Je pochopitelné, že se potom stává snadnou kořistí Lility. A když k tomu nedojde po dobrém, dokáže Lilita muže vyprovokovat například k tomu, aby se na ní dopustil fyzického násilí (Lilita/Mars v aktivním i pasivním smyslu). Tím ovšem může spáchat trestný čin, který ho připraví o kariéru a zničí ho lidsky i společensky.
            Příběh ženy, která se dostane plně do područí Lility, jsme mohli nedávno sledovat v pozoruhodném dvoudílném britském televizním filmu Nevinný. Ve filmu řeší advokátka v roli žalobkyně nejprve případ znásilnění ženy, která si podle slov advokátky na sebe vzala “kurví sukni”, a to s jasným úmyslem svést svého bývalého manžela, aby na něho vzápětí podala trestní oznámení za znásilnění. Rozvedená advokátka se pak sama ocitne v podobné situaci a zachová se stejným způsobem. Její jinak šťastně ženatý kolega se jí po jednom večírku vyzná ze svých sympatií a pomiluje se s ní, a zatímco on jí druhý den pošle kytici růží jako výraz vděčnosti za minulou noc, ona na něho podá trestní oznámení za znásilnění.
            V tomto filmu, který svou otevřeností a drastičností překonává i známé Bergmanovy Scény z manželského života, se kromě manželské nevěry, dlouho zrajícího přátelství ústícího do milostných projevů, lítosti nad morálním pokleskem a ostatními náležitostmi, jaké mají příběhy tohoto druhu, objevuje nový prvek, který je stejně šokující jako trvale zneklidňující. Hrdince tohoto filmu jde nejen o to, aby svedla svého dlouholetého přítele, jenž byl jejím věrným ctitelem, ale navíc o to, aby zničila jeho kariéru, rozvrátila mu rodinu a zničila i jeho samého. Tento dramatický posun od Bergmanova filmu ze 70. let minulého století je významný právě z hlediska Lility jako nového fenoménu ovlivňujícího současné vztahy mezi manžely, přáteli i kolegy v zaměstnání.
            V době dona Josého nebyla Carmen v roli Lility ještě zdaleka tak agresivní a promyšleně mstivá. Byla prostě svobodná a divoká ve svých milostných vášních, a tak se mohla jednu chvíli bavit tím, že vyprovokuje délesloužícího seržanta dona Josého, aby ho dostala pod svou čarovnou moc. Ten v náhlé obluzenosti opustí svou posádku, poruší všechny možné předpisy a jako noční můra se vydává za svým světlem. To ovšem zakrátko velice potemní, a z Carmen, oné kouzelné a neodolatelně sladké ženy, je najednou divoká kočka, která jde znovu za svou touhou: “Je ne t´aime pas! Laisse moi passer!” - už tě nemiluju, nech mě jít! Don José odmítá pochopit, že takto se chová nezkrotná Příroda i jistá část dosud nezkrocené lidské přirozenosti – bez níž by lidská svoboda nebyla možná. Odmítá pochopit, že je to jeho vlastní přirozenost, kterou tak dlouho nechával uvězněnou v upjaté vojenské uniformě a že jeho něžná a poslušná snoubenka Michaella je jen jednou, světlou částí jeho niterné ženskosti (Animy). A ta se nyní chce projevit po svém! Don José propadne panice a obává se, že když ztratí Carmen, ztratí kus sama sebe. Proto mu zdánlivě nezbývá, než ji zabít. V důsledku toho však ztratí nejen Carmen, ale i Michaellu a svou svobodu.
            Opačná situace vzniká, když žena s tímto postavením Černé Luny chce v milostném vztahu udávat tón a prosazuje se zcela svévolným způsobem i v majetnickém ohledu. Nedovede si například představit, že by partner, jehož přízeň si chce zachovat, vztah přerušil a “opustil ji”. A pokud to partner udělá, je nucen čelit rozzuřené fúrii, která by ho raději viděla mrtvého, než aby ho “propustila”.
            Princezna Salome ze známého biblického příběhu touží po lásce proroka Jana Křtitele, ten však její vášeň neopětuje. Je to duchovní člověk, jehož poslání je na hony vzdáleno tomu, po čem touží Salome. Salome však není zvyklá, aby jí někdo odporoval. “Dosáhnu vždycky toho, po čem toužím,” říká “Salome” v americkém filmu Osudová posedlost. A je připravena deptat svého vyvoleného tak dlouho, dokud se jí nepoddá. Princezna Salome si nakonec ve své “osudové posedlosti” nechá přinést na míse uťatou hlavu svého miláčka, který se takto už nemůže bránit jejím vášnivým polibkům.
            Postavení Lility v Beranu v horoskopu muže naznačuje, že dotyčného pravděpodobně přitahují (nebo stejnou měrou odpuzují a lekají) ženy, které jsou ve vztahu k mužům aktivní, vyzývavé až provokující. Muž touží po tom, aby ve vztahu s nimi osvědčil svou virilitu a fyzickou mužskou převahu, pokud nedá z obavy před příliš agresivní ženskostí přednost homosexuálnímu vztahu. Vztah k ženám tohoto typu je zřejmě jedním z důvodů pověstného “strachu před kastrací”. Ženy tohoto typu se někdy označují jako “falické ženy”, Amazonky nebo mužatky, ale mohou to být také ženy, jejichž snem je poddat se “opravdovému” muži, takovému, jakého lze spatřit pouze na obálkách “románů pro ženy”. Všichni ostatní muži v jejích očích “propadnou hlavou”.

