Neptunica - Psychologická astrologie (astropsychologie) jungovského zaměření

Úvod Černá Luna

ČERNÁ LUNA-LILITA    -    2. část
© Rudolf Starý

                                   Podobnosti (Astropsychologická hermeneutika),nakl. Sagittarius (c) 2005, str. 69-128
Otištěno se svolením autora ke studijním účelům. Nelze jinde bez souhlasu přetiskovat.
Lilita jako výzva k překročení dosavadních mezí

            Lilita nejprve upoutá Adamovu pozornost a vyruší ho z jeho navyklého způsobu života. Provokuje ho a svádí ho k tomu, aby překročil hranice známého světa a vydal se do končin, kam dosud lidská noha nevkročila nebo odkud se dosud nikdo nevrátil. V této perspektivě se Lilita jeví jako výzva k dosažení nejzazší mety, případně k získání něčeho nadevše cenného, co je hodno největšího úsilí. To, co je lidské, zde naráží na hranici toho, co je zvířecí (instinktivní), avšak zároveň i božské (duchovní).
            V tomto smyslu představuje Lilita výzvu k sebepřekročení, k překročení každodenních nebo povolených mezí toho, co člověk dělá, což může vyústit v navázání vztahu k tomu, co transcenduje jáské rozměry lidské existence. Postavení Lility v domech horoskopu naznačuje oblast zkušenosti, v níž k tomuto svádění dochází a v níž má dojít k pokusu o překročení dosavadních hranic (“k transgresi”, jak zdůrazňuje J. de Gravelaine v cit. knize). Zvlášť názorně se to ukazuje v oblasti 12. domu, skrze nějž prochází “Jákobův žebřík”, resp. vertikála spojující nejhlubší a nejvyšší bod kolektivního nevědomí. Vystupovat a sestupovat byť jen o několik příček po Jákobově žebříku patří k nejobtížnějším úkolům, jak o tom svědčí alchymická a mystická literatura. Lilitino svádění je vždy spojeno s určitou obětí, případně se “šťastnou vinou”, bez níž nelze pokračovat v úsilí o dosažení individuačního cíle.
            K náročným požadavkům souvisejícím s lilitovskou výzvou ve 12. domě horoskopu lze řadit odloučený, “klášterní” způsob života na okraji společnosti (“daleko od hlučícího davu”, někdy dokonce “na smetišti dějin”). Nesprávně provedená “transgrese” může souviset s překročením zákona a vyústit v nucené odloučení v nápravném zařízení. Stejně tak nesprávná “transgrese” běžného způsobu vnímání a uvažování může skončit v ústavu pro duševně nemocné nebo v zařízeních pro odvykání drogové závislosti.
            Součástí lilitovské výzvy k “transgresi” v 11. domě je téma zrady přátel a téma pýchy plynoucí z pocitu výjimečnosti. Přátele zradím buď já sám, nebo oni zradí mě. Nebo vyjdu vstříc této hrozící zradě tím, že se poskytnu svým přátelům a nabídnu jim své služby, aniž žádám odměnu nebo projevy vděčnosti. Pýcha výjimečnosti je kompenzací mé vlastní bezvýznamnosti, kterou chci skrýt před zraky světa. Podmínka spočívá v tomto případě v tom, že se své bezvýznamnosti ujmu. Pak teprve objevím, že je Někdo, kdo je větší než já.
            V 10. domě je tímto tématem neukojitelná ctižádost ignorující platné zákony, předpisy a zvyklosti. Obětí je zde vlastní zanedbávaná rodina. Podmínkou je přijetí “zákona” nejen ve smyslu “nálezků lidských”, jimž se lze vyhnout nebo je překroutit, nýbrž ve smyslu biblického: “zákon /Hospodinův/ jest uprostřed vnitřností mých” (Ž 40,9).
             Podobně se tato výzva Lility k “transgresi” tematizuje i v ostatních domech horoskopu.           
            V této souvislosti se také ukazuje, že objevení se Lility v současné psychologické astrologii koresponduje pravděpodobně se sklony dnešního novopohanského člověka překračovat stále svévolněji meze, které předcházející kultury pevně ustanovily jako meze mezi lidským a božským a mezi všedním a posvátným. V duchu svého “hadího” pokoušení v ráji probouzí dnešní Lilita v Evě a jejím prostřednictvím i v Adamovi pošetilou touhu po bohorovnosti. “Budete JEDEN, stejně jako bůh”, bylo by možné říci v souladu s interpretací A. de Souzenelle, tj. budete vnitřně zcelení a integrovaní a vědoucí na úrovni Stromu poznání. pozn.1
               Tam, kde končí lidský svět (vymezený civilizací, kulturou, vědomím a především určitým náboženským a světonázorovým postojem), se rozprostírá svět, který je zvířecí a božský zároveň. Dosavadní dualistické pojetí, jež je typické pro průběh dějin křesťanského Západu, oddělilo od sebe duchovní a tělesný pól reality. Oba tyto póly představují dvě stránky jedné a téže skutečnosti. Oddělilo je od sebe do té míry, že proti tomu, co je božské, resp. duchovní, postavilo jako jeho protiklad to, co je zvířecí, resp. tělesné a hmotné. Pro bezprostřední náboženskou zkušenost je však zvířecí stejně duchovní, jako je duchovní zvířecí. Had jako živočich je vrcholným duchovním symbolem – opět musíme dodat: chápaným převážně negativně, ačkoli se v něm, podobně jako v jungovsky pojatém nevědomí, skrývají věci dobré i zlé. Holubice jako ptačí bytost je symbolem Ducha svatého. Beránek Boží symbolizuje pokoru a poslušnost Spasitele, který se vydává jako oběť usmíření s Otcem. Jedním slovem, vše tělesné (to, co sdílíme se zvířaty), se může stát nositelem duchovnosti (včetně sexu, jídla, tance a ostatních pozemských radostí), stejně jako to, co je duchovní, se může stát pohnutkou ke konání nejhorších zločinů. Duchovně založení lidé vycházejí z předpokladu, že duchovní podněty jsou vždy prvotní pohnutkou každého dobra - ale i zla. Jak zdůrazňuje Jung, “nevědomí není jen rudimentární a zlé, nýbrž je také zdrojem nejvyšších hodnot; není jen temné, nýbrž také jasné, nejen zvířecí, napůl lidské a démonické, nýbrž také nadlidské, duchovní a ´božské´ (v antickém smyslu slova).” pozn.2 
                Tyto úvahy nás vedou k závěru, že Jungovo pojetí Animy jako “vztahové funkce”, související úzce s obnovou vertikály ve vnímání a prožívání světa, předpokládá setkání a konfrontaci vědomého Já s mezními obsahy psýchy, jejichž povaha je stejně tak zvířecí jako duchovní. Proto je Lilita dráždivě tělesná až animální a zároveň neodolatelně božská. Je nevěstkou a bohyní zároveň. Tyto dva obrazy ženskosti jsou natolik protikladné, že individuální vědomí čelí při setkání s nimi nebezpečí rozštěpu. Čím hlouběji vědomí sestupuje, tím je pro ně obtížnější udržet tyto protikladné obrazy v jednotě, neboť ty se – jak o tom svědčí zkušenost -, od sebe v hlubších vrstvách nevědomí stále více oddělují. Podle Junga lze Animu jako utvářející faktor “vztahové funkce” považovat za obdobu indické Šakti, která pomocí matoucího Májina závoje a v opojném tanečním rytmu obestírá svět šalebnými a proměnlivými obrazy, za nimiž se skrývá skutečná povaha světa. Anima se stává díky svému prostředkování mezi Já a nevědomím “základem božských a polobožských postav, od antických bohyň až k Panně Marii, od poselkyně Grálu až  ke světicím”. pozn.3       