"Siréna", M. Klinger (výřez)

Lilita ve znamení Ryb

            Rozporem mezi endogamním a exogamním sklonem duše, o němž jsme se zmínili v souvislosti se znamením Vah, trpěl rovněž Princ z Kvapilovy a Dvořákovy Rusalky. Všechny druhy mořských a říčních víl lze pokládat ze ztělesnění Lility ve znamení Ryb (nebo ve 12. nebo v aspektech na Neptuna). Princ se ve svém milostném životě pohyboval mezi oběma krajnostmi: na jednom konci byla světaznalá a kultivovaná Cizí kněžna, s níž se Princ nakonec hodlá oženit, na druhém bytost, která je napůl rybí, napůl lidská, zcela neznalá lidského světa, navíc němá (němotou musela čarodějnici zaplatit za svou touhu stát se člověkem) a v milostném ohledu zcela chladná. Cizí kněžna je Princi paradoxně bližší (v lidském ohledu) než Rusalka - ta cizí bytost z lesní tůně, která ztělesňuje jeho vnitřní (“incestní”) ženskost. Proto se tak mnohý Princ vrhá do náruče Cizí kněžny v hrůze před svou vlastní niternou Rusalkou. Bez setkání s ní se však nikdy nezcelí, ani si nevytvoří vztah k hlubinným zdrojům života i smrti.

            Rusalka je Princovou vidinou, o níž si není jist, zda je skutečná nebo je to jen jeho představa:

            Vidino divná, přesladká,
             jsi-li ty člověk nebo pohádka?

            Je jí však neodolatelně přitahován a v milostném okouzlení (vskutku neptunickém) si ji odvádí na zámek. Neptun sám – ve zlidštěné podobě Vodníka z českých pohádek – se však k Rusalčinu dobrodružství staví od počátku skepticky:

             Dokud rodná kolébá tě vlna,
             nechtěj duši, ta je hříchu plna.

            Ví, že přejít, byť s pomocí čarodějnice, z mytického a pohádkového světa rovnou do světa lidí s jejich dobrou i zlou duší je nesmírně riskantní, a to proto, že to závisí na jedné nesplnitelné podmínce: Princ by musel Rusalku milovat bez ohledu na její nedostatky a vady, a toho není rozdvojená lidská duše schopna. Princ je Rusalkou nevyhnutelně zklamán: Rusalka je němá, neumí vyjádřit své city ani myšlenky a jako milenka je frigidní.

            Princ (na smrt vyděšen):
            Mrazí mne tvoje ramena,
            ty bílá kráso studená!

Rusalka si začíná uvědomovat svůj tragický osud. O Cizí kněžně říká:

            Jí hoří v očích vášně síla,
             té lidské vášně prokleté,
             mne voda chladná porodila
             a nemám, nemám vášně té.