Picture
                Cesta ze světa Ma do světa Mi (v pojetí A. de Souzenelle), pozn.4  ze světa jevů do světa archetypů (v pojetí C. G. Junga) je cestou vedoucí po vertikále, a na ní se adept dříve nebo později setká se svou Animou, nejprve v roli Evy, posléze v roli Lility. Per mulierem ad Deum – skrze ženu k Bohu, říkávali staří a chtěli tím říci, že k tomu, co je nejvyšší (a zároveň nejhlubší), lze dospět jen skrze svou vlastní niternou ženskost (a levou stranu, dodávají kabalisté), tj. skrze Animu a její představitelky, jež jsou zprvu lidské a posléze symbolické.
                Z tohoto hlediska má Jungova Anima triadickou strukturou. Z jedné třetiny patří do lidského světa a kryje se s představitelkou role Evy, její druhá třetina se kryje se s postavou Lility a konečně poslední třetina odpovídá – v křesťanském pojetí - obrazu Panny Marie. Stažením svých projekcí, říká Jung, “se /Anima/ stává opět tím, čím dříve byla, totiž archetypickým obrazem, který na pravém místě působí ku prospěchu člověka”. Tímto “archetypickým obrazem na pravém místě” – Jungem nedopovězeným - je v křesťanství obraz Panny Marie jako nejvyšší duchovní symbol ženskosti. Jen za podmínky stažení projekcí může Anima překonat stav, na němž se vyskytuje pouze na úrovni personálních projekcí, a stát se “vztahovou funkcí”. Jinak zůstane navždy zakleta v personálních tenatech: z hlediska vědomí muže se pak jako vtělená Anima jeví konkrétní žena, která v sobě zahrnuje jak Evu, tak i Lilitu, ale i dimenzi symbolickou. Poslední, symbolická dimenze, však přesahuje lidské vlastnosti člověka, což neúnosným způsobem zatěžuje partnerské vztahy mezi mužem a ženou. Nebezpečí spočívá v tom, že muž i žena v sobě mohou pod vlivem inflační obluzenosti spatřovat božské nebo pohádkové bytosti.
            Pozoruhodným způsobem zachycuje tento stav očarování Animou film Jako dým (v originále Holy Smoke - Posvátný dým). Mladá australská dívka se pod vlivem duchovního prostředí Indie, kde nějakou dobu pobývá, dostane do stavu zvláštního povznesení mysli, který mylně pokládá za osvícení. Z tohoto stavu inflace ji má vyléčit psychoterapeut, odborník na esoterická poblouznění, povolaný ze Spojených států. Ten ovšem zakrátko podlehne jejímu kouzlu a začne v ní spatřovat mocnou a neodolatelnou indickou bohyni, před níž se sklání v nábožném uctívání. Díky setkání s touto dívkou se psychoterapeut rázem ocitne na samém pomezí lidského a božského. Sexuální sblížení se zde ukazuje jako cesta vedoucí k rozpoznání rozdílu mezi zážitkem “na prahu ráje” a lidskou přirozeností ženy.
                K prožívání toho, co nám připadá božské, může muž dospět jen skrze Animu (per mulierem - skrze svou vlastní “vnitřní ženu”). Avšak žádná žena, jež se stává její představitelkou v reálném životě, není a nemůže být bohyní. Film končí zhroucením psychoterapeuta, který musí nyní ve svém vlastním nitru provést toto rozlišení mezi božským a lidským, zbavit svou partnerku “nadlidských” vlastností, jež na ni přenášel, a integrovat prožitou zkušenost do celku svého života tak, aby se vytvořilo živé a plodné spojení mezi jeho vědomým Já a obsahy nevědomí.
                Jestliže nevědomí není ve svých projevech pouze drsné a zlé, ale také blahodárné a božské, a jestliže člověk žije v napětí mezi těmito dvěma póly, vyplývá z toho, že kultura ve svém prvotním významu spočívá v přibližování (v alchymickém rapprochment) a postupném sjednocování (v alchymickém coniunctio oppositorum) dvou základních kosmických prvků – těla a ducha, a jejím cílem je oduševnělé tělo a vtělený duch. Kultura zaniká v okamžiku, kdy tento proces ustává - kdy tělo se stává určujícím, dokonce jediným skutečným faktorem, zatímco duch je nejprve zredukován na racionální myšlení a posléze prohlášen za neexistující entitu. Vědomé zprostředkování zvířecího a božského, jež je úkolem člověka na této zemi, ustává, a spojení mezi těmito dvěma póly skutečnosti je přerušeno. Z člověka se stává narušené a zanedbané “zvíře nadané rozumem” a ovládané zevnitř “neidentifikovatelnými” psychickými faktory božské/ďábelské působnosti, které není s to kontrolovat, a zvnějšku ovládané tím, co hýbe davem.
                To je situace, do níž byla Lilita povolána Prozřetelností/Přírodou k mnohem intenzivnější “službě”, než jakou dosud vykonávala v kolektivním nevědomí, a to patrně za tím účelem, aby napomáhala znovuobnovení dvoupólovosti lidské existence. Jakoby se zde uplatňovala zásada: když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Lilita má k tomu k dispozici vše, co nabízí současná civilizace. Vše potlačené a vytěsněné se díky jejím půvabům, lákadlům a lstím má stát tím nejžádoucnějším, aby to upoutalo pozornost stále vykořeněnějšího a vyprahlejšího solárního hrdiny v jeho megalomanské posedlosti vrcholnými výkony a rekordy a aby ho to přimělo navrátit se ke svým instinktivním (ženským) a zároveň duchovním/zvířecím kořenům. Z hlediska astrologie to znamená obnovit cyklický pohyb mezi Sluncem a Lunou (mezi duchem a tělem) jako přirozený a nezbytný doplněk přímočarého postupu vpřed. Spirála jako obraz dokonalé individuace a vývoje lidské kultury je myslitelná pouze při opětovném “zakřivení” přímočarého pohybu směrem nahoru. Odpovídá to obrazu mytického Urobora pozvedávajícího se vždy na vyšší úroveň svého kruhového tvaru. Jákobův žebřík má v alchymické a individuační perspektivě podobu točitého schodiště.
            Heslovitě lze lilitovskou výzvu k dosažení “mezního cíle” a zároveň i překážku, na niž sluneční hrdina naráží – a někdy na ní ztroskotává -, vyjádřit na pozadí zvěrokruhu takto:

              Černá Luna v Beranu (v 1. domě a v aspektech na Marta)
            Mezním cílem je zde podat maximální výkon a překonat všechny limity a rekordy, ať už ve sportu, sexu, při soupeření a sebeprosazování všeho druhu. Heslem je zde “Překonej sám sebe a vytrvej!” Zklamání se dostavuje v okamžiku selhání, indispozice, nedostatku síly nebo odvahy, případně z důvodů Lilitou vyprovokované agresivity. Lilita jako by v takové chvíli říkala: “Tak se ukaž, jestli mě zvládneš!”

            Černá Luna v Býku (ve 2. domě a v aspektech na Venuši)
            Lilita zde probouzí a živí touhu získat co největší majetek nebo nejvýše oceňované hodnoty, zkrátka vše, co se v dané společnosti a dané době pokládá za nejcennější včetně požitků a blahobytného způsobu života. Tato nenasytná touha může skončit porušením všech morálních pravidel nebo ztrátou veškerého majetku, případně frustrací na způsob krále Midase. Lilita v roli “vyvlastňovatele” je jedním z nejčastějších námětů v příbězích na toto téma.

            Černá Luna v Blížencích (ve 3. domě a v aspektech na Merkura)
            Mezním cílem je zde získání absolutních vědomostí, což ve znamení Blíženců znamená souhrn všech možných poznatků, informací a dat, zejména těch, které přinášejí rozluštění dosud nevyřešených hádanek z nejrůznějších výzkumných oblastí. Lákadlem je zde heslo “Vědění je moc” – tj. moci, který má umožnit ovládnutí a využívání všech přírodních a lidských zdrojů, aby se člověk stal definitivním “pánem a majitelem přírody” – tak jak tento program formuloval novověk. Právě tomu se však Příroda a lidská přirozenost od určité hranice brání, a to prostřednictvím Lility. Před skutečným tajemstvím se člověk musí nakonec vždy znovu pokorně sklonit. Lilita se už postará o to, aby si každý uvědomil meze svých znalostí a aby jako Sókratés v lepším případě přiznal, že “ví, že nic neví”. V horším případě ho může potkat to, co potkalo mnoho opovážlivců před mytickým Oidipem a nakonec i Oidipa samého.