             A o sobě samé:

             Ženou ni vílou nemohu být,
             nemohu zemřít, nemohu žít!

            Princ se proto o to víc upíná k Cizí kněžně. Ta však vycítí, že Princ stále ještě miluje Rusalku a je rozpolcen mezi dvěma krajními podobami své představy Ženy (Animy), a (“s divým smíchem”, jak se praví v libretu) ho vybízí:

             V hlubinu pekla bezejmennou
             pospěš si za svou vyvolenou!

            Princova neuhasitelná touha po nesplnitelné vidině lásky ho nakonec znovu přivádí do náručí Rusalky. Ta se mu však nyní stává smrtící. Vodní víla, jakkoli se zdráháním, se mstí na Princi jménem zavržené a pohaněné Přírody. Křehká a téměř netělesná Rusalka se ukáže stejně krutá jako její mytická sestra z protějšího znamení zvířetníku, panenská Artemis:

             Láska má zmrazí všechen cit –
             musím tě v lednou náruč vzít,
             musím tě, musím zahubit.

            Není přehnané tvrzení, že každý Princ je zaklet mezi těmito dvěma protikladnými podobami ženskosti – mezi Cizí kněžnu a Rusalku (mezi endogamní a exogamní stránkou své Animy). Chce-li si vytvořit vztah mezi svým vědomím a nevědomím (Jungovu “vztahovou funkci”), a tím zároveň i mezi civilizovanou a kultivovanou podobou ženskostí (Evou) a její napůl přírodní a nezkrotnou sestrou (Lilitou), nezbývá mu, než prodělat toto “zasvěcení” v krajině mezi Lunou (“Měsíčkem na nebi vysokém”) a Černou Lunou v temných “vodních” hlubinách své přirozenosti. Přitom však má odolat neodolatelnému kouzlu své “pohádkové vidiny”, nezahynout v “ledném náručí” Lility a pokusit se udržet vědomé spojení mezi oběma póly. To se ovšem nemůže obejít bez bolestných zranění, rozpoznání a přiznání svých slabostí, a stěží se při tom Princ vyhne morálnímu provinění.
            Princ v Rusalce toto zasvěcení nezvládne. Jeho touha po Rusalce se znovu rozhoří stejnou silou, jakou ji předtím neuváženě a krutě zavrhl. Vrací se k tůni, kde ji poprvé spatřil a znovu se s ní setká, tentokrát je to však setkání se zlým démonem, v něhož se Rusalka mezitím proměnila. Rusalka varuje Prince:

            Tys hledal vášeň, vím to, vím,
            již já jsem neměla –
            a teď-li tě políbím,
            jsi ztracen docela.

            Princ však na toto varování nedbá, zcela se poddává své bezmezné touze a hyne v jejím náručí:

            Všechno chci ti, všechno chci ti dát –
            líbej mne, líbej, tisíckrát!
            Nechci se vrátit, zemru rád,
            líbej mne, líbej, mír mi přej,
             nemyslím, nemyslím na návrat!

            V horoskopu muže koresponduje toto postavení Lility s touhou pohybovat se prostřednictvím představivosti, snění, meditace a vciťování po vertikále lidského prožitku. Čím hlouběji se noří jeho vědomí do temnoty nevědomí, tím sladší obluzení zažívá. Touží se dostat až na sám práh ráje. Intuitivně cítí, že tajemství osvícení je skryto v chaotických hlubinách nevědomí, jimž ovšem nesmí nikdy zcela podlehnout. Ženy s tímto postavením se mohou stát ztělesněním těchto chaotických hloubek a přitom samy toužit po Princi, který je z nich vysvobodí svou věrnou láskou. To se může zdařit, pokud ho ovšem za jeho přelétavost nepotrestají tím, že ho stáhnou do hlubin jeho vlastní duše.

Podobnosti (Astropsychologická hermeneutika),nakl. Sagittarius (c) 2005, str. 69-128
Otištěno se svolením autora ke studijním účelům. Nelze jinde bez souhlasu přetiskovat.