            Černá Luna v Raku (ve 4. domě a v aspektech na Lunu a na jižní Lunární uzel)
            Mezní cíl má v tomto znamení nejspíše podobu dokonalého lidského příbytku blížícího se svými vlastnostmi mateřskému lůnu. V němž se nachází vše, co člověk potřebuje k životu: teplo, výživa, útulnost, bezpečí, láska, zakořeněnost atd. Těmto přirozeným touhám se však staví do cesty překážky v podobě nouze, nelásky a pocitu ohrožení. Na konci číhá siroba nebo regrese na úroveň přestárlého nebo předčasně vyspělého dítěte. Lilita je zde výzvou k dospělosti, a tedy k opuštění domova, a zároveň tomu brání tím, že adepta jakoby pozře do svého mateřského klína, jenž je ve skutečnosti chřtánem.

            Černá Luna ve Lvu (v 5. domě a v aspektech na Slunce)
            Ve znamení Lva jde o dosažení nejvyšších, královských poct, a to prostřednictvím mimořádných tvůrčích činů. Touha zaskvět se nějakým výkonem nebo tvůrčím činem a sklidit za to obdiv je neodolatelným lákadlem v rukou Lility. Ona sama se však už postará, aby  tyto ambice, jež pomáhala vybičovat do krajnosti, skončily nezdarem nebo pouhými “patnácti minutami slávy”, v horším případě zklamáním na hranici sebevraždy.

            Černá Luna v Panně (v 6. domě a v aspektech na Merkura)
            Nejvyšším cílem je zde čistota (tělesná i morální), nedotčenost čímkoli nepatřičným, přesnost s pověstnou tečkou nad “i”, poctivá práce a usilovná služba. Při přemrštěných požadavcích na dokonalost tohoto druhu se Lilita často objevuje v podobě “věčné panny” (hanlivě nazývané “starou pannou”) a přináší s sebou posedlost čistotou, workoholismus a hypochondrii.

            Černá Luna ve Vahách (v 7. domě a v aspektech na Venuši)
            Nejzazším cílem, jejž Lilita v tomto znamení probouzí v lidských srdcích, je absolutní láska: ta, která je nejkrásnější (“nejkrásnější je šílená”, říká básník) a proto také nejžádoucnější. Jakkoli svůdně se Lilita v tomto znamení převtěluje v Afrodítu/Venuši, každá touha po absolutnu v milostných vztazích zůstává vždy nenaplněná, protože je nadlidská. Zvlášť krutým trestem Lility v tomto znamení je zhrzená láska.

            Černá Luna ve Štíru (v 8. domě a v aspektech na Pluta)
            V tomto znamení slibuje Lilita vystupňovat rozkoš z “malé smrti” do absolutní rozkoše “velké smrti”. Ocitáme se zde na pomezí sadisticko-masochistických praktik a touhy dostat druhého do naprostého područí. Buď prostřednictvím moci, peněz, sexu nebo násilí. Lilita je s to tuto nejnebezpečnější lidskou vášeň probudit, nechat ji projevit a potom krutě ztrestat tělesným utrpením nebo dokonce smrtí.

            Černá Luna ve Střelci (v 9. domě a v aspektech na Jupitera)
            Nejzazší metou ve znamení Střelce je moudrost ve smyslu hlubokého životního poznání. Nejde tedy pouze o co největší množství znalostí a poznatků. Lilita zde láká k nekonečné cestě za hledáním poslední moudrosti a smyslu věcí. Ale je zřejmě toho názoru, že člověk má znát jen tolik, kolik potřebuje k svému životu. Co mu zbývá k získání “třech vlasů děda Vševěda”, se mu pak stává zdrojem světobolu a pocitu absurdity. Nebo na své nikdy nekončící výpravě za sv. Grálem zabloudí.

            Černá Luna v Kozorohu (v 10. domě a v aspektech na Saturna)
            “Místo nahoře”, jež je heslem znamení Kozoroha, se pod vlivem Lility stává “nejvyšším cílem”. Dosáhnout nejvyšších příček ve společenské hierarchii však naráží na překážky, které mají ctižádostivému člověku zabránit v tom, aby nezačal používat k dosažení svých cílů nevybíravých prostředků nebo aby ve snaze o pěstování svého vnějšího image “nevyprázdnil” a zcela neznicotnil svou vnitřní osobnost. To je mnohem těžší trest než tradiční “pád z výšin” nebo nezbytnost vzdát se pod tlakem konkurence nebo v důsledku skandálu svého postavení.

            Černá Luna ve Vodnáři (v 11. domě a v aspektech na Urana)
            V tomto znamení využívá Lilita typicky uranovského sklonu po absolutní dokonalosti, správnosti, kráse, výkonnosti, vzácnosti atd. Nejzazší metou je zde virtuální realita, přesněji řečeno, konfrontace virtuální reality s nedostatečnou a nedokonalou životní realitou. Při takové konfrontaci se ukáže, že ať už se člověk snaží o cokoli, nikdy to nemůže vyhovět požadavkům stanovených na základě utopických představ. Vše se dříve nebo později ukáže jako nedokonalé nebo nedostatečné.