Lilita ve znamení Lva

            Jiným příkladem hrdiny, který neunesl tíhu zasvěcení, je starozákonní Samson, nazývaný v Bibli soudcem-vysvoboditelem Izraelských a od svého narození také nazírem-zasvěceným. Samson je od Hospodina nadán nadlidskou silou a jeho posláním je stát sám samojediný v boji proti přesile Pelištejců, nepřátelů svého lidu (Lilita ve Lvu nebo v 5. domě nebo v aspektech se Sluncem).
             Samson odmítá vzít si za ženu některou z “dcer svých bratří”; je mu souzeno proniknout do samého středu pelištejské pospolitosti prostřednictvím ženy z jejich rodu, která ho upoutala svou krásou (čili po exogamní linii). Samson je nadán vskutku lví silou. Když se svými rodiči sestupuje do města, aby tam jeho otec požádal o nevěstu, přepadne ho ve vinicích mladý lev. Samsona “se zmocní duch Hospodinův” a roztrhne lva holýma rukama jako kůzle. Na svatební hostině položí Pelištejským hádanku – která má patrně doložit jeho převahu -, ti ji ovšem nejsou schopni rozluštit. Odpověď na hádanku z něj vymámí jeho novomanželka, která ji prozradí svým lidem. Když to Samson zjistí, vtrhne s neslýchanou odvahou do města Aškalón a pobije tam třicet mužů. Dále se dovídáme, že Samson pobije oslí čelistí tisíc (bibl. velký počet) Pelištejských poté, co jim ho jeho vlastní lidé v poutech vydají.
             Samson je jako hrdina pokládán za předobraz budoucího krále Davida. Vítězí nad Pelištejskými až do chvíle, kdy se zamiluje do krásné Pelištejky jménem Delíla. Ta z něj natřikrát vymámí pláčem a výčitkami tajemství jeho síly. Uspí ho “mezi svými koleny” a ve spánku mu nechá ostříhat jeho bujné vlasy, v nichž spočívá jeho nezkrotná lví síla. Samson je zajat, trýzněn a vydán na posměch. Když mu vlasy dorostou a síla se mu vrátí, strhne při jedné slavnosti sloupy podpírající hodovní síň a zahyne spolu s mnoha přítomnými Pelištejci.
              Lilita ve Lvu nebo v 5. domě nebo v aspektech se Sluncem se zaměřuje na všechny projevy sluneční mužské energie, ať už se týkají osamocených hrdinů, vládců pospolitostí nebo vůbec mužů v jejich tvůrčí, organizační a podnikatelské činnosti, při nichž uplatňují svou odvahu, hravost a vůdčí schopnosti. Lilita proti nim zasahuje v okamžiku, kdy získá dojem, že překračují jisté únosné meze: příliš si troufají, počínají si agresivně, bezohledně a suverenně, jako by byli nezranitelní a mohli si vše dovolit. Aby je zastavila a ztrestala, nasadí Lilita všechny nástroje počínaje svými vnadami a konče rafinovanou lstí a zradou. Její nepřátelství se však neobrací jen proti mužům, ale také proti ženám, které mužům rodí “jejich” děti. S tím souvisí výskyt potratů, úmrtí novorozenců a velmi často také nejisté otcovství dítěte. Do této kategorie spadají “děti” v nejširším slova smyslu, tj. všechna umělecká, vědecká nebo jiná díla a výsledky podnikatelské a organizační činnosti, zvláště ocitají-li se svou odvážností a novátorstvím na hranici toho, co se běžně pokládá za přípustné a přijatelné. Obstát v iniciační zkoušce s Lilitou v této oblasti lidské činnosti předpokládá nejen odvahu, ale i věrnost svému poslání (svému vnitřnímu určení) v situaci provázené osamělostí a zneuznáním.
            Lilita ve Lvu se v horoskopu muže projevuje například tím, že dotyčný touží po ženě, která ho fascinuje svými “královskými” způsoby, vznešeným nebo tajuplným původem. Přitom se však nesmí za žádnou cenu stát jejím “poddaným”. Muž chce, aby vše, co dělá nebo tvoří, bylo oslnivé a on se stal “hrdinou své doby”, svého oboru a své země, a touží být za to obdivován nebo alespoň uznán Lilitou. Jeho meta je tou nejzazší metou, jeho styl chce být tím nejskvělejším stylem. Když této mety nedosáhne - o což se už Lilita postará -, může se zhroutit nebo propadnout sebevražedným náladám.
            Ženy s Lilitou ve Lvu se cítí jako “zneuznané královny” nebo jako “princezničky bez trůnu”, a proto musí udělat vše pro to, aby tento trůn uzmuly mužům nebo aby jim zabránily naň usednout. Nic je tolik nedráždí jako právě mužská sluneční energie a lesk obklopující jejich výtvory a výkony. Proto je cílem těchto žen “zpochybnělé otcovství”, tj.znevážení tvůrčích projevů muže, jeho síly a “plodnosti”.
            Někdy se Lilita ve Lvu (nebo v 5. domě nebo v aspektech na Slunce) chová jako královna v nějaké vzdálené a tajuplné zemi, jako jí byla například Itinea, vládkyně bájné Atlantidy. Ta k sobě lákala muže svou krásou, inteligencí a vášnivostí, a když podlehli jejímu kouzlu, hrozilo jim, že se navždy stanou – jako zkamenělé sochy – její vítěznou trofejí.
            Příběh královny ze Sáby a krále Šalamouna se odehrává na ose 11. a 5. domu. O královně ze Sáby se říká, že měla – jak je nucen dosvědčit i každý nositel podvazkového řádu - chlupaté nohy, což je jasný příznak jejího spojení se spodním, zvířecím světem. Královna klade Šalamounovi otázky, které on, podobně jako princ Kalaf z příběhu o princezně Turandot, dokáže díky své moudrosti zodpovědět. Královna sice nezahubí dítě, které zplodila s Šalamounem, nicméně se dlouho zdráhá přiznat svému dospívajícímu synovi Šalamounovo otcovství: “Já jsem tvá matka i tvůj otec,” odpoví mu, když se syn ptá, kdo je jeho otcem. Nakonec ho přece jen vypraví do Šalamounovy země, aby mohl poznat svého otce, a žádá ho, aby se co nejrychleji vrátil a ujal se vlády v zemi. V této, nepochybně pozdější rabínské verzi, se uskutečnila zřejmě jedna z prvních proměn Lility v Evu, i když se to neobešlo bez jistého zdráhání.