            Černá Luna v Rybách (ve 12. domě a v aspektech s Neptunem)
            Touha po všeobjímající jednotě, po splynutí ve větším celku a po spojení lidského, s božským (touha po spáse), to vše jsou cíle, k jejichž dosažení nás Lilita v tomto znamení vyzývá. Jde sice o přirozené a oprávněné touhy, ale buď se uskutečňují pomocí nesprávných prostředků, nebo jsou zaměřeny nesprávným směrem. Na jedné straně hrozí, že se rozplyneme v davu a v kolektivním nevědomí, na druhé straně můžeme ve snaze dosáhnout nirvány použít nepatřičných a ničivých prostředků, které se pak stávají předmětem náruživých sklonů, ať už je to alkohol, drogy nebo cokoli jiného. Na prahu ráje stojí, jak víme, archandělé s ohnivými meči a brání nám v (příliš snadném a “nelegitimním”) návratu.

Lilita jako ochránkyně uroborické jednoty Přírody

Řekli jsme, že prvním charakteristickým rysem Lility je, že vyvádí Adama z jeho navyklého způsobu života a pomocí svých lákadel ho vyzývá k překročení dosavadních mezí existence. Její druhou charakteristickou vlastností je, že pro svou nedůtklivost, netýkavost a odtažitost chrání uroborickou jednotu Přírody a lidské přirozenosti před oprávněnými, avšak nepřiměřenými zásahy Adama v roli slunečního hrdiny. Ten hoří nedočkavostí, aby podobně jako kdysi Gilgameš “přiložil ruku k dílu”, probádal a ovládl neznámé končiny a dosáhl poznání dosud nepoznaného. Prvotní situace se stále znovu opakuje: Eva odmítá od jisté meze spolupracovat s Adamem, a buď se sama proměňuje v Lilitu nebo se od ní Lilita odštěpí ve formě dílčí bytosti (vnitřního komplexu). Lilita klade Adamovi do cesty všemožné překážky, ztěžuje mu práci, znevažuje jeho úsilí, opouští ho nebo ho zrazuje nepřátelům, snaží se ho připravit o život nebo ho umiluje k smrti, zničí jeho kariéru, připraví ho o jmění, donutí ho lstí a přemlouváním ke spáchání zločinu atd. V této roli se Lilita jeví jako bytost veskrze temná, se všemi přízvisky, jak je nashromáždila dosavadní zkušenost s negativní ženskostí: Lilita je citově chladná, prázdná, odmítavá, mlčenlivá, obojaká, necitlivá, nevědomá, slepá, frigidní a odmítající navázat jakýkoli vztah atd. A dokáže být bezmezným způsobem krutá. V tradici své archaické předchůdkyně Lamaštú hubí všechny “děti”, které se rodí přičiněním Adama, ať už jsou to novorozenci nebo Adamovy plány, nápady a projekty, jež se rodí v jeho mysli a jimiž chce posunout hranice civilizace a kultury kupředu.