Lilita ve znamení Střelce

            Dalším znamením zvířetníku, v němž se odráží povaha Lility jako nejzazšího bodu, kam až může dospět lidská snaha, tentokrát po poznání a moudrosti, je znamení Střelce (Lilita ve Střelci nebo v 9. domě nebo v aspektech s Jupiterem). V něm se odehrává jeden z nejznámějších příběhů věčného lidského údělu, který začíná tím, že Lilita v podobě hada přemluví Evu, aby spolu s Adamem pojedli jablko ze Stromu poznání, a končí vyhnáním z ráje.
            Od okamžiku, kdy se Iša, původní ženskost, rozštěpila na dvě protikladné části - Evu a Lilitu, se nepřátelství Lility obrací nejen proti mužům, ale také proti Evě. Lilita nenávidí Evu za to, že je údajně ochotna se nechat muži zotročovat, zneužívat a znásilňovat. V duši každého člověka se tak odehrává prastarý zápas mezi těmito dvěma dílčími částmi lidské přirozenosti, a je otázka, zda tento vnitřní rozštěp je obtížněji zvládnutelný pro muže, nebo pro ženu. Neboť žena se zde ocitá v trvalém pokušení spojit se se svou odvěkou sestrou v jejím zápase s mužem a posloužit jí – vědomě či nevědomě – v jejích záměrech. Pokušení, jež Lilita chystá pro muže, se často dějí prostřednictvím Evy a s její pomocí.
            Muž se tak ocitá v situaci, kdy musí rozhodnout, která z obou podob ženskosti se vztahuje k Evě a která k Lilitě. Pokud Eva není ochotna s Lilitou spolupracovat a snaží se naopak chránit svého partnera před jejím vlivem, obrací se vražedná nenávist Lility nejprve proti ní. Ve filmu Basic Instinct (viz Černá Luna/Lilita ve Štíru) je tato situace dovedena do krajnosti: Lilitě se podaří zmást detektiva, jenž po ní pátrá, natolik, že ten zastřelí Evu, v domnění, že je to Lilita.

Touha po absolutnu, jež je jedním z hlavních sklonů Lility jako odštěpeného psychického faktoru, se ve znamení Střelce a v 9. domě projevuje jako touha po poznání, jaké bylo dosud vyhrazeno pouze bohům. Had/Lilita přesvědčí Evu, že to tak nemusí zůstat navždy a že stačí pojíst jablko ze Stromu poznání, aby ona i Adam byli obdařeni stejnou vševědoucností jako sám Stvořitel. Pokušení je to opravdu lákavé: Nejenže nezemřete, říká Lilita Evě, ale “v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé”. A tak přesto, že Hospodin výslovně zakázal jíst ovoce z tohoto stromu, Eva zákaz poruší a svede k tomuto přestupku i Adama. pozn.3

. . . .Adam a Eva s Lilitou u Stromu poznání, . . . ilustrace v rukopisu z 15. století

Přestoupení zákazu a překročení přípustných mezí (transgrese) je podle J. de Gravelain jedním z hlavních znaků Lility. V roli hada v ráji je Lilita velkou pokušitelkou a láká člověka vidinou narůstajícího vědění a zároveň i větší moci nad okolním světem. Každý pokrok v poznání je provázen narušením dosavadních hranic, a jen za tuto cenu je poznání vůbec možné. Výsledkem je náhlé prozření (Adam a Eva si uvědomili, že jsou “nazí”), za něž je ovšem nutno zaplatit jistou cenu. Člověk dosud žil v souladu s Přírodou i Prozřetelností, avšak nyní je tento stav narušen a on je nucen se přizpůsobit nově vzniklé situaci a stanovit si strategii návratu a obnovy původní situace, v níž mezi ním a Přírodou panuje soulad.

. . . . . . . . . . Bronzový štít s Gorgonou, . . . . . . . . . . . . . Olympie, 6. stol. př. Kr.

V antické mytologii se s podobným příběhem setkáme v příběhu o Perseovi, který se vydá na Západ, do krajiny “skalních růží”, kde se podle Řeků nacházel nejzazší kout tehdy známého světa, aby tam získal hlavu jediné smrtelné Gorgony – Medúsy. Nejzazší realita byla podle názoru Řeků natolik ošklivá, že ji pokládali za “nepředstavitelnou”. Při pohledu na ni člověk zkameněl hrůzou. Uťatá hlava Medúsy je dokonalým symbolem Lility jakožto mezní bytosti na cestě za poznáním. A znovu se tu opakuje prvek násilí, jehož se dopouští hrdina na jedné části Přírody a lidské přirozenosti (dvě zbývající Gorgony jsou nesmrtelné a pronásledují Persea), jak jsme se s ním setkali již v příběhu o Gilgamešovi: ten zabije hada přebýv-ajícího v kořenech stromu Choluppu, přičemž Lilita prchá a pták Enzu odlétá.
Při výkladu horoskopu se s Lilitou ve Střelci, v 9. domě a v aspektech s Jupiterem setkáme s takovými jevy, jako je nedokončené vysokoškolské studium, neuznaná doktorská práce, neuskutečněné plány při vysněné cestě do cizích krajin, neschopnost vytvořit si smysluplný světový názor, trýznivý pocit, že život je jinde apod. Na druhé straně všechny odvážné výpravy do neznámých končin Země a nové objevy ve vědě a filosofii svědčí o tom, že jejich původci se dokázali vyrovnat s mezními situacemi, do nichž se na svých výpravách za poznáním dostali. Ženy ztotožňující se s Lilitou ve svém horoskopu se zde dostávají do role těch, které k těmto cestám vyzývají a zároveň je dokážou zhatit. (C) Rudolf Starý, 2005

Poznámky ke třetí části:

C. G. Jung, Psychologie der Übertragung, GW 16. - zpět do textu
Tamtéž. - zpět do textu
Viz R. Starý, Vyhnání z ráje, in: Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie, Sagittarius 2002. - zpět do textu

Neptunica - Psychologická astrologie (astropsychologie) jungovského zaměření

ČERNÁ LUNA-LILITA 3. část© Rudolf Starý

ČERNÁ LUNA-LILITA 3. část
© Rudolf Starý