 Lilita jako zprostředkovatelka mezní zkušenosti

Třetí charakteristická vlastnost Lility spočívá v tom, že zprostředkovává Adamovi “mezní zkušenost”, pokud ten po ní zatouží a odváží se jí. V takovém případě chce Adam poznat svou Animu do nejzazší možné meze a chce ukotvit na tomto pomezí, na němž se stýká vědomí s nevědomím a na němž pozvolna mizí prostor a zpomaluje se čas, druhý pól své “vztahové funkce”, čili vybudovat vertikální dimenzi své psýchy. Aby toho dosáhl, musí se odvážit setkání s Lilitou a do jisté míry si s ní zadat. Neboť jen díky této “mezní zkušenosti” může být “zasvěcen” do vyššího poznání a zároveň získat imunitu vůči podobným krajním projevům nevědomé lidské přirozenosti.
            V tomto ohledu se Lilita jeví jako pozůstatek negativní stránky Velké matky, která svého Syna-milence zahubí, aby ho posléze znovu “sestavila” z dílčích částí a přivedla k životu na vyšší úrovni vědomí a existence. Odráží se v tom rovněž  ničivá fáze alchymického procesu, v němž je adept nejprve rozčtvrcen a usmrcen (psychicky umrtven), aby se posléze obnovil na vývojově vyšší a zralejší úrovni. Lilita zde představuje onen bod, o němž jeden alchymista řekl, že “při zkoumání tohoto stavu smrtelné temnoty někteří zahynuli”.
            Nesčetné mýty, pohádky a umělecká díla líčí setkání Adama s Lilitou a zkoušky, jež ho při tom čekají. Adam v roli slunečního hrdiny musí projevit nejen odvahu a lstivost, ale i vytrvalost při plnění úkolů, jež musí splnit, má-li vyváznout se zdravou kůží a odnést si svou cennou trofej – hlavu smrtelné Medúsy, princeznu, Ptáka ohniváka, tři zlaté vlasy Děda Vševěda atd. V rozhodujícím okamžiku přímé konfrontace s Lilitou, kdy se ocitá na hranici svých sil, se jí Adam/Gilgameš/Parsifal musí vzepřít. Jinak mu hrozí, že Lilita ochromí jeho úsilí nebo ho rovnou zahubí. A protože každý muž je ve srovnání s Lilitou – která je mocným démonem - jen obyčejným smrtelníkem, musí se proti ní v krajním případě dovolávat pomoci samé Boží Moudrosti-Sofie jako symbolu nejvyšší instance duchovní ženskosti (když Wagnerův Tannhaüser vysloví jméno Panny Marie, otevře se Venušina hora, v níž byl dosud uvězněn a on se může vrátit do světa lidí).
            Požadavek získat imunitu vůči Lilitě platí jak pro muže, kteří ji vnímají jako mezní vlastnosti své niterné (ženské) přirozenosti - a většinou ji promítají na ženy - tak i pro ženy, které se ujímají její role nebo se s ní zprvu setkávají podobným způsobem jako muži. Tak je tomu v případě, kdy ženy plní stejné úkoly jako muži, přičemž jejich vlastní ženskost se jim v důsledku toho stává čímsi cizím.
            Tak jako ženy mají z přirozených důvodů sklon ztotožňovat se s Lilitou, lze tentýž sklon pozorovat také u mužů, jejichž psychická struktura se vyznačuje silnou vrstvou ženských vlastností (v horoskopu se tento fakt odráží v převaze ženských živlů – vody a země). Tito muži se silnou Animou (jsou to velmi často umělci a lidé tvořiví) se v okamžiku, kdy do svých projevů zapojují ženské vlastnosti – otevřenost, poddajnost, křehkost, ohebnost  – dostávají někdy až na samu hranici svých tvůrčích a myslitelských schopností a jsou nuceni čelit meznímu psychickému faktoru, jejž zde označujeme jako Lilitu. Pokušení jí propadnout a stát se jejím mluvčím, je v těchto případech snad ještě silnější, než je tomu u žen samých.
            Z toho je zřejmé, že astrologická Lilita v naznačeném pojetí se v horoskopu muže projevuje především jako touha po absolutnu a zároveň jako zábrana na cestě za jejím dosažením. Například Lilita ve znamení Raka může znamenat, že dotyčný muž projevuje touhu seznámit se co nejblíže s mateřskou stránkou ženskosti a že je pravděpodobně fascinován obrazem Velké matky, přičemž jeho úkolem bude navázat vztah s ženou, jež je její nositelkou, případně založit s ní rodinu, aniž se posléze stane postradatelným “trubcem” nebo jedním z jejích dalších opečovávaných “dětí”.
            Naproti tomu v horoskopu ženy ukazuje postavení Lility ve znamení Raka na sklon ztotožňovat se s Lilitinými vlastnostmi a sklony a přijmout roli Lility v rodinném životě. Může to znamenat, že dotyčná se chová na způsob archetypické Velké matky. Její psychologický úkol spočívá v tom, aby si tento svůj nadmíru silný mateřský sklon uvědomila a přestala se ztotožňovat s příslušnou mytickou rolí. Týž úkol před ní stojí i v případě, že podlehne pokušení hrát roli Zlé matky, která usiluje o zranění Evy v jejích mateřských funkcích. Jde o to, přestat být matkou podle mytických nároků archetypu a stát se jí podle lidských a osobních měřítek.
            Pokud muž s Lilitou v Raku hledá partnerku, která by vyhovovala obrazu, jež ho fascinuje, nemusí to být nutně žena s tímtéž postavením Lility, nýbrž žena, jejíž horoskop ukazuje na několikanásobné zdůraznění znamení Raka, například postavením AC, Luny (zejména v konjunkci s Plutem), Venuše a dalších osobních planet v tomto znamení, případně postavením jižního Lunárního uzlu, zdůrazněným IC (4. domem) nebo přinejmenším převahou vodního živlu. Zkušenost svědčí o tom, že konkrétní podoba Lility (podmíněná postavením v určitém znamení a v určitých aspektech) v partnerských vztazích odpovídá postavení Lility především v kompositním nebo kombinovaném horoskopu, a to nezávisle na faktickém postavení Lility v horoskopu obou partnerů.
            Lilita se probouzí k životu především v ženách, jejichž Animus (mužské vlastnosti jejich psýchy, resp. převaha mužských živlů v horoskopu a významných bodů v mužských znameních) je v jejich psychice příliš mocným faktorem, než aby se s ním dokázaly vlastními silami vypořádat. Proto přenášejí obraz Anima na muže, s nímž pak svádějí zápas “kdo s koho”. Nebo si z Anima zhotoví “krunýř” na způsob rytířského brnění a za ním skrývají své ženské vlastnosti, jež pociťují jako nedostatečné nebo méněcenné v porovnání se svou vlastní výkonnou mužskostí. Případně oba uvedené postoje střídají.
            Vnitřní slabost a nejistota těchto žen v protikladu k jejich ráznému vystupování (například dominantní postavení Slunce a Marta, zejména na hlavních osách nebo v ohnivých znameních provázené znejistěnou nebo odtažitou ženskostí: například Luna v aspektech na Neptuna a Urana) vytváří zvláštní druh psychické prázdnoty, a právě ta neodolatelně přitahuje Lilitu, která zde cítí svou příležitost. Ženám, které jí takto nabídnou svůj uprázdněný vnitřní prostor, poskytne Lilita ochranu a dodá jim sílu a odvahu, jakou dosud postrádaly. Je to typický případ mefistofelské smlouvy: já ti upíšu svou duši, a ty mi za to umožníš, abych s tvou pomocí ovládala muže a vzdorovala jim; díky tobě získám magický vliv, a ten ze mě udělá osudovou ženu nebo mocnou Dominu.
            Z naznačeného hlediska je patrné, že Lilita je ryze fenomenologická záležitost, a to hned v několika ohledech. Příroda a lidská přirozenost (tj. ženskost z hlediska solárního vědomí) se v okamžiku setkání s mužskou energií (Slunce, Mars, Uran) chová a jeví buď jako Eva, nebo jako Lilita. Eva se pro Adama (Slunce) stává Lunou, kdežto Lilita Černou Lunou. Eva se může kdykoli proměnit v Lilitu, zatímco Lilita může v každém okamžiku náhle zmizet – odletět jako v sumerském a židovském mýtu na sám okraj civilizovaného světa. Její hranice jsou pohyblivé. Tam, kde dříve platilo Hic sunt leones, jsou nyní lidská sídla. Adamovi (solárnímu vědomí) se jeho ženská partnerka může z těchto fenomenologických důvodů jevit hned jako Eva, hned jako Lilita, ať už je tato proměna způsobena změnou jeho vnitřní perspektivy, nebo změnou chování jeho protějšku (čili ať už je jím jeho ženská partnerka nebo nepoddajná část jeho vlastní vnitřní ženskosti či vnějšího hmotného světa Přírody).
            Kromě toho je nesmírně důležité pojmout tuto tématiku dynamicky, tj. jako dějství, jako věčně se opakující proces procházející určitými fázemi. V prvotní fázi je nezbytné narušit dosavadní rovnováhu a jednotu Přírody a lidské přirozenosti, posunout jejich dosavadní hranice a obohatit je novými výdobytky a zkušenostmi, zatímco v následujících fázích je žádoucí vrátit se ke svému východisku a obnovit  - na vyšší úrovni – původní (kruhovou, uroborickou) jednotu. Právě tato poslední fáze byla v posledních staletích pod ohromujícím vlivem úspěchů vědeckotechnického pokroku stále více zanedbávána a opomíjena, což má za následek narušení přirozeného průběhu odpoutávání a opětného sjednocování mužských a ženských kosmických energií (Slunce a Luny v rámci lunárního cyklu).
            Jestliže se korigující faktor připomínající mytickou Lilitu začal stále častěji objevovat ve vědomí současného člověka, lze z toho soudit, že civilizační tlak na lidskou přirozenost a Přírodu v její celistvosti dosáhl stupně, jenž svědčí o tom, že je ohrožena její integrace, a z toho důvodu muselo nutně dojí t k odmítavé reakci. Z mužského hlediska se tato odštěpená, protestující a agresivně se projevující lidská přirozenost jeví přirozeně jako ženská. “Nevědomá Anima” se personifikuje jako nejrůznější ženské bytosti, a protože jde o nejzazší bod Jungovy “vztahové funkce”, jde často o bytosti napůl lidské a napůl zvířecí. Mořská panna má horní polovinu těla ženskou a dolní rybí. Sirény jsou ptačí bytosti s lidskou hlavou a často také s ženskými ňadry a rukama. Sfinga je složena hned ze čtyř lidských či zvířecích bytostí. Dokonce i příbytek, v němž přebývá Baba Jaga, má podobu domku na kuřecích nožkách.
            Tyto “mezní bytosti” často mění svou podobu. Labutě se proměňují v krásné panny a naopak. Když Anima, kterou má hrdina na dosah (někdy dokonce už v manželském loži), se cítí dotčena jeho chováním, například porušením předem stanovených podmínek, změní se ve zvířecí, ptačí nebo démonickou bytost a náhle mizí v dáli nebo se noří do mořských hlubin. Hrdina je pak nucen se vydat na dlouhou cestu za devatero hor a devatero řek, aby svou vyvolenou nalezl, přičemž musí obvykle splnit tradiční tři úkoly.
            Had je živočich, který už svým vzezřením připomíná hraniční oblast mezi dvounožci a čtyřnožci a svým zvláštním způsobem pohybu, připoutaností k zemi a tím, jak náhle mizí v zemských skulinách a proláklinách, je nejvhodnějším symbolem vyjadřujícím rozmezí lidského a “již ne lidského”, případně “dosud ještě ne lidského” světa.
            Bytosti střežící tyto hranice mají často děsivou až odpuzující podobu (jako například Ježibaba nebo Gorgony) a zmnožují své údy. Pes Kerberos střežící vstup do podsvětí měl přinejmenším tři hlavy. Stejně tak střežila vstup do říše mrtvých  lernská Hydra, “vodní had”, jemuž se pro příbuznost s Kerberem dostalo označení “vražedná lernská fena”. Vědělo se, že již pouhý její dech zabíjí a že Hydra se zdržuje v kořenech platanů u trojitého pramene Amymonie. Ve fantazii básníků a malířů váz měla Hydra hned devět hned sto hlav. Přitom jen jedna z nich byla nesmrtelná. Had Ladón střežící v zahradách Hesperidek zlatá jablka měl nejen několik hlav, ale dokonce i několik hlasů. Gorgony sídlící na konci světa, v “krajině skalních růží”, byly rovněž tři, a jen jedna z nich byla smrtelná.
            V těchto mytologických a pohádkových obrazech se prolíná vezdejší svět s “oním světem” a odráží se v nich přechod z vědomí do nevědomí, z lidského světa do “dosud ještě ne lidského světa”, z civilizace do dosud neovládnuté a nevyužívané Přírody. I když se slunečnímu hrdinovi podaří utnout drakovi jednu hlavu, vyroste mu hned několik hlav nových. Nevědomí je věčné a nevyčerpatelné a nelze je ovládnout jednorázovým, sebehrdinštějším činem.
            Zabít lernskou Hydru bylo jedním z dvanácti úkolů Héraklových (poté, co zabil nemejského lva). Když sváděl nelítostný zápas s Hydrou (potřeboval k tomu pomoc svého thébského synovce Iolaa, který v zápase s ní vypaloval Hydře její rány, aby z nich nevyrůstaly další hlavy), kousl  Hérakla do nohy obrovitý rak (symbolizující sousední znamení Raka vedle znamení “nemejského” Lva), který byl rovněž považován za místního strážce podsvětí. “Podle učení astrologů,” píše K. Kerényi, pozn.5 "sestupují na tomto místě duše lidí do nižších sfér. Ve znamení Raka začíná podsvětní polovina oblohy.” Immum coeli (IC) neboli hlubina nebes, odpovídající v časové symbolice horoskopu půlnoci, tvoří v řecké mytologii hranici mezi nevědomím (nocí) a dnem (vědomím). Právě v této temné hlubině se rodí jasný den.
                Obrazy “mezních bytostí”, jevících se mužskému oku jako bytosti ženského rodu, se vyznačují tím, že na jedné straně lákají Gilgameše, Adama nebo Parsifala, aby se jim přiblížil, snaží se upoutat jeho pozornost a svými vnadami a půvaby způsobují, že je jimi přitahován nebo přímo fascinován. Na druhé straně v něm vyvolávají strach a úzkost, protože jsou něčím neobvyklým, dosud nevídaným, a hrozí, že ho zahubí. Současně ho přitahují a odpuzují. Slibují mu poznání čehosi dosud nepoznaného. Naznačují mu rozkoše, jaké dosud neokusil. Probouzejí v něm touhu po absolutnu, tj. po něčem nedosažitelném, co se však náhle zdá být na dosah ruky. Vzbuzují v něm soucit, protože působí dojmem, že jsou zakletými princeznami toužícími po vysvobození z moci zlého čaroděje.
                Všechny tyto kladné a záporné vlastnosti mají sloužit k tomu, aby na jedné straně vyzývaly slunečního mužského hrdinu k pokračování v cestě do neznámých krajin a za dalšími výdobytky civilizace, na druhé straně mají chranit Přírodu a lidskou přirozenost v její celistvosti a integrálnosti (Uroboros) před jeho přehnanými zásahy, trestat ho za jeho troufalost a bezohlednost, jakou projevuje při uskutečňování svých cílů, a v neposlední řadě mu tím dát najevo, že ještě nedozrál k tomu, aby uskutečnil své ctižádostivé plány.
                Ve znamení Vah, v němž jsme zahájili své pátrání po původu Lility, se zvlášť názorně odráží tragedie lidské přirozenosti rozpolcené na Evu a Lilitu. V mužské psýše se tato rozpolcenost projevuje jako touha po získání přízně oné vzpírající se a odštěpené části jeho ženskosti (Animy). V okamžiku, kdy Adam získá svou Evu, pocítí nepřítomnost Lility a začne po ní toužit. Instituce manželky a milenky je tedy zakódována již v rozpolcené (hříšné) struktuře mužské psýchy. Žena sama vnímá tuto rozpolcenost jako svou dvojí povahu projevující se napětím mezi ochotou poddat se muži, nebo ho odmítnout, mezi poslušnou a milující “ženuškou” a “potvorou”, která se mu vzpírá a odpírá se mu.
                Není sporu o tom, že civilizace se ubírá cestou mezi pověstnou Skyllou a Charybdou a že se nevyhne jisté míře násilí, jak o tom vypráví mýtus o stromu choluppu, ani trestu za toto násilí nebo za překročení stanovených hranic a pravidel, jak o tom svědčí nesčetné příběhy ztrestané svévole počínaje vyhnáním z ráje, zásahem Erinyí trestajících porušení dosavadního řádu a konče Prométheem, jehož nechá Zeus za trest připoutat ke kavkazské skále. Ve všech těchto případech nejde pouze o násilí páchané na ženské části světa nebo lidské přirozenosti (Animě), nýbrž o tragický průběh civilizačního a kulturního úsilí člověka, jehož břemena nesou společně muž i žena.
                                                                                                                    (C) Rudolf Starý, 2005
Poznámky ke 2. části:
  1. Annick de Souzenelle, Symbolismus lidského těla, Unitaria 1994. - zpět do textu
  2. C. G. Jung, Psychologie der Übertrafung, GW 16. - zpět do textu
  3. Tamtéž. - zpět do textu
  4. A. de Souzenelle, cit. d. - zpět do textu
  5. K. Kerényi, Mytologie Řeků, Oikumene 1998. - zpět do textu
Neptunica.cz